×
TOPZINE.cz

Pavel Renčín: Nemůžu lenošit, i kdybych chtěl

Pavel Renčín je jeden z předních domácích autorů, kterého čtenáři znají především jako spisovatele městské fantasy. O tom, jak se k psaní fantastické literatury dostal, o svém on-line projektu Labyrint, ale i mnohém dalším se můžete dozvědět v tomto rozhovoru.


Jak jsi se dostal k fantastice? Který časopis, kniha se ti dostala do ruky jako první a nasměrovala k této zálibě?
Určitě jsem četl Verneovky či Malého prince, ale jestli mě něco opravdu nasměrovalo k fantastice, tak to byly knihy jako Mluvící balík od Geralda Durella či Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě od Z. K. Slabého, které jsem četl jako malý kluk. Později to směřování zpečetil Howardův barbar Conan, Sapkowski, Tolkien a další.
Kdy a proč jsi se rozhodl napsat svou první povídku a poslat ji do literární soutěže. Které to byly?
Poprvé jsem soutěžil v roce 1999, kdy jsem rozeslal povídky do vícero soutěží. Ty první dvě myslím do Ikara pořádaného Ikarií, tam jsem se neumístil. Mám za to, že jsem se v nich snažil napodobit Sapkowkého. Poznal jsem, že to asi není ta správná cesta. Další povídky jsem poslal do Soutěže o nejlepší fantasy a do soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera, jejíž výběr vycházel knižně. Zadařilo se a já získal druhé místo v Trollslayerovi a byl pasován Egonem Čiernym na rytíře za semifinálové umístění v Nejlepší fantasy. Dá se říct, že jsem se „chytil“ brzy  Bůhví, jestli bych bez viditelných úspěchů pokračoval.
Dnes už mám k psaní jiný, hlubší vztah, ale to má cosi společného se zráním člověka.
Fantasy je u nás v poslední době více oblíbené než sci-fi. Čím myslíš, že to je? Dobou či zpopulárněním fantasy filmy Pán Prstenů apod.?
Myslím, že obecně je sci-fi více přemýšlivá, většinou vychází ze znalostí vědy a techniky, které nějakým způsobem mění nebo rozvíjí. Hledá odpovědi na otázku: co by bylo, kdyby…? Fantasy zase představuje pro mnoho lidí větší útěk od reality, více uvolnění a více fantazie. Já si rád přečtu oba tyto žánry, například miluju Herberta a Carda – ale stejně rád mám třeba Sapkowskiho, nemám mezi nimi jednoznačného favorita. Hlavní je, aby mě oslovil příběh. Žánry pro mě opravdu nejsou příliš důležité. Vloni jsem třeba četl Na východ od ráje od Steinbecka, a páni, já si lebedil a říkal si, jak ten chlap uměl psát! Myslím, že spousta z nás má předsudky proti „profláklým“ klasikům. Je to škoda.


Jak moc vycházíš ve svých dílech z reálného-tvého života?

Každý spisovatel čerpá ze svého života. Jsou to detaily, které vnáší do příběhů přesvědčivost. Je to koření, a tak s ním i zacházím. Vypůjčuji si spíš fragmenty, pocity, znalosti a zkušenosti, než že bych třeba napsal autobiografický román. Málokterá z mých povídek má skutečný předobraz v událostech, které jsem zažil. Několik by se jich ale našlo.
Je tvým alespoň okrajovým cílem upozornit lidi na možné problémy – ať už v malém měřítku nebo na problém, který by mohl „spasit svět“? Nebo se snažíš napsal příběh, který člověka naopak vytáhne ze skutečného života do fiktivního světa – a cílem je, aby si čtenář u knihy odpočinul a odreagoval od všedního života?
Nejsem naivní, abych si myslel, že čtenáře „vychovám“. O to se nikdy nesnažím – vždyť já sám se protloukám životem v neustálém hledání a poznávání. Nemám mandát někomu radit. Zároveň ale jsem naivní v tom, že jsem napsal knížku, jako je Jméno korábu. Věřím, že má sílu osvěžit lidskou duši, ať to teď zní jakkoli pitomě. Očišťující pocity nepřichází z knihy, ale vždy zevnitř každého čtenáře.
V mých dalších projektech – Městských válkách a Labyrintu – jde především o poutavý a napínavý příběh. Ale i ten se dá napsat buď lidsky a opravdově nebo ploše a schematicky.


