Slezské písně – sbírka básní, která vzešla ze smrtelné úzkosti Vladimíra Vaška, poštovního úředníka, podléhajícího těžké nemoci. Na pomyslném smrtelném loži se Vašek rozhodl dále nemlčet a propůjčil svůj hlas Petru Bezručovi, který mistrným a úderným způsobem vykřičel na svět krutý osud zanikajícího slezského národa.
Bezručova sbírka vypovídá o útrapách slezského lidu i těžkém životě horníků, Zdroj: wikimedia.org
Kolem Slezských písní byly už od počátku stopy nejistot a zmatku. Ty se týkaly nejasného autorství a výjimečnosti veršů. Poštovní úředník Vladimír Vašek, dnes už více méně ověřený autor Slezských písní, svou totožnost skrýval pod pseudonymem Petr Bezruč.
Petr Bezruč se narodil v Opavě jako Vladimír Vašek. Byl básníkem i prozaikem, prózu však otiskoval jen sporadicky. Mezi jeho nejznámější díla řadíme sbírku Slezské písně nebo báseň Stužkonoska modrá.
Toto jméno si autor ceněné sbírky zvolil hned z několika důvodů. Jedním z nich byl literární účinek. Petr Bezruč (od Těšína Bezruč) vystupoval jako ochránce sužovaného slezského lidu, jako poutník, jež prochází krajinou a hlásá, co vidí. A stává se tak sám lyrickým subjektem a neoddělitelným hlasem sbírky.
Kdo je Petr Bezruč?
Druhý důvod pro zvolení pseudonymu byl prozaičtější. Vladimír Vašek musel vystupovat pod přezdívkou z politických důvodů. Mnohé z jeho veršů napadaly soudobé majetné stavy i členy císařského rodu. Také tyto politicky útočné básně ihned po vydání v Herbenově časopise Čas podlehly cenzuře.
Současný čtenář bude mít po přečtení této stěžejní sbírky české literatury nejspíše rozporuplný pocit. Dílo působí neuceleně, nevyváženě, nelze v něm najít žádný systém. Některé básně nás doslova uchvátí svou úderností, obrazností a zvukomalebností a u jiných budeme jen otráveně obracet stránky.
Srub Petra Bezruče
Dnes je literárně ceněno takzvané jádro Slezských písní, které tvoří padesát čtyři básní. Vzniklo v letech 1899 až 1900, kdy Vladimír Vašek podléhal těžkému onemocnění plic. Právě v tuto dobu se v plachém a uzavřeném Vaškovi zrodil bouřlivý rapsód Petr Bezruč a světlo světa spatřily ty nejslavnější básně sbírky jako Maryčka Magdonová, Kdo na moje místo či Já.
Kdo na moje místo
Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?
V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
Noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:
ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty,
já škaredy kovkop, jak vyskočil z šachty.
…
(BEZRUČ, Petr: Kdo na moje místo. In.: Slezské písně, Praha: ČS 1985.)
Nemoc však pomalu ustupovala a s ní umíral i Petr Bezruč a tím pádem tvůrčí strhující rozmach. Zůstal jen Vladimír Vašek, který po nemoci podléhal depresím a ten dál psal verše, ale ty už nikdy nedosáhly úspěchu prvních básní. Vašek svou sbírku postupně doplňoval a opravoval, mnohdy k jejímu neprospěchu. Poprvé vyšla sbírka pod názvem Slezské číslo v roce 1903, poslední opravy proběhly však až v roce 1945.
Čtěte také: Stanislav Kostka Neumann: vitalistická lyrika Knihy lesů, vod a strání
Ve třetím vydání Slezských písní Československým spisovatelem z roku 1985 jsou doplněné a opravené verše dány do závorek. Čtenář tak může působnost veršů srovnávat. Navíc je toto vydání doplněno o skvělý doslov Jiřího Holého, který nám dovoluje nahlédnout pod pokličku zrodu této sbírky.
Sugestivita, rozporuplnost a kontrast
Z čeho pramení síla a neutuchající působnost stěžejních básní Slezských písní? Básník přetavuje skutečnost národnostně i nábožensky utlačovaného slezského lidu na majestátní mytický obraz pomocí sugestivního jazyka plného metafor a symbolů. Sbírka také poskytuje mnoho různých rozpoložení básnického subjektu.
Reliéf Petra Bezruče z roku 1947 u Velkých Opatovic od sochaře Karla Otáhala
Nejpatrnější jsou dvě stylizace. Ve větším prostoru sbírky básník promlouvá chraplavým hlasem lidového barda jako mluvčí či ztělesnění zástupů (Já I, II, III, Ty a já, Kdo na moje místo, Vrbice a další). V jiných básních se básník představuje jako poutník procházející krajem a nevzrušeně vypráví o historii nebo o události spjaté s tím místem (Plumlov I, II, Ptení, Koniklec, Kameralna, Žermanice atp.). Ani milostná lyrika nechybí v této na první pohled útočné sbírce (Jen jedenkrát, Motýl, Labutinka).
Symbolismus nebo realita?
Tato základní dvojí stylizace lyrického hrdiny na jedné straně pateticky titánská a na straně druhé střízlivě komentátorská vyplývá z dobové literární scény. Ocitá se na hranici symbolismu a realismu. Někde mezi Březinovými nebeskými výšinami a Macharovým přízemním marastem.
Bouřlivý rapsód i nezúčastněný pozorovatel
Tento bludný balvan české poezie na pomezí dvou literárních směrů je však výjimečný v neopakovatelné osobitosti, zanícenosti a prožitku. V monumentální i strohé obraznosti. I v subjektivním použití jazykových prvků, které čerpají jednak z biblických a mytologických studnic a jednak využívají pestrosti a údernosti prosté slezské hantýrky.
Sbírka vyniká i originálním rytmem. Nejčastěji jsou verše psány v osobitém daktylu. Není udržován pravidelný rým, verše jsou různě dlouhé, někde se rým zcela ztrácí. To vše vede ke zvýšení dramatičnosti a naléhavosti básní.
Čtěte také: Krysař Viktora Dyka. Štěstí nečeká v pohádkové zemi
Podle Holého je to právě tato rozporuplnost a rozrůzněnost a vnější i vnitřní protikladnost, která zaručuje Slezským písním tak dlouhou životnost a místo na předních příčkách žebříčku české literární hitparády.
Slezské písně byly přeloženy do čtyřiceti jazyků a jsou vydávány dodnes. Také se staly zdrojem inspirace pro další generaci básníků jako je Viktor Dyk, František Gellner nebo Karel Toman.
Zdroj: HOLÝ, J: Křižovatky Slezských písní. In.: Petr Bezruč, Slezské písně. Praha: ČS 1985.
