Český román (1946) Olgy Scheinpflugové nám přibližuje, jakou byla autorka nejen herečkou, literátkou, manželkou Karla Čapka, ale především jakým byla člověkem. Co vše s Karlem Čapkem překonali, než se vzali? Jaká byla ona, jaký byl on?
Olga Scheinpflugová byla celoživotní láskou a manželkou Karla Čapka. Zdroj: commons.wikimedia.org, Foto: Karel Čapek
V Českém románu zachycuje autorka společenskou situaci dvacátých a třicátých let. Scheinpflugová zde vzpomíná na svůj život, jaké to bylo za doby okupace, jak poznala Karla Čapka a co oba museli přetrpět, než si řekli ano.
Čtěte také: Osudová láska Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové
Kniha je plná citovaných úryvků z Čapkovy korespondence a seznamuje čtenáře rovněž s řadou dalších osobností, kteří se přátelili nebo stýkali s Čapkovými, ať už šlo o prezidenta T. G. Masaryka (Čapek mu říkal Starý pán) či přátele z Marcelky.
Být člověkem
Mladičká Olga chodí k Marii Hübnerové studovat herectví. Poté se ocitá v Malém divadle, kde zkouší první role. Seznamuje se s Karlem Čapkem.
Všecko přímo čpělo všedností ve chvíli, kdy se naplnil osud dvou lidí. Vypadal ještě chlapečtěji než na všech karikaturách a jeho oči byly tak zářivé a plné, že se do nich nemohla podívat bez úžasu. „Dobrý večer,“ řekl dost hlasitě, jako by ji znal odjakživa. „Nebudete se snad zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem si na vás. Drzost, že!“
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Scheinpflugová byla překvapená, že se Čapek přišel podívat zrovna na jejich hru, která se hrála na předměstí. Chtěla vědět, proč to. Proč chtěl poznat zrovna ji. Opravdu ji?
„Ano. Dceru muže, kterého mám rád a pak slečnu, která je autorem oné tragické povídky v nedělní příloze.“ Cítila, že pod ní měkne dláždění jako by byl chodník z bláta, šlo se jí vlastně od první chvíle velmi nejistě. Jeho hlas byl málo schopen spodního tónu, protože byl tak nějak spodní, ale jí se nutně zdálo, že to nemyslí vážně. „Proč,“ zeptala se chabě, utrápena jeho systémem dlouhých a častých odmlk. „Zajímalo mě vidět divoký a neposkvrněný exemplář literární přírody. Poslyšte, slečno (bylo zřejmé, jak toto slovo nemá rád), je v tom mnoho nesmyslů a mnoho talentu.“
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Čapek coby romantik
Čapek chce Olgu učit, chce se podílet na rozvíjení jejího talentu. Avšak brzy se tento přátelský vztah přehoupne v lásku.
„Chtěl bych, abyste byla jen nějakou písařskou anebo děvčetem z obchodu; holčičkou, která denně v tutéž hodinu běží ze své šedivé práce, abych denně mohl čekat někde za rohem a chytit vás a mít vás pro sebe a potěšit vás a potěšit sebe sama. Měla byste chladné ručičky, které by mne dojímaly, neměla byste nač myslet, než na svého denního frajera a na sváteční neděli, potřebovala byste mě tak jako svého zrcadélka, jako svých nitěrných rukavic, jako své postýlky.“
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Talent Oláskovi (tak Olgu Karel Čapek oslovoval) nechyběl. Střídala jednu roli za druhou, až změnila angažmá. Začala hrát pro Městské divadlo.
Měl z tohoto sdělení větší radost, než ze všeho, co sám dobyl v tomto roce, zčervenal žhavě na lícních kostech, a jak stál proti ní, okouzlený, s rysy změklými radostí, s ohromnýma očima a s příliš plnými ústy, připadal jí zase jako krásné černošské dítě.
„Zaplať Bůh, že to přišlo tak brzy! Skoro bych se modlil za to, že už nebudete hrát v ,Kvítkách prérie‛ a v ,Tatínkově mazlíčku‛, víte, on leckterý začátek uvádí člověka celý život do rozpaků, ale tyto věci mě za vás naplňovaly hrůzou. Byly už chvíle, kdy jsem vás děsně litoval a kdy jsem vám chtěl navrhnout, nechtěla-li byste toho raději vůbec nechat a stát se –“
„Čím?“
„Paní Čapkovou, snad by to nebyla tak špatná role.“
Stiskla mu ruku a bylo jí slavnostně, jako každé milence, které se dostane mravního rozřešení těmito slovy.SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Společná budoucnost?
