Nesmrtelný metalový Madman s nezaměnitelným hlasem přichází se svým novým albem Scream, kolem kterého se už před jeho vydáním točilo několik otázek. Dokáže Ozzy navázat na svoje úspěchy z osmdesátých a devadesátých let? A jak mu prospěje výměna kytaristy?
Ozzy Osbourne, Zdroj: Sony Music
Musím se přiznat, že kdybych měl hodnotit nové album Ozzyho Osbourna jen po jednom poslechnutí, asi by moje recenze vypadala jinak, než ve skutečnosti vypadá. Po prvním poslechu se mi v mysli usadila pouze jedna skladba, pilotní singl alba Let Me Hear You Scream, a já se chystal poslat tohle album do kategorie podprůměrných nahrávek rockového světa. Jenže poslech střídal poslech a já jsem začal cítit, že Let Me Hear You Scream nezůstane v kategorii vyčnívajících písniček sama.
Výměna kytaristy prospěla
Na úvod se sluší říct, že změna na postu kytaristy Ozzymu Osbournovi jednoznačně prospěla. Tím nechci nijak shazovat kvality Zakka Wyldea, ale přeci jen se po určité době jeho muzikantská invence začala kamsi vytrácet a příchod Guse G. tak vnesl do Ozzyho hudby závan svěžího větru. To dokládá již první věc na albu, Let It Die, kterou odpálí hodně povedená vyhrávka z dílny tohoto řeckého kytaristy. Bohužel (nebo spíše naštěstí?) je dobrá polovina Ozzyho hlasového projevu hnaná přes jakýsi automat, který připomíná zvuky, na které jsme zvyklí spíše z popových skladeb křižujících naše rádia.
To, co Let It Die vytahuje do nadprůměrnosti (vedle úvodní vyhrávky), je refrén, který dobře pomáhá ke gradaci písně a celkově pomáhá ke skvělému uvedení alba. Následuje zpěvná Let Me Hear You Scream, která má potenciál stát se klasickou koncertní vypalovačkou. Na druhou stranu se v ní v celé nahotě ukazuje hlavní Ozzyho nedostatek, kterým je jeho hlasová (in)dispozice. Přeci jen se stárnutí zastavit nedá a díky tomu jsou časy Ozzyho hlasového projevu z osmdesátých a devadesátých let dávno pryč.
Od nadprůměru k podprůměru a naopak
Po dvou nadprůměrných věcech následuje věc podprůměrná, Soul Sucker, kterou nezachrání ani výrazný refrén. K těm nepovedeným skladbám se dá ještě zařadit I Want It More a speciální kategorii tvoří trojice Crucify, Fearless a Latimer’s Mercy, které ani neurazí, ale ani nezaujmou. Co naopak zaujme, je temně laděná Diggin’ Me Down, která po akustickém úvodu exploduje v ohni mistrovského riffu, prostupujícího celou strukturou skladby. Bezpochyby asi nejlepší věc na albu. Za druhou nejlepší by se asi dala označit baladická Time, která ač není poslední písní na albu, dá se označit jako jeho vrchol. Pak už následuje pouze sestup, zakončený zbytečností I Love You All, která by se dala považovat za jakési poděkování Ozzyho příznivcům.
Na závěr se ještě sluší odpovědět na otázku položenou v úvodu. Bohužel časy Ozzyho úspěchů z osmdesátých a devadesátých let jsou asi nenávratně pryč a nic na tom nezmění ani jeho novinka Scream, i když se dá označit za to nadprůměrnější, co v současném světě rockového mainstreamu okupuje pulty hudebních obchodů. A také bych se chtěl omluvit, že jsem v titulku nazval Ozzyho staříkem. Přeci jen, chtěl bych mít v dvaašedesáti letech tolik energie jako Ozzy Osbourne.
Ozzy Osbourne – Scream
Vydáno: 21. června 2010
Celkový čas: 49:00
Skladby: Let It Die, Let Me Hear You Scream, Soul Sucker, Life Won’t Wait, Diggin’ Me Down, Crucify, Fearless, Time, I Want It More, Latimer’s Mercy, I Love You All
Vydalo: Epic RecordsHodnocení: 3***
