Jedni z hlavních tahounů loňského festivalu United Island, britští O.Children zahrají 11. února v pražském Paláci Akropolis. K příležitosti klubové premiéry v tuzemsku jsme vyzpovídali kytaristu Gauthiera Ajarristu, který spolu se zpěvákem Tobiasem O´ Kandim vznik kapely inicioval.
Ne všichni vědí, že někteří z vás v minulosti fungovali pod hlavičkou projektu s názvem Bono Must Die. Co vás přimělo se přejmenovat na O. Children?
Určitě si leckdo dokáže představit, jaká musela být Bonova reakce (vlastně ani ne tak jeho, jako spíš lidí okolo něj), když zjistil, že si z něj někdo takovým způsobem utahuje. Hrozily nám soudní žaloby a různé další nepříjemnosti, proto jsme se raději rozhodli ustoupit, aby z toho nevzešly zbytečné komplikace.
Není tomu tak dávno, co jste hráli v Praze na festivalu United Island. Jaké jste si z koncertu odnesli vzpomínky?
Byl to tehdy velice příjemný zážitek, už jenom proto, že nás lidé přijali s vřelostí, s jakou jsme snad ani nepočítali.
Vnímáte nějaké rozdíly mezi vaším (tedy anglickým) a českým publikem?
Určité odlišnosti se rozhodně vypozorovat dají, obecně vzato jsme ale zaregistrovali zajímavou skutečnost – čím více směřujeme s koncerty na východ, tím kladnější ohlasy sklízíme a Česko nebylo v tomhle ohledu žádnou výjimkou. Těžko soudit, proč tomu tak je.
Loni jste vydali v pořadí druhou studiovku s názvem Apnea. Jak hodnotíte reakce, které se kolem ní vyrojily?
Překvapilo nás, jak pozitivně fanoušci i kritici Apneu přijali i navzdory faktu, že více už se od našeho debutu (eponymní album O. Children – pozn. red.) odlišovat snad ani nemůže. Našli se samozřejmě tací, kteří nám to otloukají o hlavu, nemáme ale potřebu se nad tím jakkoliv pozastavovat. Někdo má rád holky a jiní zase vdolky (smích).
Jste vy sami s odstupem času s deskou spokojení?
Naštěstí není nikdo z nás takový ten přehnaně rýpavý perfekcionista, který by měl potřebu se dnem i nocí probírat našimi nahrávkami a hledat v nich chyby. Netvrdím, že je to tak úplně výhoda, jelikož nám lehce může uniknout i nějaký podstatnější přešlap, to ale na přístupu k práci, který považujeme za maximálně zodpovědný a precizní, nic nemění. Proto nás i samotný výsledek vždycky těší.
Co podle vás ovlivňuje vaše tvůrčí rozpoložení? Jste schopni skládat průběžně anebo čekáte na moment, kdy z vás nápady plynou takříkajíc samy?
Nemyslím, že se takové věci dají lámat přes koleno. Alespoň u nás to takhle nefunguje. V začátcích jsme si samozřejmě zkoušeli jet podle nějakého pevného řádu, nikomu z nás to ale nevyhovovalo, a tak jsme tomu dali malinko volnější průběh. A hle – vzešla z toho dvě alba, na která jsme neskutečně hrdí.
Ve vaší tvorbě jsou patrné vlivy z období největšího rozkvětu post-punku. Myslíte, že má hudba tohoto žánru v dnešní době potenciál oslovit lidi ve větším měřítku, anebo jde jen o záležitost pro užší okruh posluchačů?
Otázka úspěchu netkví podle nás ani tak v zaměření jaké si kapela, popřípadě interpret stanoví, spíš je to v osobitosti, s jakou dokáže svojí tvorbu pojmout. Pokud si jde naplno za svým a věří tomu, co dělá, ovoce to přinese nakonec samo. Je to jen otázka času.
Zanedlouho se do Prahy vrátíte, konkrétně zahrajete 11. února v Paláci Akropolis. Máte pro fanoušky připravenou nějakou lahůdku nebo půjde o zcela všední koncert?
Každá show je svým způsobem jedinečná, byť o tom často rozhodují detaily. V tomhle případě půjde už jenom o fakt, že budeme moct hrát déle než posledně a že budeme s fanoušky v daleko užším kontaktu. Záleží jenom na nich – pokud přijdou s tím, že si koncert chtějí užít, tak to rozhodně bude stát za to.
Plánujete v létě objet nějaké festivaly, ať už z pozice vystupujících nebo hudebních nadšenců?
Zatím máme potvrzený jen jeden, konkrétně festival Pohoda v Trenčíně. Léto hodláme strávit o něco kreativněji, než míváme ve zvyku, v mezičase bychom ale na nějaký ten fesťák v okolí Barcelony nebo Berlína rozhodně rádi zavítali.
Ve vašem názvu figuruje slovo děti. Jaký k nim máte vztah? A plánuje některý z členů v nejbližší době početí potomka?
Upřímně doufám, že se k tomu zatím neschyluje (smích). Ne že bych děti neměl rád, ale mám na ně ještě hodně času, stejně tak ostatní. Svým způsobem se na ně ale docela začínáme těšit – koneckonců, teprve s nimi budou O.Children to pravé ořechové.