Dva zamilovaní spolu tráví většinu volného času, povídají si a povídají, jak to zamilovaní dělají. Plánují společnou budoucnost.
„Byt musíme mít trochu větší, Olásku, když se mají psát dva romány pod jednou střechou; je třeba trochu víc vzduchu a světla a silné zdi, jinak by to byl brzy blázinec.“ Odpověděla mu jen souhlasným stiskem jeho měkké ruky. Škoda, že ji nevidí v této tmě, ale stačí mu onen souzvuk drobných prstů s dlaní jakoby plnou myšlenek.
„Co bys tak chtěla, kdybychom měli jednou peníze?“
Nebylo třeba se rozmýšlet: „Hodně cestovat, ovšem s vámi.“
„Já taky. Tak platí. Jakoby se stalo.“ Rozžal se dětskou radostí. „Zatím můžeme prolézt a prozkoumat Prahu, děvčátko. Miláčku, já nevím, je-li ti to po chuti, ale já bych s tebou rád běhal, projel a prochodil hodně končin smutných, chudých i ošklivých, anebo krásných, světlých a ulehčujících. Zdá se mně, že vlastně žijeme v neznámém světě. Že si sami zužujeme svět na strašně úzký a vymrskaný kruh.“SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Jenomže pak se Olga dozví, že je Karel nemocný. Odedávna. Má bolesti, sem tam duševní deprese. Ze zvědavosti se lékařů zeptal, jakou budoucnost předvídají jemu a jeho mladičké přítelkyni.
„Zakázali mi, abych se oženil, ale nedovedli zakázat, abych se zamiloval. Kdyby se tohle nebylo stalo, kdybych vás nebyl našel, bylo by na světě o dva klidnější lidi víc.“ –
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Olga však Karla bezmezně miluje, chtěla by se o něj starat, i kdyby měl skončit na vozíku. Bojí se, že ho ztratí a zároveň se bojí, aby se mu nějak nepřitížilo. Čapek se s ní rozchází, nedovolí jí, aby si ničila vedle něj život. Miluje ji a chce pro ni to nejlepší.
Rozmáchla se prudce rukama, jako by chtěla zdržet porušenou rovnováhu. Ne, to není nic, život je to silné a neukřičitelné, co cítíš v sobě a ne to, co se děje kolem tebe; život jsou tři božské ctnosti, víra, naděje a láska – bez nich jsi jen ubohým masem, které se rodí a umírá. Víra, naděje a láska; jednu z nich by bylo možno ubrat a nahradit prací; místo naděje práce, tak si to asi upravil Karel.
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Přestala věřit a přece se dějí zázraky
Olga brala realitu, jaká zrovna byla. Musela se často přemáhat, měla chuť Čapka pohladit, políbit a přece nemohla. Byli přátelé. Olga odjíždí na cestu do Alp a Karel nabízí, že ji doprovodí.
Ona se tiše diví, jak pozdě život člověku vyhoví, až když už snad přestane škemrat, až snad když se vysílí ve svých žádostech. Kolik prázdnin strávila někde sama nebo s lhostejnými lidmi, s hořkou chutí v ústech při každém doušku ranní snídaně, kolik bludných odpočinků, zamořených stýskáním a jeho nevysvětlitelným jednáním, protože nikdy nejel s sebou. Kolik tisíc rozličných proč si pomyslela za těch osamocených patnáct let.
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Ještě než odjeli, ji přišla poprosit bývalá služebná, zda by nepůjčila nějaké šaty na svatbu její dvacetileté dceři. Olga jí jedny šaty daruje a Jůla jí vyloží karty. Prý se na té cestě bude cítit šťastná, jako když jí bylo sedmnáct let. Prožije velkou lásku, a až přijede, vdá se. A bude mít dům plný růží. Olga se rozesmála a přece!
„Otevři, Olásku.“
„Kolik je hodin,“ zeptala se za zavřenými dveřmi.
„Nevím, ale otevři.“
Podivila se. Nemůže ho vpustit dál, vypadá strašně, sotva se vrátila z koupelny, pomaštěna krémem. Snad to nebude tak důležité.
„Musíš počkat, několik minut. Chvíli.“
„Už jsem čekal dost dlouho,“ zahučel netrpělivě.
