6 fotek 
!SPECIÁL! Řecko je pro většinu turistů synonymem slunce, moře, antických památek, temperamentních lidí a olivového oleje. Jenže. Země Peloponéského poloostrova má i nádherné kopce. No, kopce. Ony to jsou spíš hory. Nejvyšší z nich Mytikas (2917 m. n. m.) sídlí v božském pohoří Olymp.
Horská krajina nabízí nádherná panoramata, Foto: Zuzana Černá, Topzine.cz
Loni v létě, v den, kdy podle českého kalendáře slaví svátek Otakar, jsem poprvé vylezla výš než na kopec za humny. Ve dvě hodiny po poledni jsem se s Luckou a Ondrou upsala Héře a Diovi do jejich vrcholové knihy.
Přesně si pamatuji pocit, kdy jsem konečně po několika hodinách viděla nad sebou už jen nebe a ne špičaté vrcholky skal. Do krve se mi vyplavily endorfiny a do očí vytrskly slzy. Vůbec mi hlava nebrala, jak domorodec, který si ten proklatý výstup snad dal jako odpolední výlet, může cosi huhňat do mobilu, když já marně hledám signál. Našla jsem. Ale nikdo mi telefon nebral. A to, že mi při sestupu dolů pípaly SMSky, mě jen rozčilovalo.
Z Prionie po svých
Cestu jsme moc neplánovali. Cílem byl prostě Mytikas. Děj se vůle boží. Ve středu dopoledne jsme dorazili do městečka Litochoro. V dřevěné boudě, které tam říkají turistické centrum, jsem nechali velké batohy a vyfasovali mapu.
Poetická údolí a vrcholky hor, Foto: Zuzana Černá, Topzine.cz
Měli jsme štěstí. Po pár minutách stopování, zastavil trochu hippiesácký wagen. A to doslova. Dva mladí kluci z Vídně Richard a Robert prý přijeli do Řecka na svatbu své sestřenice. Bálkán projeli rychlej než mysleli, tak teď jezdí sem a tam. Nakonec nás nejen, že dovezli do výstupního bodu do Prionie (1100 m. n. m.), ale v sándálech s námi vyšlápli na Refuge A do výšky 2100 metrů. Cesta to byla dlouhá. Slunce peklo a všem nám doslova tekly čůrky potu po zádech. Čím výš jsme po klikaté stezce stoupali, tím krásnější výhled se nám otevíral. Staré borovice postupňě přecházely v nízké dřeviny a barevné horské kvítí. Někde v dálce cinkaly muly, které nosí zásoby na jinak nepřístupné chaty.
Do Refuge A jsme dorazili pozdě odpoledne. Nebyli jsme tam rozhodně sami. Výstup na nejvyšší řecké pohoří si zjevně naplánovaly na dvě desítky nadšenců. Právě polovina srpna je totiž pro zdolání Olympu nejvhodnější. Počasí je suché i teplé a den je dlouhý. Voda však byla tak ledová, že jsme si akorát vyčistili zuby, žádná přehnaná hygiena.
Jak jsme lehli, tak jsme usnuli. Ráno jsme se posilnili řeckým jogurtem s banánem a medem, nic jiného nebylo. Čokoládu jsme sbalili pro případ nouze do batohu. Spolu se skupinou Němců a českým párem jsme po půl deváté vyrazili. Čekalo nás převýšení víc než 800 metrů. Na rozcestí Skala (2866 m. n. m.) jsme dorazili asi po čtyřech hodinách stoupání. Cesta vedla po dobře vyšlapané stezce. Pod nohami nám klouzalo rozlámané kamení a kolem nás se honily mraky. Cesta je jen jedna, není kam zabloudit. Ze Skaly je krásný rozhled na všechny strany. Po hřebeni se dá dojít na Skolio (2911 m. n. m.), vetšina však míří na Mytikas. Takže vydýchat, občerstvit a jde se na to.
