Never Sol: Každý má právo poslouchat hudbu, jakou uzná za vhodnou

FOTO: Never Sol
Foto: Supraphone

Z počátku jen sólově vystupovala ve vršovickém Café v Lese a ani nedoufala, že si jí někdo všimne. Potom ale věci nabraly nečekané obrátky a rázem se ze zpěvačky a hlavy projektu Never Sol Sáry Vondráškové vyklubala hudebnice, které se díky své zručnosti a potřebě se věnovat muzice naplno, pomalu rýsuje slibná kariéra.

FOTO: Never Sol
Sára Vondrášková alias Never Sol | Foto: Supraphone

Na produkci chystaného alba Under Quiet, jehož křest proběhne 26. září v Paláci Akropolis, dělal Honza Muchow (Ecstasy of Saint Theresa, Umakart), s nímž jste se k sobě dostali de facto náhodou. Kdyby tě neoslovil, měla jsi v merku nějakého jiného producenta, který by si tě vzal pod křídla?

Neměla. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych Never Sol chtěla jakkoliv rozvíjet, jen jsem hodně skládala a ty písničky pak hrála v Café v lese, kde na mě narazil člověk, který o mě Honzovi řekl. Právě on mě přivedl k myšlence pojmout Never Sol jako projekt, ze kterého vzejde nějaký produkt. Předtím jsem muziku dělala spíš volně. Jediné, co mě k její tvorbě vedlo, byla nějaká vnitřní potřeba se jí věnovat, chyběl mi ale jakýkoliv cíl anebo představa, kam bych ji chtěla dovést.

V Never Sol hrajete v duu – hru na klávesy a zpěv obstaráváš ty, kdežto kolegyně Lenka Dundrová obsluhuje bicí. Křtu v Akropoli se ale prý mají zúčastnit další dvě členky. Prozradíš, o koho jde a jakých nástrojů se ujmou?

Jsou to dvě slečny – jedna z nich je Anežka Bzirská, která hraje na housle, ale bude hrát i na omnichord, což je taková elektronická harfa, kterou používají třeba Oh Land. Pak to bude Terka Vytisková , která hraje jak na bicí pady, tak i na basu anebo klávesy.

Má deska nějaké poselství? Něco, co by se posluchač měl při poslechu snažit postřehnout a rozkódovat?

Těžko o tom takhle přemýšlet. Texty i hudba vycházejí z určitých věcí, kterými jsem si prošla a které v sobě zároveň mají nějakou atmosféru nebo smysl. Je asi zbytečné říkat, jaký, protože si myslím, že každý, kdo album uslyší, si na něm může najít něco svého, co pak bude pro všechny skladby průchozí. Vycházejí koneckonců ze stejných věcí, pocitů a zkušeností.

Paralelně s tebou vydává album i Floex, se kterým spolupracuješ už poměrně dlouho. Jeho tematika se prý točí kolem konce civilizace. Zabýváš se podobnou myšlenkou blíže i ty? A co zpětně říkáš na humbuk kolem loňského 21. prosince?

Určitě, jde totiž o zcela normální a přirozenou věc, která je nedílnou součástí života a pro člověka je hrozně důležité si nějakou konečnost uvědomovat a umět si ji i představit.

To co se dělo minulý rok kolem „konce světa“ podle mě souvisí s tím, že jsou lidé unavení nebo vyčerpaní ze všeho, čím jsou v životě zahlcováni. Mají proto tendence tíhnout k potřebě něco ukončovat, aby pak měli pocit, že když se jim něco sype na hlavu, tak že můžou začít od znova.

FOTO: Never Sol
Foto: Supraphone

Ty ses do širšího povědomí lidí dostala díky filmu Davida Ondříčka, kam jsi dělala písničku s názvem Lay Down. Pracujete spolu momentálně na něčem dalším?

Nepracujeme, byla to spíš jen taková jednorázová spolupráce.

V jednom z nejnovějších interview jsi každopádně uvedla, že se snad rýsuje něco v Číně. O co kráčí a v jaké fázi se to momentálně nachází?

