Potřebuje-li dnes řemeslník rozřezat libovolný kus elektricky vodivého materiálu, s největší pravděpodobností k tomu využije přístroj zvaný plazmová řezačka. O jaký přístroj se jedná a podle čeho jej můžete vybírat, to nastíní tento článek.
Princip plazmové řezačky
Dvě věci jsou zapotřebí k tomu, aby tento přístroj vykonával svou práci – proud stlačeného vzduchu (popřípadě dusíku či jiného plynu) a elektrický oblouk, jímž se tento vzduch ionizuje. Ionizovaný proud tohoto vzduchu nazýváme plazmou. Díky vysoké teplotě plazmy je tato schopna efektivně do hloubky roztavit většinu kovových materiálů.
Veškerá „magie“ vzniku plazmy je u řezačky v podstatě velice jednoduchá. Elektrický zdroj vytváří vysoké napětí, které je zavedeno to takzvané ionizační komory hořáku, kde vzniká elektrický oblouk.
Do této komory je následně hnán stlačený vzduch, případně jiný plyn. Ten je elektrickým obloukem ionizován, čímž vzniká plazma, která se žene úzkým otvorem z hořáku ven a efektivně tak taví kov.
Druhy plazmových řezaček
Plazmové řezačky se mohou lišit způsobem, jakým dochází k zážehu oblouku.
- Starší, případně velké průmyslové plazmové řezačky obvykle využívají technologií pilotního oblouku, vyznačující se vysokou frekvencí a vysokým napětím.
K vedení elektřiny vzduchem se využívá jiskřiště, jde tedy o metodu bezkontaktní.
Ještě starší modely řezaček obvykle vyžadovaly přímý kontakt bez pilotního oblouku, nebo alespoň velké přiblížení trysky řezačky k materiálu, aby vznikl oblouk i mezi řezačkou a materiálem. Na tento způsob ale dnes již narazíte jen málokde.
Nevýhodou metody zážehu vysokofrekvenčním pilotním obloukem je ten, že při něm může dojít k rušení, nebo přímo poškození elektrických zařízení v blízkosti řezačky – a to třeba včetně kardiostimulátorů.
- Řada novějších řezaček dnes využívá i technologie jiné, při nichž již není potřeba vysokofrekvenčních výbojů k nastartování pilotního oblouku. Ke vzniku oblouku se využívá primárně tlak vzduchu, anglicky se tato technologie nazývá „blowback“ a její výhodou je menší složitost (méně elektrických obvodů) a také větší bezpečí pro elektrické přístroje v blízkosti řezačky.
Mezi řezačkami jsou také rozdíly ve voltáži
Tři hlavní voltáže u plazmových řezaček jsou následující: 115V, 230V, případně kombinace obojího. Pro běžné domáci využití pro kutily obvykle vystačíte se 115V verzí, jestliže se ale pohybujete v profesionálním prostředí, pak zřejmě sáhnete po 230V řezačce, případně po kombinaci, která vám umožní střídat napětí podle potřeby pro domácí i profesionální využití.
Rozhodujte se i podle výkonu
Výkon řezačky je obvykle přímo úměrný hloubce, do níž je schopna řezat. Domácí řezačky pro kutily obvykle proniknou do hloubky 1-1,5 cm, průmyslové řezačky jsou pak schopné řezat 15 a vice centimetrů hluboko.
Často se uvádí, že k proříznutí 1mm tloušťky nelegované oceli je zapotřebí přibližně 3-5 A výkonu. Abyste prořízli plech či legovanou ocel alespoň do hloubky 5mm, budete potřebovat řezačku o výkonu minimálně 12-16 A. Nejobtížněji se řežou materiály, jako je hliník či nerezová ocel – k proříznutí stejné tloušťky u nich musíte počítat se zhruba o pětinu vyšším výkonem.
Ruční či automatické řezačky?
Ruční řezačky jsou levnější a vhodné spíše pro domácí práci s menšími díly. Takřka bez výjimky pracují se stlačeným vzduchem. V profesionálních provozech najdete spíše automatické řezačky, které zároveň využívají i jiné plyny, než pouhý vzduch, podle potřeb řezaného materiálu. Kvalita i rychlost jejich řezu je samozřejmě nesrovnatelná.
Jak se řezačka chladí?
Levné ruční řezačky obvykle nechladí nic jiného než vzduch, čemuž odpovídá i míra opotřebení jejich trysek, které je pak často nutné měnit. Profesionální řezačky pak bývají chlazeny vodou, což zvyšuje jejich životnost i efektivitu práce.
Pracovní cyklus
Pracovní cyklus určuje dobu, jak dlouho řezačka pracuje a jak dlouho poté musí vychládat. Pracovní cyklus je vyjádřen v procentech a obvykle počítá s 10minutovou periodou. 50% pracovní cyklus například znamená 5 minut práce, 5 minut vychládání.
