5 fotek 
Anna Kulíšková trpí od narození takovou oční vadou, kdy místo 180° vidí pouze 4°. Přesto se svou trasérkou, která jede trať před ní, dokázala vyhrát dvě medaile z posledních dvou paralympijských her. Náplní jejího života ale není pouze lyžování, stejně jako jiní chodí do školy, přemýšlí o budoucnosti a netěší se na zkouškový. Před naší schůzkou jsem zkoušela chodit po bytě se čtvrtkou před obličejem, kde jsem měla vystřihnuté kolečko, kterým jsem viděla přibližně to, co Anna. Dostat se z pokoje do koupelny byla pěkná fuška…
Anna Kulíšková není pouze lyžařka, Zdroj: kuliskova.cz
Hodně lidí tě zná díky úspěchům na paralympiádách, jak v Turíně, tak ve Vancouveru. Jak jsi vnímala atmosféru paralympiád? A byl mezi nimi nějaký rozdíl?
Turín, to byla moje úplně první zkušenost, takže pro mě bylo všechno takový nový, takový obrovský. A do Vancouveru už jsem jela s tím, že už jsem trošku věděla, co mě čeká. Ale těžko srovnávat ty dvě místa, protože už tím, že jsou to dva rozdílné kouty světa – Itálie a Kanada, mají rozdílné tratě a podobně. Nejde to moc srovnávat.
Jaká je vůbec organizace paralympiády? Je ten průběh stejný jako u olympiády?
Jo, je to stejný jako na olympiádě. Ale co můžu říct, tak v Kanadě byla atmosféra fakt úžasná. Domácí Kanaďani to opravdu prožívali. Skoro jako tu olympiádu. Na tý jsem samozřejmě nebyla, ale ta atmosféra byla fakt úžasná.
Přemýšlíš o kvalifikaci na další paralympiádu v Soči?
Já mám zajištěnou účast na další paralympiádě tím, že jsem letos zajela medailový umístění. A tak se uvidí , jak na tom budu. Určitě bych ráda jela, ale přece jenom čtyři roky jsou ještě daleko.
Od tréninku zdravých lyžařů se ten tvůj odlišuje tím, že trénuješ s trasérkou. Ale jsou tam i jiné rozdíly? Například ve fyzické zátěži?
V podstatě se nedá říct, že by se nějak lišil. To lyžování je pořád lyžování, ať lyžuje zdravý člověk nebo postižený. I postižení jezdí podle stejných pravidel, podle mezinárodní federace FIS, takže i ty tratě musejí mít parametry jako u zdravých, brány musejí být stejně daleko, stejné délky lyží apod. Všechno je teda v podstatě stejný, akorát naše tréninky se liší v tom, že máme omezený možnosti, hlavně teda finanční. A protože nejsme profesionální sportovci a k lyžování ještě chodíme do školy nebo pracujeme, tak ani není tolik času na to lyžování.
Když vezmu medaile, které máš z paralympiád, tak jsou obě za Super-G. Považuješ právě tuhle disciplínu za svou nejoblíbenější?
Asi to tak vypadá, když z ní mám medaile? (smích) Ale jo, já mám celkově radši rychlý disciplíny, což je Super-G a sjezd, ale sjezd mi bohužel ještě na žádný paralympiádě nevyšel. I když třeba loňskou sezónu jsem jezdila sjezdy dobře a nezajela jsem ani jednu Super-G a pak na konci sezóny, na paralympiádě, to bylo úplně naopak. To je prostě taková loterie.
Závodnice je s trasérkou ve spojení díky vysílačce, Zdroj: kuliskova.cz
Já jsem si našla tvou reakci po setkání s Šárkou Záhrobskou, kdy jsi řekla, že bylo hezké poznat profesionála, ale že ty se za něj nepovažuješ.
Pro mě je lyžování vyloženě koníček. A asi to tak zůstane, si myslím.
Tvoje trasérka je Míša Hubačová. Jaký s ní máš vztah? Scházíte se i mimo trénink?
Míša je zlatej člověk. Setkáváme se i mimo trénink. I když teď není moc čas. Míša vedle lyžování ještě chodí do práce, musí se nějak uživit. Naštěstí si práci může brát s sebou, když jezdíme na soustředění a na závody, ale pak to musí samozřejmě dohánět. Takže vždycky, když přijedeme, tak je Míša zavřená v práci od rána do večera.
Jaké je její zaměstnání?
Navrhuje spoje solárních panelů.
Děláš i jiný sporty?
Když skončí sezóna, můžu si vzít snowboard, to mě baví. Traséra mi dělá třeba brácha. (smích)
A z těch letních?
Jezdíme na divokou vodu. To je super, hrozně mě to baví. Nebo plachetnice, windsurfing. A tak. Od všeho něco. (smích)
Už kvůli konzervatoři ses musela přesunout do Prahy. Jaký byl ten přechod do tak přeplněného města, kde jezdí tramvaje, autobusy a všude je spousta lidí?
Bylo to pro mě hodně složitý. Já jsem z malýho města, z Železný Rudy, takže to pro mě byl hodně velký šok. Ale chodila jsem na konzervatoř pro zrakově postižený, takže tam to bylo tak nějak přizpůsobený. Člověk když potřeboval, tak mu vždycky někdo pomohl. A hlavně sem do Prahy se mnou šla moje mamina, která tady dostala pracovní místo, takže vždycky když jsem něco potřebovala, někam dojít, dovést, tak mi mamina pomohla.
Takže bydlíš u rodičů?
Nene, bydlela jsem na intru a teď jsem na privátě.
Určitě ti pomohl i tvůj pes. Vozíš ho s sebou i na hory?
Nene, na hory ho nevozím. Nechávám ho doma u rodičů. Protože tam jsem od rána do večera na kopci a ten pes by tam na mě celý den čekal a já kdybych přišla unavená z kopce, tak bych ho musela jít venčit. (smích) Na horách mi s orientací navíc pomůže moje trasérka. Takže psa vlastně nepotřebuju.
V pokračování rozhovoru s lyžařkou Annou Kulíškovou se dočtete o jejích novinářských ambicích i o tom, co plánuje do budoucnosti!
