Když jsem vstoupila do Sedmého nebe, Petra Soukupová tam na mě už čekala. Tento symbolický název nesla kavárna, kde jsme se setkaly, ale i tak jsem se skoro jako v sedmém nebi cítila. V druhé části rozhovoru už jsem si zvykla, že můžu Petře tykat. A ptala jsem se jí na otázky týkající se seriálů, scenáristiky i jejího netradičního stylu psaní.
Když chtěla jedna moje spolužačka na vysoké škole psát seminární práci na téma Styl psaní spisovatelky Petry Soukupové, učitel češtiny jí téma zamítnul se slovy, že jsi ještě mladá a nevypsaná. Že se ještě hledáš. Co bys mu na to řekla?
Zdá se mi, že mám zatím málo knížek, aby o mně někdo mohl psát seminární práci. Na to mladá jsem. Obě knížky jsou navíc stejné. Ale to je důkaz toho, že se už nehledám. Jazyk a formu už nezměním, na to jsem zase stará. Styl, jakým píšu, je pro mě přirozený. Kdybych ho měla měnit, tak bych se do toho musela tlačit. A rozhodně to nemám v plánu.
Takže strohost a to, že něco napíšeš opravdu tak, jak to je, ti nejspíš zůstane.
Myslím si, že nikdy nebudu psát metaforicky a ve složitých větných konstrukcích. Třeba se to bude s věkem měnit, ale nemyslím si to. Nepsala jsem tak Zmizet proto, že se takový jazyk hodí k závažným tématům. Nebyl to promyšlený kalkul. Jen tak zkrátka píšu.
Strohost ti předhazoval i Jan Kraus ve své talkshow Uvolněte se prosím. Jak ses cítila v jeho červeném křesle?
Nejdřív jsem se toho hrozně bála, ale nakonec to bylo v pohodě. Nedusil mě. Přitom by mohl, kdyby chtěl, protože v ústním projevu je stokrát zběhlejší než já. Pro jistotu jsem před ním byla obezřetná, tak proto to asi vypadalo, že jsem strohá.
Čekala jsi tak velký úspěch Zmizet? Nemám na mysli Magnesii Literu, ale její oblíbenost u čtenářů. Deset tisíc prodaných výtisků už něco znamená.
Myslím, že už dosáhla na dvanáct tisíc, což je opravdu hodně. Překvapivě hodně. Nejvíc k tomu pomohla Magnesie. Nedá se říct, jestli jsem to čekala. Ne, nečekala. Ale čekat není to správné slovo, doufat také ne. Když už něco dělám, tak si myslím, že je to dobré. To ale není argument, protože každý si myslí, že co dělá, je dobré. Jsem samozřejmě ráda, že jsem tu cenu dostala a že se knížka prodává a čte. Ale čekat se to prostě nedalo.
Máme leden, jaká jsou tvoje očekávání od roku 2011?
Doufám, že dodělám knížku a že budu mít dost práce, abych mohla pohodlně žít. Ráda bych, aby byl nový rok alespoň tak dobrý, jako byl ten loňský. Nebo ještě lepší. A to teď nemyslím vzhledem k tomu, že loni se mi pracovně opravdu dařilo, ale obecně. Chci dobrý rok.
A co film podle knížky K moři? Začne se už točit?
Vypadá to, že se bude točit až v létě 2012, protože producent nesehnal dost peněz. Zaseklo se to v České televizi a bez podpory televize je další podpora těžší a těžší. Není to jednoduché, ale pořád jsme to nevzdali, já ani režisérka Karin Babinská, a ani producent. Film nakonec bude.
Co bylo dřív, kniha?
Ano. Pak jsem ve škole psala bakalářský scénář. Něco jsem začala, ale nešlo mi to, tak jsem zkusila K moři. Ze začátku to ale taky to moc nešlo. Scénář jsem pro školu dodělala, pak jsem s ním vyhrála soutěž Nadace RWE & Barrandov. Poté chvíli ležel, já mezitím dodělala školu a teprve potom jsme na tom začaly s Karin dělat. Dnes už to není adaptace knížky. Je to spíš volně na motivy.
Jak se psal scénář na vlastní dílo?
Relativně dobře, protože postavy dobře znám. Ale zase je to těžké v tom, že je neznají ostatní. Člověk musí zapomenout na knížku, scénář musí fungovat sám o sobě. Je jedno, že já vím, co mají postavy za sebou.
Co obsazení herců?
Tím, že se to posouvá, tak to neřešíme. Karin má tip na jednu z hlavních rolí. Potřebovat budeme ale hlavně dětské herce, takže nemá cenu hledat je teď, protože by nám zestárli. Obecně máme v plánu obsadit neznámé lidi. Výběr herců ale bude záležet na Karin. Doufám, a myslím, že mě do toho alespoň částečně nechá mluvit.
Podílíš se na Comebacku. Jaká byla práce na úspěšném českém seriálu?
Comeback už skončil, dopsali jsme ho loni v červnu. Bylo to docela náročné. Může se zdát, že to vymýšlení je sranda, ale není.
A jaké to bylo pracovat v týmu lidí? Bylo vás hodně a každý musel mít jinou představu, jak by se příběh mohl vyvíjet dál.
Vždy je v týmu někdo, kdo je autoritou a má hlavní slovo. Týmová práce je v něčem jednodušší, v něčem zase složitější. Bavilo mě kombinování psaní seriálu ve více lidech s psaním knih o samotě.
Jak vnímáš české seriály?
Myslím, že teď moc dobré nejsou. Kladně se mluvilo například o Okresním přeboru nebo o Dokonalém světě. Nějaké výhrady k nim můžu mít, ale vesměs byly v pořádku. Zato dlouhotrvající seriály, třeba Ordinace v růžové zahradě, mají úroveň dávno tam, kde by být neměla. Ale například Ulice, ta funguje už léta a mega pitomá není. Je akorát tak pitomá, jak být má. Některé seriály České televize jsou daleko víc nezvládnuté než na komerčních stanicích.
Co třeba Vyprávěj?
Na to, jak to byl ambiciózní seriál, tak je scénáristicky a dramaturgicky nezvládnutý. Ačkoli ty ostatní složky jsou dobré. U seriálu je obzvlášť těžké udržet si úroveň. Navíc, ať je tým jakkoli velký, nápady docházejí.
Chtěla by ses seriálům věnovat i dál?
Asi jo, protože knížky mě neuživí. Vlastní projekty typu K moři mě neuživí také, navíc jsou namáhavé a zdlouhavé. Televizní věci jsou v tomhle jednodušší.
Co je pro tebe důležitější – literatura nebo scenáristika?
Určitě literatura. Na televizních věcech mi záleží jen limitně, protože jsou týmové a nejsou tedy jenom moje. Tím ale nechci říct, že si nezaslouží moji pozornost, když je dělám, nebo že je zvládnu psát levou zadní.
Petra Soukupová (1982) je českolipská rodačka, absolventka oboru scenáristika a dramaturgie na FAMU. Napsala dvě knihy a její úspěch stále stoupá. První vydaná kniha K moři získala Cenu Jiřího Ortena a nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesii Literu.
Loni si Petra Soukupová ve Stavovském divadle pro Magnesii Literu na pódium konečně došla. Zmizet, druhá kniha, se stala Knihou roku. Podle K moři a povídky Na krátko ze Zmizet napsala filmové scénáře, které se také pyšní různými oceněními. Jako scenáristka tato úspěšná spisovatelka spolupracovala také na seriálu Comeback.
