Netradiční katolík François Mauriac. Víra není jen černobílé moralizování

FOTO: François Mauriac
François Mauriac na snímku z roku 1952. Zdroj: http://www.nobelprize.org/

FOTO: François Mauriac v roce 1932François Mauriac byl francouzský spisovatel, který se stal také nositelem Nobelovy ceny za literaturu i Velkého kříže čestné legie. Ten mu udělil Charles de Gaulle.

FOTO: François Mauriac v roce 1932
François Mauriac v roce 1932, Zdroj: wikimedia.org

François Mauriac se narodil v bohaté rodině v Bordeaux, záhy ztratil otce a vychovávala jej matka, přísná katolička. Od sedmi let studoval ve škole Mariánského řádu Collège de Grand-Lebrun, univerzitní vzdělání získal v Bordeaux.

Prestižní École nationale des chartes zaměřenou na pomocné vědy historické opustil po roce studia s úmyslem věnovat se literatuře. Jeho literární počátky ale nesouvisí s prózou. Roku 1909 vydává svou první básnickou sbírku Mains jointes (Sepjaté ruce).

Mauriac prozaik

Roku 1913 vydává autobiografii L’Enfant chargé de chaînes (Dítě v řetězech). Během první světové války nepublikuje, pomáhal na Balkáně jako příslušník Červeného kříže.

Čtěte také: Jan Zahradníček. Katolický básník, jenž byl odsouzen za své dílo

Po válce vychází první z jeho úspěšných románů Polibek malomocnému (Le baiser au lépreux, 1922), po němž píše mnoho dalších, mezi nimiž jmenujme Genitrix nebo novelu Tereza Desqueyrouxová (Thérèse Desqueyroux, 1927). Jeho první prózy vyšly česky ve výboru Příběhy lásky a nenávisti roku 1972.

písmo
Francois Mauriac nebyl žádný experimentátor, Zdroj: sxc.hu

Mauriac psal své romány tradiční formou, neuchyloval se k experimentování se slovy. Přesto příběh neskládal z vnějších událostí (ty sloužily jako rámec), ale z vnitřních bojů člověka. Jean Paul Sartre mu vyčítal jeho vševědoucí a všemocné vypravěče.

Mauriac experimentátor? Kdepak

V reakci na to vydal roku 1941 Mauriac román Farizejka (La Pharisienne), v němž si s vyprávěcím postupem pohrává. Příběh vypráví hrdina z mnohaletého odstupu a komentuje, jak je možné, že tak dobře zná situace, jichž nemohl být svědkem. Jiné momenty, které detailně popíše a odvypráví z pozice téměř vševědoucí, vzápětí shodí zmínkou, že se jedná spíš o jeho představy.

Hrdinové Mauriacových děl jsou lidé váhající a hříšní, v duchovní cestě jim paradoxně brání bigotní rodinné prostředí:

Mauriac však u nich odhaluje především osobní nízkost a nedůslednost, často skrytou, zvykovou a takřka nevědomou. Jejich pokrytectví se projevuje mimo jiné v tom, že křesťanství neprožívají upřímně a v jeho celistvosti, ale mnohdy ulpívají jen na vnějších formách. (Jiří Šrámek 1997)

Během druhé světové války byl činný v protifašistickém odboji. S Jeanem Paulhamem a Louisem Aragornem založili revue Les Lettres Françaises a pod pseudonymem Forez vydal roku 1943 válečný deník Le Cahier noir (Černý sešit).

Nobelova cena a jiná ocenění

Sympatizoval s politikou Charlese de Gaulla nejen za války, ale i po ní. A i po válce se věnoval publicistice. V 50. letech psal pravidelné novinové sloupky, které později vydal knižně.

Roku 1952 získal Nobelovu cenu za literaturu a v následujících dvou letech napsal své poslední romány. Na sklonku života, v 60. letech, píše především memoáry a filozofické eseje. Umírá 1. září 1970 v Paříži.

FOTO: Plaketa z rodné ulice Françoise Mauriaca
Plaketa z rodné ulice Françoise Mauriaca

Mauriacovo dílo spadá do třetí vlny katolického literárního renouveau ve Francii. Tato obnova započala na konci 19. století a projevovala se kolektivními konverzemi spisovatelů ke katolické církvi. Vyvraceli tím předsudek, zakořeněný v západní kultuře od osvícenství, že inteligentní člověk nemůže být věřící.

Rozporuplný katolický intelektuál

Ač tedy bývá řazen ke katolické literatuře, nebyl svou církví zcela přijat: konzervativní katolíci jeho díla odmítali. Martin C. Putna, jenž ve svém úryvku charakterizuje i Mauriacovo dílo, vysvětluje netradičnost moderních katolických autorů:

Francouzští literární katolíci […] už nevnímali moderní svět jako prostopášně rozdělený na absolutně dobré bezhříšné katolíky a na zlé hříšné ostatní. Naopak, zaměřili svůj umělecký zrak na rozpory a hříchy v nitru věřícího katolíka i v nitru jeho církve. Typickým hrdinou této katolické literatury je právě paradoxní, vnějšími selháními a vnitřními temnotami soužený křesťan moderní doby. (Martin C. Putna 1998)

U Mauriaca netkví rozpory jen v jeho díle, ale i v životě. Sympatizoval s modernistou Mauricem Blondelem a se sociálně orientovaným hnutím okolo časopisu Sillon.

Nepředstavujme si tedy, že literatura s přívlastkem katolická je černobílé moralizování. Kupodivu tak bývají označováni autoři, jejichž katolicita (ve smyslu příslušnosti ke katolické církvi, nikoli v původním významu všeobecnost) není jednoznačná.

Zdroje: BEDNÁŘOVÁ, Jitka: Josef Florian a jeho francouzští autoři. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. DOLEŽALOVÁ, Pavla et al: Slovník francouzsky píšících spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Lenka Fričová
Studentka bohemistiky.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*