Mapa výšlapových tras na Refuge A, Foto: Zuzana Černá, Topzine.cz
Mytikas, zkušenost k nezaplacení
Člověk musí napřed strmě dolů, aby mohl vyrazit zase nahoru. Teď už byly všude jen samé skály, padající kamení, červené a žluté značky a černé kříže. Moc odvahy mi to tedy nedodávalo. A bylo hůř. Přišly úseky, kdy jsme se museli doslova plazit po skále, hledat otvory pro ruce a nohy. Za námi, či chcete-li pod námi, byl nekonečný sráz. Zaškobrtnutí znamenalo pád. Ruce se mi potily a začala jsem panikařit. Hlavně při přelézání jedné lavice. Brzdila jsem nějakého Rusa a Řeka. Moje krátké nohy nedosáhly ze šutru a na šutr. „Come on! You just have to…,“ povzbuzoval mě neznámý Řek v roztrhaných keckách. Ani nevím jak, ale přelezla jsem. Ovšem za cenu roztržených kalhot. Ano, přímo uprostřed!
Asi po hodině a půl proklínání všech bohů se nám Mytikas poklonil. Stáli jsme na vrcholu. Oslavili jsme to redbullem, fotkou, podpisem, smskou a hurá dolů. Podle Řeka měla být cesta dolů druhou stranou k Refuge C sice strmější, ale kratší. Věděli jsme, že do Prionie to ten den už stejně nestihneme, tak to bylo jedno. Alespoň jsme nevěděli, do čeho jdeme.
Kolena mě bolela, připálený obličej začal pálit. Dolů jsem už jela spíš po zadku než šla po dvou. Pod pohorkami se nám doštěpovalo drobné kamení.
Nejvyšší vrchol Olympu Mytikas (uprostřed), Foto: Zuzana Černá, Topzine.cz
Sestup netrval dlouho. Pod nejpříkřejším srázem, kde se cesta začala vlnit po hřebenu, jsme potkali skupinku Němců. Ptali se, co se mi stalo, když viděli moje roztržené kalhoty. Hrozná sranda, no… Teď už bez pekelného soustředění a s úsměvem na tvářích jsme svižnou chůzí došli na chatu. Opět jsme se tam potkali s našimi známými z Refuge A. Ti ale na rozdíl od nás zvládli i Skolio.
Snad slezli z Olympu
Noci jsou v horách chladné. Tak chladné, že byste si normálně oblékli čepice a rukavice. Ty jsme s sebou do Řecka nevezli, tak jsme si dali stylově řecký salát a šli spát.
V pátek ráno už sluníčko zase hřálo. Čekal nás konečný sestup až do Litochora, tedy více než 2500 metrů převýšení. Kolena už mě bolela ze všech stran, nestíhala jsem tapeovat. Záviděla jsem mulám, které docela bez protestu poklusávaly s těžkým nákladem po úzkých kamenitých cestičkách do kopce. Terén se už ale pomalu měnil. Skály začaly ustupovat mechu a mech trávě. Pod námi už dýchaly zelené stromy. Pořád to ale byl strmý sráz. Ondra neustále opakoval, že už to je jen pár kilometrů, že někde pod námi už musí být ta silnice. S Luckou jsme tolik optimismu ale nenacházely. Nechápali jsme ani skupinu Rumunů s dětmi, co dělají v lese v žabkách. Oni tomu asi taky moc nerozuměli.
Už se to zdálo nekonečné, valili jsme se dolů tak trochu samospádem. Spásný byl jen štěkot psů někde v dáli. Pak se blýskla silnice a bylo to v suchu….
Ještě ten den jsme dorazili do něžného, klidného Nei Pori. Původem Češka, která ve vlastní pizzerii smažila palačinky, nás viděla, usmála se a prohlásila „Vy jste snad slezli z Olympu!“ Asi jí napověděly ty pohory, batohy, vlajky a zaschlá špína…
