Od 16. července se na letišti v Trenčíně konal slovenský festival Pohoda, pro který se stal 13. ročník skutečně nešťastným. V sobotu se před 16. hodinou do areálu přihnal silný vítr, který za sebou nechal spoušť a několik desítek zraněných a jednoho mrtvého. O tragédii přímo ve stanové aréně se rozmluvil redaktor Topzine.cz Martin Peška, který byl přímým účastníkem katastrofy.
Ve své reportáži, která byla zveřejněná včera ráno, jsi naznačil, že ve stanu byly díry…
Ano, to byly. Nevím, jestli i ve střední části stanu, kde se nade mnou během koncertu rozloupnul, ale v zadní části určitě. V noci jsem se moc nevyspal, proto jsem si vzal na předchozí koncert karimatku a lehnul si na ní. Stropu jsem si nemohl nevšimnout, měl jsem ho přímo před očima. V posledním průduchu v levé řadě, z pohledu od pódia, byl zaseknutý scvrklý balónek, vpravo jsem viděl několik záplatovaných děr. Bylo jich tam několik neopravených, kudy tou dobou ještě svítilo sluníčko.
Myslíš, že pár dírek mohlo roztrhat celý obří stan na kusy?
Nejsem žádný znalec, ale podle mě je to jediné možné vysvětlení. Ten festival byl perfektně zorganizovaný, měl velké evakuační uličky ve stanovém městečku a další bezpečnostní vychytávky, které jsem viděl v podstatě poprvé v životě. Pořadatelé musí vědět, že stan nevydrží takový nápor větru. Když nás z O2 Arény nevyhnali, určitě to nevěděli. Navíc v tom stanu nefoukalo, byl tam klid. Sledoval jsem tu střechu pravidelně, díval jsem se i na pravou stranu, odkud se přibližovala černá obloha…
Jak lidé reagovali?
V zadní části stanu se lidi tou dobou smáli jak okolo letí bílý párty stan, přední část byla naplněna stovkami lidí, kteří pařili do poslední sekundy. I kapela z pódia si ničeho nevšimla. Buď si lidi užívali koncert, a ti, kteří neholdují zrovna reggae a hiphopu tou dobou byli minimálně šťastní, že mají dobré místo, kde nefouká a neprší.
Nevšiml sis tedy, že se stan nafukuje?
Ne, stan se totiž nenafukoval, jak si někdo myslí. Stan prostě neudržel nápor větru z pravé strany, naopak šla střecha dolů a roztrhla se plachta. Až pak vítr vynesl protější stranu plachty do vzduchu. Byl to obrovský šok, skutečně jsem ve stanu neviděl nikoho, kdo by se předem něčeho obával. Vše působilo maximálně bezpečně. Dokonce si vzpomínám, jak jsem přemýšlel nad tím, že ve stanu není průvan, ačkoliv spodní část stanu nebyla nijak uzavřená…
Co se dělo dál?
Nade mnou bylo najednou nebe, ten zvuk trhající se plachty byl ohromující. V tu chvíli jsem se bál, aniž jsem si stačil uvědomit čeho. Pak jsem si všiml, že se přímo na mě kácí jeden z pilířů a cár plachty. Je jasné, že bych sloup nechytil, určitě vážil alespoň několik metráků, pokud ne tun, ale stejně jsem nechtěl, aby mi rozkřápnul hlavu, proto jsem instinktivně nastavil ruce proti němu. K mému štěstí těsně u konce uhnul, asi tím, jak byly sloupy provázané lany mezi sebou. Na mě padla jen plachta. U Markéty byla plachta sama ve vzduchu. Něco tam popadalo tak, že to drželo na sobě. Z toho jsem měl strach, raději jsem se co nejrychleji dostal pryč, měl jsem pocit, že se tam může na nás ještě něco sesypat. Cestu zpod plachty pryč si prakticky vůbec nepamatuji. Vím, že jsem chtěl co nejrychleji pryč. I tak budu mít těch pár vteřin před očima asi do konce života… Možná je štěstí, že vítr nefoukal jiným směrem a nesmetl i pódium. Nedokážu si představit, že by mezi lidi spadla světla a další těžké konstrukce.
