Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Neumím být šťastný, říká Arnošt Goldflam

Redakce

Redakce

11. 2. 2011

FOTO: Arnošt Goldflam!Reportáž!V podvečer prvního února jsme se bavili neveselým životem a povídkami, které Arnošt Goldflam napsal tak trochu podle pravdy, a rozhodl se o ně podělit. Čtení proběhlo v komorní atmosféře v sále Společnosti Franze Kafky v Praze.

FOTO: Arnošt Goldflam

Arnošt Goldflam Foto: Kateřina Ciborová, Topzine.cz

Pár minut po šesté vchází Arnošt Goldflam do sálu Společnosti Franze Kafky. Bodrými pozdravy se vítá se známými a uličkou přichází k připravenému stolku. Spolu s ním stojí v přední části sálu ředitelka Společnosti Markéta Mališová.

Spisovatel, herec a divadelní režisér je oblečen vcelku neformálně – v džínech, košili a červené mikině. Bystře sleduje publikum a sál, který je zaplněný přibližně ze tří čtvrtin, mezitím pomalu utichá.

Stěhování do Ruzyně

„Pan Goldflam vám přečte některé ze svých nových textů a potom se ho budeme moci na něco zeptat, klidně i na něco osobního. Jak říká pan Lustig, na sex,“ otevírá Mališová večer a předává slovo Goldflamovi.

FOTO: Společnost Franze Kafky

Společnost F. Kafky, Zdroj: franzkafka-soc.cz

„Napřed vám musím říct, jak to je s mojí rodinou. My jsme se teď stěhovali z Chuchle do Ruzyně. Mezitím jsme bydleli půl roku u rodičů mé ženy s dvěma dětmi v jednom pokoji. Takže budete-li se chtít zeptat na ten sex, tak vám moc neřeknu, protože jsme všichni spali na jedné posteli, a tak nemohlo být nic,“ začíná spisovatel své vystoupení.

Povídky od umakartového stolku

V provizorním bydlení si Goldflam dokázal vytvořit pseudo-tvůrčí kout, jak ho sám nazývá. Ke zdi mezi skříň a postel nainstaloval malý umakartový stolek. V tomto prostředí se nechtěl pouštět do něčeho obsáhlého, a tak se uchýlil k povídkové tvorbě. Psal především o svém tatovi a Brně, odkud pochází. Je to koneckonců poznat i podle jeho nářečí, které při čtení ještě zvýrazňuje.

„Dneska vám dvě z nich přečtu, nejdou za sebou chronologicky, a navíc už jsem některou z nich nejspíš někde četl, tak kdybyste to poznali…“ „Tak budeme pískat,“ ozve se smělý hlas z publika. „Nemusíte pískat hned, to je vždycky to nejhorší, ale po chvíli se ozvěte,“ svižně reaguje Goldflam.

Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek

První povídka nese název Jednou zase tata… a velmi poeticky popisuje procházku čtyřicetiletého syna s otcem. Děd se rozpomíná na svá školní léta, učitele, který byl sice antisemita, ale měl své žáky rád a učil je různé přisprostlé pochodové písně. Přitom tata stihne dávat svému synu cenné rady do života typu – nikomu nevěř a už vůbec ne ženám. Goldflam čte velmi pěkně a některé části povídky dokonce publiku prakticky předvádí. Herec se v něm prostě nezapře.

Následuje další povídka pojmenovaná Tata, tata. V jejím celkem rozsáhlém a docela napínavém úvodu se dozvídáme, že v ní bude probíráno téma, o kterém se mluví jen v úzkém kruhu nejbližších přátel, a to ještě s velkým taktem. Obecenstvo ani nedutá. To bude buď sex, nebo peníze, napadá vás logicky. Chyba lávky! Jedná se o vyměšování.

I fekální humor dokáže být milý

Opravdu jsem se už dlouho tak nenasmála fekálnímu humoru. Během čtvrt hodiny se dovídáme, kde všude se za komunistů dalo dojít na záchod, ať už více či méně veřejný, a čím jste si mohli vytřít …

Čtení prokládá Goldflam přisprostlou básničkou, kterou si hlavní hrdina povídky přečte na veřejném záchodku brněnských zimních stadionů. Tahle lidová tvorba rozhodně není ze spisovatelovy vlastní produkce, protože jste ji v různých obměnách určitě slyšeli i vy.

Jak se vám tu pěkně sere?

Vítr fouká do prdele.

Do kuliček štípe mráz,

přijďte se sem vysrat zas!

„No, zas tak lákavá nabídka to nebyla, abych si to na tom zimním stadionu musel zopakovat. Když jsem to jednou počítal, dokázal jsem prosrat už jeden celý rok,“ pokračuje spisovatel.

Průměrná manželka vydržela sedm let

Závěrem svého vystoupení Goldflam dodává: „Tak to byly dvě z těch povídek, co jsem tam v tom provizorním prostředí stvořil, z menší části jsou psané podle pravdy a z větší části jsou smyšlené.“ Poté si slovo bere Mališová a vyzývá publikum k dotazům na spisovatele.

FOTO: srdce

Nehynoucí láska, Zdroj: sxc.hu

Obecenstvo se opravdu neostýchá a za chvíli se dozvídáme, že Goldflamův tata se dožil skoro devadesáti osmi let. Poté, co zemřela Goldflamova matka, se opakovaně ženil a každá manželka mu v průměru vydržela sedm let. Poslední rozvod proběhl v jeho devadesáti třech letech, a to ještě k tomu velmi divoce – rozvodu předcházel šerm s trubkami od vysavačů.

Šťastný život závisí na lidské povaze

„Taky jsme měli s tatou problém, když si chtěl nechat podat inzerát a já mu s tím měl pomoct. Pořád tam chtěl napsat starší, osamělý, dobře zajištěný. Což jistě chápete, že je v dnešní době docela nebezpečné. Manželku jsme mu tehdy bohužel nenašli, ale já su přesvědčený, že kdybychom měli úspěch, tak by tata vydržel i do sta.“

Jedna z otázek se týká životního štěstí. „Kdy jste byl v životě nejšťastnější?“ ptá se kdosi z publika a Goldflam odpovídá: „To nesouvisí se štěstím samotným, ale s lidskou povahou. Tata neuměl být šťastný a já to mám po něm, taky to neumím.“

Poté co obecenstvo ukojilo svou zvědavost, uzavírá spisovatel celý večer slovy: „Tak to vidíte, jak život, který mockrát není moc veselý, dokáže člověka pobavit.“

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Neumím být šťastný, říká Arnošt Goldflam