×
TOPZINE.cz

Petr Pithart: Ruka spravedlnosti nemusí udeřit tvrdě, ale musí udeřit okamžitě

Petr PithartNejen o tom, jak mohou probíhat korupční kauzy ve vysoké politice, se můžete dočíst v knižním rozhovoru s Petrem Pithartem, který vydalo nakladatelství Portál. Kniha Ptám se, tedy jsem, jejímž autorem je Martin T. Zikmund, mapuje životní příběh a myšlení jedné z významných postav generace, která přišla na svět během druhé světové války a osobnostně dozrávala v letech šedesátých.

FOTO: Petr Pithart
Petr Pithart Zdroj: archiv nakladatelství Portál

Jako předseda vlády jste čelil i pokusu o korupci. Jak to vlastně bylo?

To bylo v létě 1991, kdy z mé kanceláře odcházelo asi patnáct lidí, byli to představitelé českého zemědělství, družstev, soukromníci, zemědělská komora, ti doprovázeli delegaci zemědělců Evropského společenství. Jeden z nich v kanceláři zůstal a naléhal, že by se mnou potřeboval mluvit. Že je ředitelem Agrobanky. Tehdy největší soukromé banky v zemi, celkově páté. Vyzval jsem ho, aby se posadil. To prý ne, že by se mnou potřeboval mluvit někde mimo kancelář. Okamžitě jsem zavětřil. Ale místo toho, abych mu ukázal dveře, umínil jsem si, že ho – chytím. Tak jsem mu klidně řekl, že to nepřipadá v úvahu, že se sejdeme jedině tady. A že jestli mně chce říci něco důvěrného, tak mně to přece může napsat. Tušil jsem, že půjde o korupci. Chtěl jsem, aby mi nějakou tu nabídku učinil. Nebylo to bez rizika, vlastně jsem si počínal podobně jako dnes tolik diskutovaný „agent provokatér“. Chtěl jsem ho zkrátka chytit. Jen jsem si nezačal, já v žádném případě neprovokoval! „Tak si to rozmyslete, ale do žádné vinárny s vámi nepůjdu,“ řekl jsem nikoli nepřátelsky.

A on se pak za čas skutečně ohlásil. Přišel, měl s sebou školní linkovaný sešit a vlastní rukou tam přede mnou tu svou nabídku, s mnoha podrobnostmi, vpisoval. Jsem si skoro jist, že je to ojedinělý případ v historii korupce, kdy někdo to, co všichni jinak šeptají v lese nebo pod železničním mostem, po kterém burácí vlak, napíše vlastní rukou. Chtěl po mně, aby vláda, která měla rozhodující slovo v dislokacích, přiklepla obrovský prázdný dům – bývalý KNV Středočeského kraje, v té době zrušený – ve Zborovské ulici na Smíchově jeho bance.

Kdysi jsem jako zahradní dělník v parčíku před tím palácem pravidelně sekával trávu. Patřilo to do mého petřínského rajonu, Střediska 31 – Nebozízek, podniku Sady, lesy a zahradnictví, podniku hlavního města Prahy. Strašně nerad jsem tam sekal, protože tam byl hrozný vzduch, už tehdy se všude kolem městnala auta před světly na čtyřech křižovatkách a všechno to svinstvo z výfuků klesalo ke mně dolů, kde jsem tahal tu svoji řvoucí a čadící sekačku.

Kdyby mně tehdy někdo řekl: Zastav ten stroj a zamysli se, jak bude možné, abys jednou za ten barák před sebou dostal milion korun? Jistě bych na to nepřišel…

Tam jistě nebylo možné slyšet ani trávu růst…

Bankéř mně tehdy napsal, kolik a jakou cestou budu dostávat, že budu tzv. tichý nositel akcií, ročně cca milion korun, tedy přinejhorším, atd. Dnes pro korupčníky asi pakatel, tenkrát velmi slušná suma.

Než přišel, pozval jsem si na pomoc Vojtěcha Sedláčka, ředitele Úřadu vlády, a Petra Příhodu, svého poradce, aby mi pomohli nainstalovat magnetofon. Ukázalo se, že jsme byli amatéři. Dali jsme pod okno na radiátor ústředního topení kazetový magnetofon a zapnuli jsme ho. Jenomže ten člověk jménem Jan Král celou dobu mlčel a psal. Pak mně napsané postrčil po stole. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, aby mi s tím listem ze sešitu neodešel. Říkal jsem si, že když bych si to, co mi dal přečíst, dal rovnou do kapsy, tak se vyleká a bude to chtít zpátky. Aniž jsem si to uvědomil, byl to test, který se zdaleka netýkal jen nás dvou, nýbrž poměrů v zemi. Tak jsem to položil zase na stůl, ale blíž k sobě, abych měl náskok, když by po tom chmátnul. V krajním případě jsem byl připraven se s ním o ty papíry tahat, kdyby si je chtěl odnést.

