×
TOPZINE.cz

Poslední chvíle lidstva v Komedii: Na jevišti stříkala krev

FOTO: Marek Daniel a Jiří Štrébl od krveV rámci týdne Rakouské sezóny uvedlo Divadlo Komedie nezdramatizovatelnou hru Karla Krause s názvem Poslední chvíle lidstva. Megalomanský projekt s nejistým výsledkem zazářil na plné čáře.

FOTO: Marek Daniel a Jiří Štrébl od krve
Na scéně Divadla Komedie se objevila krev Foto: Kamila Polívková, Divadlo Komedie

Když v roce 1917 dokončil rakouský dramatik Karl Kraus dílo Poslední chvíle lidstva, prohlásil o něm, že v žádném případě nebude souhlasit s jeho dramatizací. Jevištní zpracování by totiž zabralo přibližně deset večerů, a je tak určeno spíše pro divadelní scénu někde na Marsu. Nestačilo uběhnout ani třicet let a inscenace spatřila záři reflektorů a slyšela bouřlivý potlesk diváků.

Jak zredukovat rozsáhlou práci do jediného, byť tříhodinového, vystoupení? Hra se rozdělila na tři části, a ty pak zpracovali různí režiséři. Vzniklo dílo rozmanité, značně nesourodé, trochu zamotané, ale divácky velice atraktivní.

Jednotlivé části jsou pojaty jedinečným a hlavně osobitým způsobem. Nastiňují až bizarní vnímání událostí první světové války, jíž se hra inspiruje. To vše umocňuje neustálé střídání jeviště a hlediště.

Scénu protíná jakési molo, kolem něhož jsou rozestaveny židle pro diváky, kteří jsou díky tomu přiblíženi k hercům takřka na vzdálenost natažené ruky. Na konci jeviště se molo zvedá strmě vzhůru k balkónu. Právě na balkónech a na této šikmé ploše se odehrává druhá část, během níž jsou diváci usazeni na pódiu. Ve třetí části se naopak obecenstvo přesouvá na balkón a sleduje dění dole pod sebou z ptačí perspektivy.

První část hry zrežírovala Katharin Schmittová, která vykresluje situaci v zázemí, kde se na scéně střídá několik postav s různými pohledy na válku. Jako první nastupuje na scénu sebevědomý vlastenec (Jiří Štrébl), který povzbuzuje válečné běsnění s odhodláním dokázat světu, co jsme zač. Přitom je to člověk, který nikdy nezakusil hrůzy blízké smrti na bitevním poli.

V kontrastu s ním vystupuje postava vojáka (Stanislav Majer), na první pohled zaníceného stoupence boje. Voják je vykreslen ze začátku snad až s ironickou slávou neohroženého hrdiny, ale postupně vychází na povrch jeho pocit zoufalství a beznaděje. Hovoří o smrti svých přátel, kteří padli v zákopech.

Další figurou je politik (Marek Daniel) a s ním také jeho žena (Gabriela Míčová). Ti jsou zaujati jedině domácí situací a vlastní publicitou a válku vnímají pouze jako pomocný trám na svém žebříčku kariérního vzestupu.

Naprosto absurdně pak působí postava kaplana (Martin Pechlát) světícího zbraně, aby neomylně zasáhly svůj cíl. Konec konců vždyť nepřítel snad ani není člověk. Všechny příběhy jsou spojovány honem žurnalistky (Ivana Uhlířová) za senzacemi a holou pravdou, která se rodí nakonec spíše v její hlavě než v ústech svědků.

To vše hodnotí s lahví v ruce skeptik (Jiří Černý). Staví se se svými humanistickými myšlenkami proti válce, která je jím prezentována jako tolik zbytečná a nesmyslná.

FOTO: Gabriela Míčová a Marek Daniel
Politika zajímá pouze publicita a vlastní kariéra

Ve druhé části se jeviště přesouvá na balkón a hlediště na jeviště. Herci tak shlíží dolů na diváky. Této části se chopil Thomas Zelinsky a vytvořil jakési kabaretní představení proložené pěveckými výstupy a jinými kousky. Všechny postavy tu svoje původní role opouštějí. Nedochází však k vzájemné konfrontaci a všechny figury jsou na balkónu povzneseny nad ubohost války, která je pro ně spíše směšná a nepochopitelně malicherná.

Postavy oblečeny do kostýmů smetánky dvacátého století zpívají a tančí na šikmé ploše před balkónem. Šampaňským zapíjejí kaplanův sarkastický monolog o kříži slitém z vystřelených kulek a kousků výzbroje. Ten je určitým vyvrcholením druhé části a podtrhuje absurditu celé podívané.

Třetí, závěrečný díl v režii Alexandera Riemenschneidera je jen sbírkou abstraktních obrazů hrůz a násilí. Jedná se ale o část nejpůsobivější. Válka končí, zákopy naplnily mrtvoly a turisti v nich radostně hledají suvenýry, které by si přivezli domů. Opona se několikrát zatáhne, ale herci vzápětí pokračují dál.

Vrcholem všeho je dekadentní scéna, kdy herci po sobě cákají krev a diváky častují otázkou: „Jak se cítíte?“ Vše je natolik absurdní a tak dokonale předimenzované, že objektivní posouzení není jednoduše možné. Každopádně tato poslední snad až surrealistická část na diváka zapůsobí nejvíce, ať už kladně, či záporně.

FOTO: Skoro kompletní herecký ansámbl
Skutečně to jsou poslední chvíle lidstva?

Na závěr je v originále Karla Krause lidstvo vystaveno soudu mimozemských bytostí, které nakonec zemi zavrhnou pro nebezpečí, které její agresivní a hloupí obyvatelé představují. V dramatu je soud svěřen do rukou skeptika a ten znovu ve svém monologu tváří v tvář divákům naprosto exceluje. Zpátky se nedrží ani ostatní herci a zvláště třetí část si viditelně užívají, jmenovitě jistě nelze opominout Ivanu Uhlířovou coby reportérku.

Leckdo se může při představě téměř tříhodinového představení zhrozit, ale vše se přitom posouvá vpřed tak příjemným způsobem, že divák zkrátka musí napjatě hltat každé slovo. Všude se objevuje symbolika a nesčetné množství dvojsmyslů, ať už jde o emotivní projev politika podbarvený bravurním stínovým divadlem nebo o taneční výstupy na šikmé ploše.

Divák se nemusí prodírat nesrozumitelnými náznaky, jimiž moderní divadlo hýří, kde se dá. Vše je mu servírováno uchopitelně a dalo by se říct až intuitivně. Ve spojení s dokonalými výkony herců a skvěle padnoucím hudebním podkreslením se vytváří představení natolik netradiční a působivé, že by byla opravdu škoda, nechat si ho ujít.

Divadlo Komedie

Poslední chvíle lidstva

Režie: Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider

Autor: Karl Kraus

Hrají: Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer, Marek Daniel, Gabriela Míčová, Vít Blažek

Hodnocení: 5*****



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..