4 fotky 
Rok poté, co Bohumilu Hrabalovi vyšlo jedno z jeho nejznámějších děl − Příliš hlučná samota (1980), vydal i dílko celkem nenápadné a nevelkého rozsahu s názvem Kluby poezie (1981). V záplavě autorových známějších textů však upadlo takřka v zapomnění a až nyní, téměř po třiceti letech, vychází v nakladatelství Mladá fronta jeho druhé, upravené vydání.
Bohumil Hrabal, Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
Inspirací pro vznik Klubů poezie byla, jak sám Bohumil Hrabal v předmluvě uvádí, jedna jeho procházka s přítelem Vladimírem Boudníkem. Při té totiž narazili na skupinu mladých básníků, kteří − okouzleni jedním ze zákoutí pražské periférie − pověsili plachtu s nápisem KLUBY POEZIE mezi domy. Po letech si Hrabal na plachtu vzpomněl a rozhodl se své vzpomínky na minulá léta a jejich poetiku zachytit spojením dvou textů, které − ač je každý docela jiný − spolu dohromady mají vyústit právě v onu pábitelskou harmonii světa, a to třeba i na jeho periférii.
Spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zipy, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují folklór a poezii…
V Klubech poezie se pojí dva texty − příběh autorova přítele Vladimíra Boudníka a příběh třídiče papíru Haňti z Příliš hlučné samoty. Z té jsou vybrány a chronologicky poskládány některé pasáže, které dohromady tvoří jeden z textů knihy. Oba texty, o Haňťovi i Boudníkovi, se pravidelně, asi po dvou stranách, střídají, přičemž jsou jejich jednotlivé kapitoly očíslované podle pořadí, nikoli podle toho, ke kterému textu náleží. Tyto kapitoly jsou relativně uzavřenými celky, zároveň ale na sebe (v rámci jednoho textu, buďto toho o Haňtovi, nebo Boudníkovi) chronologicky a tematicky navazují.
Příběhy Haňti a Vladimíra Boudníka
Sepětí textu sestaveného z novely Příliš hlučná samota je volnější, jeho jednotlivé kapitoly nejsou ostře vypointované. Samotný charakter novely, nepříliš dynamické a dějové, která je založena především na proudu vědomí, totiž přílišnou uzavřenost jednotlivých částí nedovoluje. Haňťa vypráví v ich-formě o svých zážitcích ze sběrny papíru velmi volně a rozvláčně, takže má čtenář při čtení jednotlivých kapitol pocit, že vypravěč navazuje tam, kde předtím přestal, aniž by se porušila vyprávěná linie. Právě kvůli tomuto rysu novely z ní bylo možné vybrat jen některé pasáže a zkomponovat z nich docela nový text, který byl pak dále ještě rozčleněn.
Text o Vladimíru Boudníkovi je naopak velmi dynamický, každá kapitola je jednou Hrabalovou vzpomínkou na Boudníka a tvoří tedy uzavřený mikropříběh s pointou. Na začátku většiny kapitol tohoto textu autor navíc pracuje s parafrází věty Ten čas, kdy Vladimír psal ten svůj deník…, čímž odděluje jednu kapitolu od druhé, ale zároveň tím také posiluje celkovou koherenci a také cykličnost textu.
Vladimírek
O čem vypráví text sestavený z Příliš hlučné samoty jistě netřeba připomínat. Příběh třídiče papíru Haňti musí nepochybně znát každý správný hrabalomilec. Nadšenému čtenáři Hrabalových textů však ani jméno Vladimíra Boudníka, autorem familiárně přezdívaného Vladimírek, nemůže být neznámé. Postava tohoto českého grafika totiž vystupuje i v dalších Hrabalových textech.
Dvoumetrový, občas lehce agresivní habán, ale především estét s poetickou duší a srdcem na pravém místě, asi takovým způsobem charakterizuje Bohumil Hrabal svého přítele a někdejšího spolubydlícího Vladimíra Boudníka. Kam Vladimír přijde, tam se hned stává středem pozornosti. Za to vděčí jak svému nezapomenutelnému zjevu, tak schopnosti pomoci tam, kde je toho právě potřeba. A Vladimírek má takové štěstí, že se pokaždé vyskytne tam, kde je ho potřeba.
Vladimír Boudník − Hrabalův přítel i postava z jeho knih, Zdroj: archív nakladatelství Torst
Díky tomu zažívá spoustu nevšedních situací, které mu z celé duše závidí básník Egon Bondy. Zatímco on se ze všech sil snaží jít básnické inspiraci naproti, což se mu ne vždy daří, Vladimír prožívá takové inspirativní momenty neustále, aniž by se o to pokoušel. Básníkovo věčné lamentování nad Vladimírovou nesnesitelností nevyznívá ale nijak hrubě, spíše je dalším zdrojem humoru tohoto Hrabalova textu.
Chvályhodný počin či výstřel do prázdna?
Spojení těchto dvou textů, jednoho hluboce filozofujícího, odehrávajícího se především na rovině myšlenkové, a druhého, klasicky příběhového, se nám může zdát jako pozoruhodný experiment. A to ať už má pro nás tento výraz konotace spíše negativní, či naopak pozitivní. Hrabal ve své předmluvě ke Klubům poezie důvod, proč spojil právě tyto dva texty, explicitně uvádí, na čtenáři je už jen to, aby na autorovu hru přistoupil a pokusil se na dílo nahlížet jako na celek s určitými charakteristickými rysy a konečnou ideou.
Ten čas, kdy Vladimír psal ten svůj deník, za nepříznivého počasí nosíval černý rabínský klobouk nasazený s brumlovskou dandyovskou elegancí. Když přišel mráz, tak si sám z maminčina kožešinového rukávníku ušil fantastickou čepici s ohromným kšiltem, čepici, jakou nosívali rabíni z Nikolburku. Když jednou za čas si uvázal kravatu, to nebyla kravata, ale obojek, ani ne obojek, ale jakési povříslo, které záměrně nosil stáhnuté doleva, takže uzel byl napůl vykryt límečkem košile. Ten čas sníval o elegantním svetříku, elegantním kvádru. Když mu ho maminka koupila, dívával se na sebe dlouho do zrcadla a prohlašoval zklamaně, že je debil, imbecil, blbeček. Básník Bondy, který si potrpěl na svoji malou nohu a nosil elegantní botičky a který si v zimě nechal ušít speciální kožešinovou čepici, když ji sebevědomě nesl ukázat na Hráz věčnosti, potkal na rohu dílny, kde se vyráběly urny a náhrobní svítilny, Vladimíra, který kráčel v té své čepici přešité z maminčina kožešinového rukávníku. Bondy hned zmalomyslněl, strhl tu svou čepici, kopancem ji zakopl přes modrý plot a křičel: Kurva fix! Ať mi nastydne mozek, ať mrazem zešílím! Ať zhebnu, já nechci bejt na světě, po kterým chodí taková bestie jako Vladimír, kterýmu sluší i ten rabínskej štucl! A opřel hlavu o modrý plot a předstíral, že usedavě pláče…
Hrabal, Bohumil: Kluby poezie. Mladá fronta, Praha, 2010
