Menu
TOPZINE.cz
Hudba

O Biorchestru, který nehraje domino, a jedné Papučce

Redakce

Redakce

18. 1. 2010

biorchestr-papuckaPřed více než třemi lety se mezi tituly vydaných desek ozvalo halasné Nos na stůl. Měl je na svědomí Aleš Pilgr, brněnský mnohoinstrumentalista známý nejvíce jako bubeník a perkusista z kapel Květy a Ty syčáci, a byl to jeho první sólový počin. Loni se o svůj tvůrčí přetlak podělil s Janou Koukalovou, a vznikl tak Biorchestr, jehož první album, Papučku, právě nazouváme.

Zdroj: bandzone.cz

Biorchestr - Papučka, Zdroj: bandzone.cz

Ve filmu Kristián hlásí Mařenka svému choti Lojzíčkovi, tedy té notně krotší verzi pana Nováka, která zrovna přišla z práce, že byt je vytopen na obvyklých šestnáct stupňů, nabízí mu papučky a roztomile se těší, jak si s ním zahraje domino. Zkrátka uťápnutá idylka. A tak to bohužel mají přezůvky po desítky let. Nikdo s nimi nepočítá. Nepřišel náhodou čas na jejich rehabilitaci?

Kdybych neměl v kapse potenciálního bořiče mýtu uvedeného v předcházejícím odstavci, nepochybně bych se takhle nezeptal. Ale on existuje. Je jím právě dvojhlavé seskupení Aleše Pilgra a Jany Koukalové jménem Biorchestr. A už jeho samotný název nám svou hravostí ukazuje, s kým budeme mít při poslechu co do činění.

Dá-li se věřit informacím ze stránek souboru, první tóny Biorchestr vypustil symbolicky na den Alešových narozenin, 25. května loňského roku. A nutno říct, že zahálčivý život vést nehodlá, což dokazuje čilým koncertováním (v rámci možností členů souboru).

Minulost jako nabídka nevšedního

V refrénu písně Robot, jejíž klip* je součástí Papučky, ale kterou ve studiové audiopodobě na albu nenajdete, zpívá Aleš v Technickém muzeu v Brně doprovázený velkým hracím strojem: „Jsem robotem ze století devatenáctého.“ Těmito slovy odkazuje k inspiračnímu zdroji celé desky. Pro upřesnění je třeba dodat, že jde o inspiraci ideovou.

Inspiraci epochou, kdy ještě bylo možné přijít zčistajasna s něčím do té doby nevídaným, kdy ještě významnou roli v tom, co bude vynalezeno, hrála fantazie, ne ocelový rozum.

Bylo to století, kdy své sny snil Jules Verne, ale také století, v němž si pár dní po otevření trati, na jejíž stavbě se podílel, doslova urazil hlavu Jan Perner.

A ze stejného rybníku, tudíž nečernobílý, je i pohled Biorchestru. Na jedné straně z jeho alba cítíme naivistickou radost z technických zázraků, ke kterým jsme dospěli během dvou staletí, na straně druhé vůči nim srší ironickými úšklebky.

Obě tyto skutečnosti najdeme leckdy ve volbě zvukových ilustrací, které písně pomáhají více popsat. Když je to zapotřebí, Biorchestři pro dotvoření plastického dojmu neváhají použít zvuk vařícího se medu (Vláček) či zpomaleného flašinetu (Tygří ukolébavka). A funguje to.

Se stejnou lehkostí nám umí ovšem Aleš naservírovat i oldschoolový bicí automat (také kdysi něco nového) samozřejmě pro dosažení celistvého dojmu doplněný o stejně předpotopní klávesové zvuky a rytmickou smyčku upletenou ze zapínané propisky a muchlaného papíru (Křížek, kolečko). V takových chvílích cítíte, jaký je to hračička (to dokazuje, jak mnozí víte, také v kapele Květy; jako člen Biorchestru ovšem řádí více) a jak je nahrávání bavilo.

