3 fotky 
Rudolf Havlík ale není jen bloger, je to především cestovatel a dobrodruh, člověk, který svět kolem sebe vnímá jako nekonečný zdroj možností, příběhů a lidských osudů.
Rudolf Havlík, Zdroj: archiv Rudolfa Havlíka
V blogu zmiňujete, že cestujete vlastně díky své práci, jste tedy původně cestovatel a dobrodruh z donucení, nebo cestovatel, který v rámci cesty vyřídí nějakou tu práci?
Jako malý kluk jsem si četl Julese Verna, Ernesta Hemingwaye a spoustu dalších a tajně snil o tom, že jednou budu cestovat a zažívat podobné věci. Doba se změnila, cestování už dnes sice není tak náročná věc, ale pořád jsou na zemi místa, která turistická noha ještě tolik nezadupala. A ve chvíli, kdy jsem začal cestovat kvůli práci, přišel i čas a prostor pro výpravy mimo plán tam, kam jsem se chtěl vždycky podívat. Výhodou práce v Asii je nespolehlivost a nedochvilnost partnerů. Člověk má najednou mnoho volného času a pak už to chce jen trochu odvahy nebo miliony dolarů. Mám odvahu.
Pokud se člověk začte do komentářů pod vašimi příspěvky, narazí na ledacos. Od slov „opět skvělé“ až po „Havlíku, už si přestaň vymýšlet“. Jsou vaše příběhy fikce, realita okořeněná sny nebo to prostě všechno tak je?
Píšu teprve pár let a pořád se mám co učit. Baví mě se zlepšovat a prozatím čerpám ze zážitků, které jsem zažil a nemám potřebu je nějak složitě přibarvovat. Většinou ubírám, protože některé věci jsou občas opravdu za hranicí i mého chápaní a je mi jasné, že lidé tady by je nemuseli pochopit. V rámci dramatických oblouků pohybuji s časem a sousledností, víc zatím není třeba. A až si budu svým vyjadřováním jistý, chystám se na pár příběhů, které se mi honí hlavou a nejsou z mého života. Těším se na ně, ale to je zatím jiná kapitola.
Váš blog do škatulky klasických cestopisů asi nepatří, kam byste ho zařadil vy?
Já rád píšu. To, kde se moje texty objeví, je mi jedno. Jsem rád, že mohou být na blogu, protože se snadno dostanou k lidem. Tenhle prostor je jednoduchý na užívání a člověk snadno získává zpětnou vazbu na své názory. Díky internetu jsem schopen publikovat. Pod nakladatelstvím by to nešlo, protože mě nebaví podřizovat se konzumnímu stylu a požadavkům, které jsou mi vnucovány. Raději si jdu vlastní cestou a respektovat pár pravidel na blogu je rozumná daň za svobodu vyjadřování. A jestli je to cestopis? Nevím. Píšu příběhy. Ty zažíváme všichni. Cestopis si můžete pustit v televizi.
Píšete lehce a barvitě, užíváte slang, peprné výrazy, vylíčíte stejně dobře sex, východ slunce v Indii či zácpu v Hong Kongu. V čem tkví originalita, dravost a nekonvenčnost vašeho psaní?
Píšu tak, jak všichni hovoříme. Někdo více, někdo méně. Pokud to někoho dokáže iritovat, připadá mi to trochu jako pokrytectví. Nemám rád texty, které jsou prvoplánově plné sprostých slov, sám jich užívám dost, ale až budu jednou psát aspoň z desetiny dobře jako pan Svěrák, bude mi stačit jedno hovno na celou knížku a pořád to bude skvělé. Zase na druhou stranu, kdo vlastně nemá rád Pulp Fiction? A tam se rozhodně nemluví jako ve Star Dance. Píšu jak mluvím. Když mě něco sere, není třeba to nějak zastírat. V životě to také neděláme.
Vizitka
Narodil se v roce 1976 ve znamení čínského draka (smích) v Sokolově. Živí se jako spisovatel, fotograf, manažer a designer na volné noze. Organizuje a sjednává výrobu pro zákazníky v Asii.
Co má rád? Rád fotí, píše a baví ho bloudit po světě a vidět to, co vždycky vidět chtěl. Rád si zajezdí na snowboardu a zbožňuje kolo na Šumavě. Miluje knihy z antikvariátu, protože krásně voní a rád vaří. Svobodný, tančící kuřák.
Když jste letěl na východ poprvé, co jste čekal? Krásné obrázky z cestopisných dokumentů nebo jste byl na tvrdou realitu řádně připraven?
