3 fotky 
Hollywoodské produkce jako předlohy k filmům využívají historické události nebo literární díla od pradávna. V poslední době přišla nová móda a velká studia si začala libovat v křesťanských námětech. S filosofem a věřícím Janem Regnerem jsme si promluvili o tom, jak Hollywood přistupuje k biblickým tématům a jak se při tom praví křesťané cítí.
Jan Regner. FOTO: Kateřina Sýsová
Díváte se rád na filmy?
Ano. Mám pocit, že občas mohou realitu zobrazovat líp než mluvené slovo. Dokážou vyplavit naše staré vzpomínky, které díky tomu znovu ožijí. To může vyléčit i některá naše traumata nebo zranění.
Pořádáte duchovní semináře. Využíváte k tomu tyto filmy?
V roce 2006 jsme s kolegou začali dělat filmové exercicie, kdy jsme využívali audiovizuální podmět, abychom pomohli lidem vyřešit třeba vztahové problémy.
Jaké filmy tedy promítáte?
Není to žádný mainstream. Jsou to filmy, které mají přesah. Nejsou to explicitně duchovní filmy. Nechceme, aby ty věci přímo bily do očí, ale aby je lidé našli skryté ve filmu.
Můžete jmenovat nějaký konkrétní příklad?
Použili jsme například Babel Alejandra Gonzáleze, což je krásný způsob, který výrazovými prostředky má zobrazit to, o čem mluví i Bible. O Babylónu a zmatení jazyků, který je způsobený pýchou a sobectvím mezi lidmi. Zároveň ukazuje, jak je svět propojený. I přes zmatení jazyků si mohou lidé porozumět, jde jenom o to udělat krok vůči tomu druhému. Také mám velmi rád Strom života Terrence Malicka, což je hollywoodská produkce, ale má duchovní dosah.
Využíváte i velké hollywoodské filmy s biblickou tematikou, jako je například film Noe, který nyní zamířil do kin?
Tyhle filmy pro mě jsou občas nechtěná komedie, protože jejich scénář často vychází z chybných předpokladů. Jejich tvůrci fabulují a samozřejmě se to snaží podat současným způsobem, aby promlouvali k dnešnímu člověku. Na druhou stranu nejsem někdo, kdo by se nad hollywoodskými produkcemi pohoršoval. Obecně bych to dokonce spíš podpořil. Je to něco, co popularizuje události z Bible. Doufám, že diváci těchto filmů nejsou tak hloupí, aby věřili v dokonalé zobrazení reality na plátně.
Nemůže to křesťanství uškodit, když zkreslují události?
Já bych ani nechtěl, aby filmy byly hollywoodskou agitkou pro křesťanství. To by křesťanství degradovalo na nějakou ideologii. Bohužel se to občas stává. Mám takový dojem, že existuje i několik takových filmů, které zjevně natočili křesťani. To potom na našince působí spíš odpudivě.
Věříte tedy, že je agitka horší než nějaký přefabulovaný trhák.
Dá se to tak říct. Já jsem dokonce kdysi viděl film, který se jmenuje Ježíš. Byla to nějaká produkce podporovaná křesťany a na konci byla výzva – pokud chceš přijmout Ježíše jako svého pána a spasitele, můžeš to nyní udělat. Takže výzva k modlitbě a já musím přiznat, byť jsem křesťanem od dětství, tak mě tohle spíš odradilo a bylo mi to velmi nepříjemné.
Nedávno přišel do kin film Darrena Aronofského Noe. Chystáte se na něj do kina?
Člověk musí šetřit čas. Já dám hodně na recenzenty a chodím na filmy, které se zdají být slibné. Na Noe nepůjdu, zdá se mi to jako zneužití tématu k nějakému kázání Aronofského. Sice ho uznávám jako režiséra a nevím, co studia vyškrtala z jeho scénáře, pokud vím, tak tam docházelo k velkým sporům, možná byl první scénář zajímavější, ale dělat z Noema vegetariána, který bojuje za práva zvířat, mi přijde doopravdy úsměvné. Četl jsem recenze, které tento film považují za jednoho z reálných kandidátů na nejhorší film roku.
Takže vás v současnosti jako diváka nic nepřitahuje?
Jedna věc, která mi přijde zajímavější, pokud jde o duchovní témata, je třeba film Philomena, která se dívá velmi kriticky na církev, ale je to podle reálných událostí, není to natočené černobíle a není to jednostranná prvoplánová agitka ani kritika církve. Je to krásné zobrazení toho, jak člověk prožívá svůj život rozporuplně. Na jedné straně věří v Boha, na druhé se setkává s lidskou podobou církve, se kterou se nemůže úplně shodnout. To mi přijde jako film, který i zve k přemýšlení nad touto silnou duchovní linkou.
V roce 2004 vznikl film Mela Gibsona Umučení Krista, který ve společnosti vyvolal silné diskuze. Viděl jste ho? Jak na vás působil?
Já k tomuhle filmu mám mnoho námitek. Na jednu stranu se zasloužil o zpopularizování křesťanských témat ve filmu. Díky tomu, že byl tak úspěšný, filmaři pochopili, že duchovní témata mohou být také sexy pro dnešního diváka.
Umučení Krista svou popularitu do jisté míry staví na krvelačných scénách.
Myslím, že je to dané tím, že Mel Gibson má rád zobrazování násilí. Nějakým způsobem věří v jeho silnou výpovědní hodnotu. Obávám se, že to nebylo úplně dobře vše zobrazovat až tak explicitně. Na druhou stranu křesťanství v ikonografii zobrazuje násilí už od středověku. Ukřižovaný Ježíš v kostele měl také šokovat, naznačit lidem – podívej, to jsem pro tebe udělal a ty se na to snaž nějakým způsobem zachovat.
Nepovažujete to za zneuctění?
Mel Gibson patří mezi křesťany konzervativního střihu, snažil se vše zobrazit co nejautentičtěji. Explicitní zobrazování je sporné, ale na mě jako křesťana působilo asi tak, jak mělo, vedlo mě to k modlitbě a meditaci, ale když se na to dívá někdo, kdo křesťanství nesdílí, může to na něj působit jinak a možná velmi nesprávně.
Jak tedy vypadá ideální film, který v sobě má taky trochu křesťanství?
Divák prožitku z filmu musí jít naproti, nemá to zadarmo. Událost filmového zážitku neteče z plátna, ale divák tomu musí jít naproti. Jde o interakci mezi divákem a filmovým dílem. To mi také přijde jako ideál. Musí dojít k propojení. Jedině film, který má tento dosah, ale nesnaží se to zobrazovat polopaticky, může k člověku opravdu hlouběji promluvit a změnit jeho postoje nebo vzorce jednání.
Jan Regner po studiu filosofie v Krakově pracoval jako redaktor v české sekci Vatikánského rozhlasu. V Římě také vystudoval teologii na Gregoriánské univerzitě. Dizertoval ve Frankfurtu nad Mohanem z fundamentální teologie. V současnosti působí jako hlavní redaktor internetových stránek českých jezuitů.