Měl jsi někdy chuť živit se jen psaním, když by to bylo v České republice možné?

Dříve jsem si nebyl jistý. Ano, dnes tu chuť mám. Šel bych do toho třeba hned, ale bohužel bych se tak neuživil. Mám vysoké životní náklady.  Tak jen doufám, že ten dvojí život – ve dne v práci, v noci u počítače, ještě nějaký čas vydržím. V každém případě je to krásný sen.


Myslíš, že jednou budeš českým Sapkowskim? Nebo je to nemožné? Má vůbec Česká republika šanci zplodit autora tohoto formátu známého i mimo náš stát? Má šanci alespoň Mirek Žamboch, který publikuje jeden román za druhým?

Co to znamená být českým Sapkowskim? Jestli se budou mé knihy prodávat v tisícových nákladech? Bylo by to pěkné  Obou mých románů už se prodalo každého přes dvanáct set kusů, ale zatím jsem stále na začátku. Je to spíš takové minimum, abych byl pro většího nakladatele jako autor zajímavý. Ale k tvé otázce – věřím, že každý, kdo umí pilně makat a navíc umí, může prorazit.
Píšeš každý den? Nebo jen když máš náladu, nápad? Když dostaneš nápad na příběh, napíšeš si osnovu a pak postupně nabaluješ takový ten ozdobný text okolo, nebo si sedneš a píšeš, druhý den si přečteš poslední větu, aby sis vzpomněl, kde jsi skončil a píšeš dál?
Tak to mě pobavilo, ten „ozdobný text okolo“.  Co to je? Vatu nepíšu, ani neumím psát, až mi ji někdo v příběhu ukáže, pochopím konečně, co to je… Když nepíšeš pro peníze, tak nemáš žádný důvod psát vatu, protože každá nepotřebná stránka tě zdržuje od jádra příběhu.
V současnosti píšu skoro každý den, i když dříve to tak nebylo. Vloni jsem se vrhl do on-line románu Labyrint, a ten mě mimořádně zaměstnává. Nemůžu lenošit, i kdybych chtěl. Labyrint je dokonalý hlídač, protože každý týden musím přidat jednu až dvě kapitoly.
Z kreativní nálady či nadšení z dobrého nápadu se dá napsat povídka, román ale vyžaduje pravidelnou systematickou práci. To je ta nejtěžší věc, to je důvod, proč jsem na Nepohádce pracoval bezmála pět let. Protože jsem ji z toho psal čistého času jeden rok a tak tři čtvrtě roku přepisoval.


Na čem v současnosti pracuješ?

Právě jsem dopsal první díl Městských válek – trilogie městské fantasy z České republiky. Pracovní název je Zlatý kříž a vyjít by snad měl letos. Dá se říct, že tato trilogie je můj hlavní projekt.
Ze stejného světa od prvního listopadu píšu další román, který je vlastně internetovým experimentem. Původně byl určen pro mé autorské webové stránky, projevila o něj ale zájem Pevnost – což mě velmi těší, a proto od února vychází na pokračování v tomto magazínu.
Labyrint se skládá z krátkých samostatně pointovaných kapitol. Je to trochu riskantní psaní, protože co člověk napíše, už nemůže změnit. Také vzhledem k tomu, že příběh ovlivňují jeho internetoví čtenáři, nemohu moc plánovat, nebo si něco psát „do foroty“. Pohybuji se v příběhu neustále těsně před nimi.
Přemýšliví čtenáři odhadují další děj a diskutují o tajemstvích jednotlivých postav. Je neuvěřitelné, co kolikrát dokážou vyvodit z pouhých několika zmínek… A jak blízko jsou často k pravdě.
Je to vlastně taková hra, kdy já jim dávám náznaky a oni odhadují a odhalují. A ovlivňují.  Právě teď v anketě vybírají novou postavu, která se v Labyrintu stane jednou z hlavních. Dokonce mají možnost si ji sami vymyslet. Čtenáři se tak stávají spoluautory příběhu.
Jejich komentáře mi někdy přijdou zajímavější, než samotný příběh  Přijďte se podívat: www.pavelrencin.cz/labyrint/.

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..