Vlastně jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Najednou jsem seděl v letadle a anglicky uměl jen těch pět Arnoldových vět z Terminátora. Naštěstí jsem zjistil, že Číňané jsou na tom obdobně. Potom už to šlo samo. Učil jsem se, mluvil a dneska už si dovedu objednat i pizzu. Čína mě překvapila, ohromila, znechutila a postupem času jsem se o ní hodně dověděl. Čtu knihy a čtu lidi, baví mě poznávat ten cizí svět a jiný přístup k životu.
Čína a Asie je velice odlišná od mediálních blábolů, které se o ní píší. Samozřejmě tam najdete lidi, kteří pracují za dolar, ale až budete dnes stát v Šanghaji poprvé, budete si muset zavírat hubu heverem. V mnoha věcech jsou daleko před námi, že se to nedá popsat. A naštěstí v mnoha věcech tak pozadu, že ještě pár let bude trvat, než bude třeba mít obavy. Zejména v přístupu k práci a řešení problémů. Dlouhých 70 let je znát. Stejně jako čtyřicet u nás.
Navštívil jste řadu zemí a kultur, zakusil nezvyklé věci, viděl bídu i přepych. Zkuste čtenářům popsat a přiblížit jeden běžný den kdekoli v Asii.
Pokud jsem usnul, tak se probudím. Když je dobrý den, jedu na jednání s partnery, která bývají různá. Někdy na úrovni amerických velkofilmů a někdy prostě sedíme na schodech v ulici plné prachu a rachotu. Když to jde, věnuji se kontrole nebo zadávání zakázek. Pokud mám volno, většinou si vezmu foťák a zamířím ven. Mezi obyčejné lidi. Pronajmu si motorku nebo jdu pěšky, záleží na místě a pak se jednoduše ztrácím, dokud nejsem vyždímaný jako hadr na nádobí. Většinou se vracím do postele šťastný, ať už z odvedené práce nebo z vydařeného ztrácení. A samozřejmě, nasraný.
Hodně času zaberou i přesuny z místa na místo a to bývá často výzva, protože v Asii trpíte neustále nedostatkem času. Je tu příliš mnoho věcí k řešení a příliš mnoho věcí k vidění. Musíte se rozhodovat v každé minutě a volit tak, aby to dávalo smysl v té hromadě chaosu, který si nakonec nějakým zvráceným způsobem zamilujete. Večer. Večery jsou nádherné, ať už na dálničním odpočívadle nebo na osamělé pláži někde v Malajsii. Kde to bude hezčí asi tušíte sami, ale s odstupem času si vzpomenete i na to odpočívadlo.
Do které země se rád vracíte i soukromě, která vám učarovala nejvíce?
Rád se vracím kamkoli, protože všude je vždy něco, co můžete vidět. Je to stejné jako s jídlem. Někdy nemáte chuť na Čínu, ale dáte si raději Malajsii. Já většinou nemám moc na výběr a moje trajektorie jsou předem dané v rámci mé práce. Ovšem na místě je potom čas tyhle křivky upravovat a přizpůsobit si je tak, aby dávaly větší smysl pro cestovatele. Pokaždé si říkám, třeba je to naposledy. Třeba zkrachuji, zlámu si hnáty nebo se mnou spadne letadlo. A proto jedu na doraz. Vyspím se v důchodu. Učarovala mi Srí Lanka. Díky prostředí, díky lidem, které jsem tam poznal a díky tomu, že když tam vždy večer sedím na pláži a dívám se na západ slunce a nemusím pracovat, mám pokaždé husí kůži. I když si na to teď vzpomínám.
Byl jste oceněn jako nejlepší bloger, váš blog má stále vysokou návštěvnost, a to funguje již od roku 2007. Čím si své čtenáře stále držíte?
Ankety jsou pro pitomce. Mají prakticky nulovou vypovídací hodnotu. Pro mě je rozhodující to, jestli je někdo ochoten utratit za mě část svého času a přečíst si, co jsem napsal. Toho si vážím, ať už se to dotyčnému líbí nebo ne. To, jestli mi dá někdo nějaký hlas, je jen taková podivná legrace. Věřím, že lidi zajímá, jak to chodí na druhé straně světa, protože přece jen je pořád málo lidí, kteří jsou ochotni se tam vydat sami, na vlastní pěst. Když už tak pod křídly cestovních kanceláří. A také věřím, že lidi ještě pořád zajímají příběhy a události, které někdo skutečně prožil a cítil.
