3 fotky 
„I need a change of skin,“ deklaruje Brian Molko v úvodní Kitty Litter. Když to slyšíte poprvé, těžko vás napadne, že tahle věta bude později určující pro výsledný charakter celého alba. Kde tu potřebu vyměnit kůži Placebo vzali, nikdo neví, ovšem faktem je, že Battle For The Sun je v diskografii kdysi temných Placebo něčím úplně novým.
V poslední době si už skupina několika změnami prošla – v první řadě došlo k výměně Steva – sympatického bubeníka, za Steva – potetovaného blonďáka (u jména však společné znaky končí), androgyn Brian si nechal narůst vlasy, navíc se trojice rozešla s major labelem a nové album tak zní jako oslava nového začátku. Je ale co slavit?
Alibisticky bych mohla prohlásit, že ta deska je jiná a víc už nedodávat. Jenže proč se za podobná tvrzení schovávat, když můžu rovnou říct, že s Battle For The Sun mi Placebo zlomili srdce. Stali se z nich chlapi, kteří se smířlivě naučili žít v tomhle světě, nic je netrápí, doma je čekají milující rodiny a všechno je v poho. Paradoxně je to to nejhorší, co se jim momentálně mohlo stát. Starou známou molkovskou hru na dekadenci a melancholii nacházíme stěží ve čtyřech tracích, což nemůže než zklamat dlouholeté fanoušky s tlustými černými linkami pod očima. „Kam se poděl my sweet prince?“ mohli by se ptát. Vzdát se něčeho, čím jste výjimeční a místo toho celou svou filosofii zprůměrnit a přizpůsobit dnešnímu všudypřítomnému stereotypu, chce velké přesvědčení. Molko a spol. ho zřejmě mají. Kupodivu (a bohužel) si za ním stojí i přesto, že to pro ně znamená distancovat se od všeho, co bylo.
Molka už nezajímají vaše problémy, protože on už žádné nemá. Sobecky se zavinul do ulity vlastní spokojenosti a hecuje okolí, aby se radovalo s ním. Z Molka, který nám rozumí, se stal Molko pokrytec, který se jako bonus naučil několik prázdných rockových riffů a nestydí se je prodávat po boku Teenage Angst nebo Special Needs, a ještě to myslet zcela vážně. V jednotlivých skladbách se stadionově vyřvává z několikaroční odmlky a prezentuje svoji kapelu jako vyprahlou osmdesátkovou kytarovku z Jižní Caroliny.
Singly, které utekly z alba ještě před jeho vydáním už samy o sobě věštily, že se s touhle kapelou něco stalo. A nebylo to pouze novou tváří za bicí soupravou. Nebýt charakteristického Molkova mečáku, dost možná byste je v rádiu přeslechli stejně jako Coldplay. Kdyby singly Battle For The Sun a For What It’s Worth nevznikly a z alba se vypustily první dva tracky + Breathe Underwater, přidala bych v hodnocení několik pochvalných vět.
Battle For The Sun má však naštěstí i své záchranné momenty. Pokud vás první polovina nezklame natolik, že zmáčknete nemilosrdné stop, můžete být v druhé půlce alespoň několikrát příjemně překvapeni. První světlou chvilkou je sedmá Speak In Tongues – skladba o dvou rovinách gradující až do majestátního „We can build our new tommorow today“. Bez songu, jakým je Happy You’re Gone, se dnes neobejde album žádné velké kapely, tudíž je tohle přesně to místo, kde si popláčete nad „breathe me every time you close your eyes / taste me every time you cry / this memory will fade away and die /just for today breathe me, say goodbye“. Zřejmě nejlepší skladba celého alba se však skrývá až na úplném konci. Kings Of Medicine. Nejlépe otextovaná věc, rafinované zařazení na závěr a znovu probuzená naděje, že v téhle kapele přece jen nějaká dramatičnost a sex-appeal starých Placebo zůstaly.
„Can’t stop growing old,“ varoval nás v roce 2003 Brian ve skladbě This Picture. Naplnění těchto slov je s definitivní platností orazítkováno rokem 2009. Nezbývá, než se s tím smířit, na Battle For The Sun nechat padat prach a vytáhnout Black Market Music a spol.
Placebo – Battle For The Sun
Vydáno: 8. června 2009
Celkový čas: 52:15
Skladby: Kitty Litter, Ashtray Heart, Battle For The Sun, For What It’s Worth, Devil In The Details, Bright Lights, Speak In Tongues, The Never-Ending Why, Julien, Happy You’re Gone, Breathe Underwater, Come Undone, Kings Of Medicine
Vydalo: PIAS
Hodnocení: 2**