Minulost se odráží i v Alešových textech, které svědčí o zálibě v zaprášeném výrazivu. Nevyhýbá se přechodníkům (navíc správně užitým), infinitivům s koncovkou –ti, slovesům v trpném rodu, přídavným jménům ve jmenném tvaru či tvarům vztažného zájmena jenž (tu si ovšem vždy jistý není). Tato zdánlivá drobnost svědčí o tom, že hudební počin jménem Papučka patří mezi ty, jež se nespokojí s nedotažeností.

Písně na albu

Nejprve dejme prostor těm seriózním. Otvírací Pár moderní doby nás uvádí do současnosti, jejíž podobu právě vědecko-technický rozvoj velmi poznamenal. Nejde o chvalozpěv. Jak přiznává polovina někdejšího páru, On, uvědomuje si, že v jeho životě je závada. Stroj s názvem My se tedy porouchal. Ocenění si zaslouží unavené partnerovy rýmy, které poukazují na jeho zhrzenost (doby − co by, domů − stromu, pozpátku − jehňátku…).

Příliš patetický je Okie věnovaný migrantům ve 30. letech 20. století odcházejícím především z jihu a středozápadu USA, kteří se pokoušeli hledat živobytí v hospodářsky rozvinutějších regionech (opět jsme u toho rozvoje).

Forma více civilního záznamu stereotypního života zaměstnankyně továrny se zdá být lepší volbou, i když dokonale přesvědčivému vyznění Margarety zabraňuje užití nadměrné ironie v úvodu („Rajská hudba strojů vatou v uších zatlumená / rytmus dne jí udává.“).

Asi nejdále se Biorchestr podle mého soudu dostává v první ze dvou lodních písní (Ledoborec, Nataša). Ledoborec užívající surrealistických obrazů  krystalicky doprovázených akustickou kytarou a vibrafonem vrcholí za rozplývajícího se sborového bezeslovného podkresu, jehož patos vyvažuje střídmé, a proto silné dvojverší odrážející touhu po věčném splynutí: „Tělo zamrzá od prstů, láska končí snem / plujeme k severu, kde oba zamrznem.“

A Nataša? Půvabná… Jako kdyby za tónů imaginativního piana a houkání lodních sirén vyluzovaných na lahve Biorchestr nemával z přístavního mola jenom Nataše odplouvající někam pryč (snad za prací do zámoří?), ale i Jiřímu Bulisovi a J. B. Kladivovi…

Zdroj: bandzone.cz, Autor: Jiří Vydra

Zdroj: bandzone.cz, Autor: Jiří Vydra

Odlehčení najdeme v písni o Zubařce s refrénem, ve kterém se do zubu zamilovaného hrdiny vrtačka zavrtává v diskotékovém rytmu. Při jejím poslechu se vybaví stará dobrá Vltava Roberta Nebřenského.

Další zástupce industrializovaného světa, bezstarostný skočný Vláček, pak nepostrádá střelené rýmy hodné Járy Cimrmana či zubonehtovské Blbé písně o lásce (příklad za všechny: „Pomalu se zvedá rychlost vlaku / na zemi se pohupují okurky v láku.“ Přidám i svůj oblíbený verš: „A vedle ní sedí muž, jemuž je to jedno.“).

Elektřina a černý humor hrají hlavní roli v Elektronovém mejdanu, kdy hrdina s černými otisky na dlaních zaujatě přesvědčuje, jak je to fajn, když máš hořko v ústech.

Po Mejdanu následující výše zmiňovaná výtečná minimalistická drobnost Křížek, kolečko, které by pro dokonání retro dojmu slušelo hostování Turba B ze Snapu (ačkoliv kdo ví, zda by zvládl výslovnost Kkkkkkkkkkkřížku, kkkkkkkkkkkkkkkolečka),  neuvázla pouze na desce. Stala se totiž hymnou Mistrovství ČR středních škol v piškvorkách − pIšQworky 2009. Právě existence této podivuhodné soutěže Aleše přiměla k napsání Křížku, kolečka. Výsledek poslal organizátorům a ti pak svou volbou prokázali dostatečnou míru nadhledu. (Pozn. Text je v bookletu doplněn výtečnou ilustrací od Tomáše Kubely.)