Když viděl, že váhám a nevím, co říci, padla klíčová slova. Tentokrát pronesená, nikoli napsaná: „Pane premiére, nemusíte se naprosto ničeho obávat, nejste jediný, takhle se staráme i o jiné politiky, například o…“ A vyslovil jméno jednoho vysoce postaveného politika, které já pak sdělil policejním vyšetřovatelům. On z mého mlčení usoudil, že souhlasím. Zřejmě – obávám se, ale nemám pro to žádné důkazy – to usoudil hlavně na základě zkušeností s reakcemi těch „jiných politiků“. Že to taky beru. A já zas pochopil, že se o ty dva listy ze sešitu zřejmě tahat nebudeme. Že si je nejspíše nestrčí do pusy, aby je rozkousal a spolkl, s čímž jsem původně také počítal.

Když se zvedl a odešel, pochopil jsem v jedné vteřině, že je s touto zemí zle, že co se stalo, je zřejmě už docela normální. Že je na to zvyklý, že to tady už tak chodí.

Abych neudělal sebemenší chybu, zavolal jsem si ministra vnitra a ministra spravedlnosti. Nikdy jsem žádné trestní oznámení nepodával, takže jsme společně během půl hodiny oznámení sepsali a šlo to pak všechno velmi rychle. Snad už za týden byl ten bankéř ve vazbě. Byl jsem pak pozvaný ke konfrontaci, což je procesní úkon, který má přesná pravidla. Takže jsem se dostavil do nějaké vyšetřovny, oni ho přivedli v teplákách. Museli jsme stát proti sobě, dívat se jeden druhému do očí a přitom odpovídat na otázky vyšetřovatelů. Bylo to až trapné, on na všechno zcela rezignovaně, submisivně říkal: „Ano, je to tak, jak říká pan předseda.“ Prostě nebylo o čem mluvit. Mohl jsem si myslet, že za pár týdnů bude stát před soudem, protože takové neprůstřelné důkazy plus přiznání, to se jen tak nesejde. Nebylo co dokazovat. Při korupci je vždycky nejtěžší předložit důkaz, že nabídka byla učiněna. A on po sobě nechal přiznání vlastnoruční.

Co se dělo dál?

Při výsleších jsem se netajil tím, že jsme pořídili nahrávku, ale policie o ni zájem neměla. Dostatečný důkaz přece už měla k dispozici. A tak Vojtěch Sedláček po několika dalších měsících „nahrávku“ smazal, protože na pásce stejně nebylo slyšet nic jiného, než dunění a skřípění, způsobované tramvajemi pod našimi okny. Ani jedno slovo! Ani to o těch „jiných politicích“. Vojtěch Sedláček se mě na to přišel předem zeptat, já souhlasil, protože přece k čemu prázdná páska, vždyť existovaly ty listy ze sešitu. Pak ale najednou policisté pásku chtěli, zřejmě na tom trval obhájce bankéře Krále, avšak ukázalo se, že jsme ji smazali. To se mohlo jevit jako podezřelé, i když nevím v čem. My pořád dokola vysvětlovali, že jsme to smazali, protože tam nic nebylo, protože on přece nemusel mluvit, když úplně všechno napsal. Jeho advokát se toho ale chytil a pořád se na tom otáčel.

Já to zkrátím. Trvalo to čtyři roky, od jedné soudní instance k druhé a zpátky. Pět soudů. Jednou šel obžalovaný do protiútoku, takže v novinách se objevily titulky: „Král bude žalovat Pitharta.“ Tehdy jsem si říkal: „Aha, tak to je varování nejen pro mne. Příště raději držet ústa! Nakonec ještě půjdu sedět já…“ Při posledním líčení se Král vytasil s pro něj rozhodujícím argumentem: „Nebyl to vůbec úplatek, byla to totiž provize, ano, provize tady pro pana předsedu vlády…“ Vyzval jsem předsedu senátu, aby nedovolil pronášet v soudní síni obscénnosti, protože co jiného než obscénnost je slovní spojení „provize pro premiéra“. Ale „protože od spáchaného činu uplynula delší doba, jeho společenská nebezpečnost se tím značně zmenšila“, jak pravil soudce při čtení rozsudku, Král dostal směšný podmíněný trest na pár měsíců a zanedbatelnou pokutu v řádu několika statisíců.

Propásla se tehdy velká příležitost: kdyby přišel soud a přísný trest okamžitě, mohla by to být srozumitelná a hlavně včasná zpráva: Tak pozor, takové věci se v této zemi trpět nebudou! Stát tehdy ztratil obrovskou příležitost dát čitelné a odstrašující avízo korupčníkům.

Proč toho člověka tak šanovali? Bylo to proto, že jsem byl tehdy už ze hry, poražený a zavržený, a nehodilo se přiznat mi, že jsem aspoň nebyl úplatný? Anebo neměli zájem ti „jiní“ politici, o které se Agrobanka také starala? Vždyť na tom případu nebylo vůbec nic nejasného. Kdy se tak jasně prokázaná korupce ještě někdy objeví? Už nikdy, na to vezměte jed.

Když na to vzpomínám, tak jen s hořkostí. Ruka spravedlnosti nemusí udeřit nijak zvlášť tvrdě, zato musí udeřit okamžitě. V tom je odstrašující účinek trestání.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..