2 fotky 
Včera, 19. ledna vystoupil v pražském klubu Jazz Dock šestadvacetiletý český jazzový varhaník Ondřej Pivec a přivedl s sebou dalších šestnáct vynikajících muzikantů v čele s dirigentem Janem Jiruchou. A jak to celé vypadalo…?
Ondřej Pivec, Zdroj: archiv
Paříž, 20. léta, umělecká avantgarda se pomalu schází v jednom podzemním klubu v centru města. Upravené dámy s tenkými cigaretami v rudých rtech, pánové v oblecích s doutníky, mladí intelektuálové a francouzské víno. Rozhovory o literatuře, historii i hudbě… jednoduše poezie.
Na scénu přichází čtyři talentovaní chlapci lehce přes dvacet a doplňují stávající atmosféru o jazzové rytmy. Bubny, kytara, tenorsaxofon a hammondy (nechme stranou fakt, že tyto varhany vznikly až o desetiletí později) se spolu doslova milují, jejich držitelé příjemně mění dynamiku i rytmus a současně vyprávějí další příběh. Příběh o dvou nervózních mladých milencích na louce za teplého podzimního večera. Pohledy jejich očí jasně říkají miluji tě, ale zároveň toužím po tobě teď a tady. A když přijde ten pravý čas, dojde na to. Dvě těla, vášeň, láska a nakonec šťastné vyvrcholení.
Že je to přemrštěně klišovitý scénář? Může být. Ale místy tak hudba Ondry Pivce a jeho tří spoluhráčů opravdu působila. Tito hudebníci za prvních třicet minut (alespoň doufám, jelikož v té chvíli se čas jakoby zastavil a přitom plynul neuvěřitelně rychle) dokázali, že jim právem patří nejenom pódium, ale i celý Jazz Dock, Smíchov a potažmo i Praha a svět. Jejich improvizace, která je pro jazz tak typická, byla naprosto přirozená, milá a přitažlivá. A to ještě nebylo všechno!
Po krátké době Ondra pozval na pódium členy Bucinatores Big Bandu, aby naplnil srdce posluchačů nedostižnou radostí. Mnoho z nich občas s úsměvem zavíralo oči a dalo se pouze odhadovat, co se v jejich hlavách odehrává. Ale zpět ke kapele… Kromě již zmíněného kvarteta, čtyři trubky, tři trombóny, tuba, kontrabas a čtyři různé druhy saxofonů. Pokud kvarteto perfektně měnilo dynamiku, tentokrát to probíhalo alespoň dvakrát výrazněji. V jedné chvíli měl člověk dojem, že soubor musí být slyšet až na druhé straně řeky, hned na to bylo zas hlasité každé škrtnutí zapalovače.
Celé dvě hodiny byly téměř nepopsatelným zážitkem. Je škoda, že tento styl hudby je u nás tak málo vyhledávaný. Melodie, které hřejí a zároveň mrazí, výborná pohotovost všech hráčů, to vše v prostředí klubu na vodě s prosklenými stěnami, přičemž venku pomalu padala mlha a ze střech kapal tající sníh. Zní to jako pohádka? Ale nebyla. Jedině že by se to mně a odhadem stovce dalších diváků jen zdálo…