Je to tak – přišla mi nabídka od jednoho kluka přes Soundcloud, který mi poslal svůj track s dotazem, jestli bych mu na něj něco nenazpívala. Písnička se mi líbila, tak jsem se na to rozhodla kývnout. Teď k tomu musím něco vymyslet, poslat mu to zpátky a uvidíme, co na to řekne.

O práci očividně nemáš nouzi, vždyť se angažuješ dohromady hned ve třech kapelách. Jak je stíháš skloubit s civilním životem, který zahrnuje všechno od školy přes práci až po vztahy?

Je to zajímavé. Nedávno jsem nad tím přemýšlela, protože jsem měla někam psát, co dělám ve svém volném čase. Trochu překvapeně jsem zjistila, že kromě muziky to není vlastně nic. Věnuju se jí od rána do večera, ať už v kreativním slova smyslu, poslechem, anebo na koncertech, kde se scházím s kamarády. Přitom ale nemám pocit, že bych neměla volný čas. Jsem prostě ráda, že svoje volno i čas vyhraněný k práci můžu věnovat tomu, co mě baví a co mám nejvíc ráda.

Nemáš občas pocit, že máš ze vší té hudby hlavu jako bublinu?

To mám. (smích) Obzvlášť teď, když se finišuje deska a jsou kolem toho docela stresy. Taky si pak ale uvědomuju, jak moc mě to naplňuje. Původně jsem totiž plánovala zůstat jen u jednoho projektu. Ty tři, které teď mám, ale fungují a dají se dobře skloubit. V každém z nich se navíc můžu realizovat jinak. S Floexem jsem takový další nástroj, kdežto v Never Sol,který je pro mě něco, jako vlastní dítě, pro změnu hnací motor.

V duu Káča a Sára jsme v tom zase napůl – skládáme spolu což je strašně zajímavé, jelikož bych nikdy neřekla, že jsem vůbec schopná s někým něco vytvořit společně. Máme hodně podobné přemýšlení a navíc se známe x let, což taky není na škodu.

Jako jednu ze svých oblíbených zpěvaček uvádíš mimo dalších i Lenku Dusilovou, která byla loni nominovaná na cenu Apollo. Co si myslíš o menších anketách podobného typu, které ve srovnání s těmi většími nejsou mezi lidmi tolik vidět?

Rozhodně je dobrá už jenom jejich existence. Letos jsem se na Apollu byla poprvé podívat a líbí se mi celý ten koncept. Určitě mají šanci se postupem let usadit, navíc nějaká alternativa je v tomhle směru podle mě důležitá. Už třeba kvůli tomu, že takový Slavík je hodně konzervativní záležitost, ke které se mladá generace muzikantů nemá moc šanci dostat. Přijde mi sice trochu zvláštní, že ty soutěže hodnotí hudbu, která je stejně jako kterékoliv jiné umění hodně subjektivní, smysl to ale asi má.

Pseudonym Never Sol prý částečně vznikl i proto, aby se odlišila fonetická podobnost se jménem Vondráčková…

Ano i ne. (smích) Sára Vondrášková je pro mě dlouhé a hlavně jsem cítila, že je do mojí muziky zahrnutý větší počet lidí.Kapela to sice není, ale pořád je to organismus, kam nepatřím jen já a přišlo mi tudíž správné tomu dát i nějaký odpovídající název.

Má tahle odchylka znamenat to, že se chceš od tvorby některé z Vondráčkových distancovat, kdyby tě s nimi chtěl někdo spojovat?

To zas asi ne. Neříkám, že je mám ráda, neposlouchám ani jednu z nich. Každý si může podle sebe určit, co se mu líbí a co bude poslouchat. Všechna hudba má právo existovat a nějak fungovat. A pokud se věci – ať už od mladší nebo starší z Vondráčkových – někomu líbí a najdou si svoje posluchače, tak je to tak správně. Já k hudbě jejich způsobem nepřistupuju a ani to tak nehodlám dělat do budoucna. Bojkotovat to ale taky nemá podle mě valný význam. Ať si každý dělá, co chce.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Adam Vrána
Autor je redaktorem rubriky Hudba. V minulosti působil jako editor této rubriky a hudba je současně i jeho největším koníčkem. Studuje obor Žurnalistiku na Univerzitě Karlově.

1 Comment on Never Sol: Každý má právo poslouchat hudbu, jakou uzná za vhodnou

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*