Snad ne, snad není ještě tak pozdě. Opravdu by ráda věděla, kolik je asi hodin. Pootevřela tedy jenom trošíčku, aby ji neviděl neupravenou, ale setkala se s jeho zářivým obličejem. „Co je?“
Vypadá jako malý kluk, který se dobře vyspal a těší se na svůj prázdninový den. Po chodbě sanatoria chodí služebné a nemocní, kteří si tu léčí nervy, není tedy dobře mluvit hlasitě, mnohý rozumí česky, tady v Rakousku.
„Copak chceš?“
„Do you wish to marry me?“ zeptal se školácky a klidně, jako by se ptal, v kolik sejde dolů snídat. Vešel dovnitř a pranic mu asi nevadí její lesklá a rozcuchaná tvář, stojí u dveří s očima trochu sklopenýma, v ruce drží okousané dřívko, jak si dole před hospodou hrál s černým bernardýnem a opakuje to ještě jednou česky, protože teď už nechodí kolem staré zvědavé dámy. „Chtěla by sis mě vzít?“SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Na tuto otázku čekala patnáct let, umírala přímo touhou a ve chvíli, kdy se jí zeptal, chtěla vědět proč? Poslala ho ven a sešli se až u snídaně, kde jí oznámil, že se jeho nemoc dávno zastavila a že se nechal prosvítit ve Vídni, aby věděl, jak to s ním je.
Karel Čapek byl Oláskovi (tak říkal své ženě) celý život oporou.
Už se nemusel bát. Pořád ji nechával někomu, s kým by byla šťastná, ale moc toho štěstí neviděl. Ukápla jí do kávy slza.
Vezmeme se hned, jak se vrátíme, nechci už déle čekat na svůj život!“
„Kačenko!“
„Platí!“
…
„Co je nutné, je dobré,“ citovala vesele jeho heslo. –
„A ty jsi nikdy netrpěl, když – “.
„Děsně,“ zahučel v mužném studu – „ale říkal jsem si vždycky s krutou moudrostí, raději ztratit ji než lásku k ní. – A to už je přece pryč. Chtěl jsem jen, aby ti bylo dobře, a – “.
„Mlč. Já vím. Teď už to chápu. Všecko.“
Postavil se u okna v bílém hotelu a opřel rozpálený obličej o jiskřící tabuli skla. „Být člověkem je tragická záležitost.“
„Jistě.“
Ale oba se při tom usmívali, protože pro tuto chvíli už to nebyla pravda.SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Být Čechem
I osudová láska jednou končí. Karel Čapek dostal oboustranný zápal plic, bylo to s ním horší a horší. Byli s ním všichni kamarádi z Marcelky, měl ošetřovatelku a Olga doufala a modlila se.
„Vem si mě místo něho, sama nemám takovou cenu, zab mě, Bože, toho dne, kdy jeho uzdravíš! Ty jediný můžeš, ty musíš! Ošetřoval a podpíral ti tady na zemi každou ušlápnutou květinu, každé zvíře a člověka. Cítil slušněji a lidštěji než my, byl vděčnější k životu než kdokoli z nás. Byl hlasatelem krásy a milosrdenství, zachraň si ho pro další služby, Pane Bože!“ – Otékala pláčem, který už šel těžko smýt, ale nějak sílila v této zoufalé a přímo hysterické víře.
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Jenomže nic netrvá věčně. Ale osudová láska v nás žije napořád.
Vytrhl svou ledovou ruku z její konejšivé dlaně a zvedl poslední silou dva prsty do výšky; prostředník a ukazováček, sladké znamení společenství, které teď přecházelo v minulost. Byli jsme dva, dva, Olgo. Na všecko dva, na svůj růst, bolest, zápas a skoupé hodiny štěstí. Dva na výhry, na svůj růst, bolest, zápas a skoupé hodiny štěstí. Dva na výhry a prohru, dva na život a na smrt, má milá.
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938 na jejím rameně v neděli ve tři čtvrti na sedm. Karel byl neuvěřitelně pověrčivý. Neděle neměl odjakživa rád.
„Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba. A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené…“
SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
Český román psala Scheinpflugová za války a údajně jej ukrývala v zavařovacích lahvích pod stromy slavné Strže (Letní sídlo, které dostali spolu s Karlem Čapkem k doživotnímu užívání od Václava Palice. Je to místo nedaleko vesnice Stará huť u Dobříše.).
Zdroj: SCHEINPFLUGOVÁ, Olga: Český román. Praha: Fr. Borový, 1946.