Mezi legrácky na albu patří i závěrečná Tygří ukolébavka, kterou jsem si bez znalosti pravého názvu při prvním poslechu pojmenoval Ukolébavka pro parníky. Předchází jí neočíslovaná regulérní třináctka, cageovská minutovka ticha, jejímž autorem je dle informací uvedených v bookletu Ctibor Filler dys. (Pozn. Mám ten dojem, že jde o další vtípek, nasvědčovalo by tomu  jak příjmení, tak i předpona obvykle značící dysfunkci.)

Po výživné porci písní využívajících humoru můžeme nahlédnout na poslední tři nezmíněné. Kromě bluesového Černého obelisku (s nešablonovitou konstatací v refrénu: Do mého srdce má láska zákaz vjezdu…) zbývá Ráno a Papír z olova.

Ránu se setkáváme s jediným textem, jehož autorem není Aleš. Silné verše této písně pocházejí od Tomáše Kláštereckého (který přispěl stejnou měrou i na Nos na stůl). Povšimnutí hodný je Janin zpěv, stejně tajuplný jako samotná existence opaku noci.

Nebylo by lidské, kdyby se Biorchestr nevyhnul kroku do tmy. Přesto je škoda, že hudebně našlápnutý Papír z olova úvodem à la RHCP zabržďuje text, jehož těžkopádnost žel odpovídá názvu písně.

Papučka?

A proč vlastně Papučka? Na přebalu vidíme pokoj se zavřenými dveřmi, oknem, lampou, obrazem a postelí, u níž leží (pouze) jedna papučka. Majitel CD má ovšem šanci spatřit více. Součástí nosiče je totiž také o něco větší plstěné dvojče scházející do páru, které visí jako záložka na vlněné niti.

Ta druhá papučka se tedy vytratila z pokoje. Místa, kde jsme doma a kde to známe. Chceme-li ji najít, musíme se vydat hledat jinam. Jistota zvyku je najednou ta tam. Propojení papučky šňůrkou se starým pokojem pak může naznačovat, že jakékoliv naše nové (vy)nálezy vycházejí z těch minulých. Napovídá o sepětí s tou minulostí, z níž k nám třeba promlouvá flašinet, mechanický hudební stroj…

Papučky určené pro CD Biorchestru, Zdroj: munte.eshop12.cz

Papučky určené pro CD Biorchestru, Zdroj: munte.eshop12.cz

Tajemství na závěr

Invenční rytmický základ alba svědčí o Alešově původní nástrojové orientaci. V tomto ohledu překvapuje, že přes zvládnutí množství regulérních i neobvyklých nástrojů svěřil basovou stránku věci zcela do rukou hostů (zejména Syčáka Tomáše Fröhlicha a květnatého M. E. Kyšperského).

Výsledek zápasu

Nejde o prohru ani remízu. Papučka překračuje obvyklý rozměr hudebního alba, ústrojně totiž včleňuje i mimohudební složku odpovídající záměru (např. archaické prvky v textech). Zvukové jinakosti neodvádějí pozornost od obsahu, také ony jsou zakomponovány funkčně. I když deska proplouvá vícero žánry, výsledkem není hromádka střepů. Patřičně působí také pěvecký projev obou aktérů. Jsou si vědomi míry.

Vězte, že mi Papučka nezůstane ležet zapomenutá pod postelí.

* Pozn. Robot režírovaný Pavlou Kačírkovou mi svou poetikou připomíná TV cyklus Šumná města. Co vy na to?

Biorchestr − Papučka

Vydáno: 28. září 2009

Celkový čas: 41:46

Skladby: Pár moderní doby; Ráno; Zubařce; Ledoborec; Vláček; Elektronový mejdan; Křížek, kolečko; Černý obelisk; Margareta; Okie; Papír z olova; Nataša; Tygří ukolébavka

Vydalo: Amakvaré records

Hodnocení: 4****

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

O Biorchestru, který nehraje domino, a jedné Papučce