Stačí se podívat na vykastrovanou Cestománii, která dokáže unudit během deseti sekund. Věřím tomu, že některým lidem dokážu zprostředkovat aspoň na chvíli to samé, co prožívám já. Třeba cestovat nemůžou nebo cestovali a už to mají za sebou, a nebo cestovat budou, až přijde ten správný čas. Mám schránku plnou e-mailů, které jsou tak úžasné, že občas podléhám pocitu, že snad už umím i trochu psát. Všechny si je schovávám. A snad je jednou budu číst svým dětem. A čím si čtenáře držím? Sex, alkohol, cigára, průšvihy, romantika, bezmoc, láska a přátelství. Zažíváme to všichni, stále dokola. A chceme vědět, že v tom nejsme sami. Co víc chtít od života, než nálezy a ztráty?
Kromě blogu vám vycházejí i knihy, pomáháte s knižními prvotinami jiným blogerům. Dalo by se dnes psaním uživit? Kupují se knihy internetových blogerů?
Vydal jsem tři knihy. O nakladatelství nemám zájem, protože jejich první požadavek je, abych své texty okleštil, protože by to prý nechytlo běžného čtenáře. Zasmál jsem se a nechal to být. První kniha se vyprodala komplet, nemám ani svou vlastní. Jen jednu u maminky, kterou ji předčítal v posteli její přítel. Druhá kniha bude pryč už za pár týdnů a třetí kniha se v nákladech zaplatila za dva dny po zveřejnění. Nevydávám je ve vysokých nákladech a ani nechci. Všechno má svůj čas.
Uživit se nezávislým psaním je v naší zemi složité. Trh je malý a internet válcuje papír. Na knihách se ovšem vydělat dá. Nakladatelé to ví moc dobře. Většina peněz jde k nim a ne k autorům. Pokud jste nezávislí, poskytnou vám knihy jistý základ, ale spoléhat se na ně nedá. Nikdo neví, jestli se kniha bude prodávat nebo ne. Je to risk, ale mě to baví. Zatím se mi to vyplatilo. Bez recenzí a masivní podpory médií jsem prodal tolik, aby to dávalo smysl. Musíte ale sám sebe podporovat psaním nových věcí a ty musí být tak dobré, aby někdo obětoval klik až k vám na web a knihu si koupil. Je to tvrdá práce.
Vydal jsem knihu Kláře Mandausové a ta se zaplatila za týden. Teď začne pomalu vydělávat a vyprodá se, protože je skvělá. Chtěl bych psát jako ona. Měl bych to jednodušší. A doufám, že budu mít možnost pomáhat i dalším lidem, kteří umí a chtějí psát. A uživit se můžete, pokud budete psát do médií a časopisů ke své tvorbě. Ovšem tam už narazíte na hranice, které budou váš styl oklešťovat a budete ustupovat z pozic, které hájíte. Ale někdy to jinak nejde. I já musím platit nájem a sem tam něco napíšu pro jiné. Snažím se jen, abych se za to nemusel stydět v záplavě té žumpy, která se po webech a časopisech válí.
Právě vychází vaše nová kniha, Rok draka. Vaši fanoušci ji jistě již mají doma, ale čím byste nalákal úplně nové čtenáře, kteří vaše blogy neznají?
Obal knihy Rok Draka, Zdroj: rudolfhavlik.cz
Rok Draka. Tahle kniha je zajímavá tím, že v ní chybí článek s názvem Rok Draka. Nestihl jsem to. Myšlenka udělat tuhle knihu byla jednoduchá jako krkonošská poudačka. Chtěl jsem někomu pomoct. Ozvali se mi z Nadace Krtek, která podporuje dětskou onkologii v Brně, a protože jsem před koncem roku a před odletem do Asie měl asi málo stresu, tak jsem do toho šel a veškeré peníze za tuto knihu putují od čtenářů přímo na konto nadace. Viděl jsem v životě spoustu divných věcí a vadí mi, jakým neprůhledným způsobem fungují některé rádoby charity, kde potom vedení nakupuje nová auta a k lidem se dostane minimum. Všechno kvalitně od-argumentováno. Uvidím, kolik peněz vyděláme, ale čtenáři také uvidí, za co přesně se utratily.
Přijde mi to fér a dostanou za svoje peníze aspoň něco, co je doufám královsky pobaví. Příběhy z cest po Asii, ale také útržky z mého života, které zažíváme všichni. Jak už jsem říkal, sex, alkohol, napětí, průšvihy, záchvaty smíchu, bezmocnost, láska a tuším i jeden gruppen sex. Ale toho jsem se samozřejmě nezúčastnil. A naivně věřím, že svět je plný lidí, kterým ještě nejsou věci na světě úplně jedno. Uvidíme, třeba se spálím. Patří to k životu. Bez toho by nebylo o čem psát. A věřím, že lidé třeba díky mým knihám budou více cestovat po svém. Umíme to, jen jsme to už zapomněli, stejně jako na knihy Ernesta Hemingwaye.
Vše o nové knize Rudolfa Havlíka – Rok Draka se dozvíte zde.
