Nebe: Když nebudou fanoušci, skončíme jako potulní muzikanti v Amsterdamu

FOTO: Nebe

S mládím je téměř vždy spojena touha po vyniknutí, jedinečnosti či s potřebou dobývat svět. Až překvapivě realisticky se na celou věc dívá pětičlenná havířovská formace Nebe, jejíž frontman Petr Harazin se při spletité cestě za slávou prý nebojí tvůrčích krizí ani momentů, kdy je potřeba vsadit vše na jedinou kartu.

FOTO: Nebe
Od začátku se snažíme nebýt kapelou, která zní jako Kryštof. | Foto: Ondřej Pýcha – Universal Music

Kolem Nebe se toho poslední dobou děje poměrně hodně – zásluhu na tom všem má mimo jiné i Richard Krajčo (frontman kapely Kryštof, pozn. red.), který vám ve vašich začátcích výrazně pomáhal. Poznali jste se náhodou, anebo jste ho oslovili cíleně?

Cíleně. Když jsme kdysi natočili náš debut v podobě třípísňového EP, tak jsme chtěli, aby nám ho pokřtil někdo z hudební branže, ze stejného regionu, ke komu máme blízko. No a Richard to tehdy přijal. Ten večer nám dal svůj email a my jsme mu posílali vždycky naše nové písničky do chvíle, kdy se mu zalíbil demáč songu Legosvět a rozhodl se, že nám pomůže.

Očividně jste do toho šli s vědomím, že nemáte co ztratit, mohlo se ale stát, že by vám Krajčo na spolupráci nekývnul. Měli jste pro tuhle možnost připraveného někoho do zálohy?

Neměli, byla to jediná šance, jak se dostat do povědomí širšího publika než jen toho havířovského. Hledali jsme od počátku založení kapely různé cesty, viděli jsme spousty možností, ale všechno to bylo z naší strany hodně naivní. Až později jsme pochopili, jak moc překážek leží na cestě k úspěchu.

Pomyslnou první metu se tedy pokořit povedlo, podle všeho vás ale čeká dlouhá cesta k tomu, než vás lidi začnou vnímat jako individuální subjekt namísto “kapely, která zní jako Kryštof.” Máte nějakou představu o tom, kam směřovat svoje další kroky, aby se tenhle proces urychlil?

Určitě máme, pokoušíme se o to od začátku a jde to krok po kroku. Myslím, že další deska bude už od podobnosti mnohem dál. My si to třeba nemyslíme, ale ten názor jsme slyšeli už od mnoha lidí. To druhé album, které postupně točíme na severu Čech u Dalibora Cidlinského, bude mnohem víc kytarové než náš debut, bude syrovější a snad přibude lidí, kteří nás budou vnímat jako originální projekt.

Z chystaného alba vám nedávno vyšel klip k písni Vteřina, na kterém dělal režisér Martin Müller. Když jste schvalovali scénář, nezalekli jste se, kolik se toho při natáčení budete muset naběhat?

My jsme povětšinou sportovně založení. Já dělal závodně basket a atletiku, Štěpán zase fotbal. Máme rádi všechny sporty jak aktivně, tak pasivně. A většina z nás potřebuje něco shodit, takže točení klipu bylo spojení příjemného s užitečným (smích).

Pokud se nepletu, tak je zrovna o tobě známo, že jsi velký fanda také do vaření. Střetává se někdy tahle vášeň s psaním písniček? Že bys třeba při krájení cibule chytnul múzu?

To ani ne. Ani při vaření hudbu neposlouchám. Neumím totiž dělat víc věcí najednou, takže kdybych měl u krájení cibule přemýšlet o psaní, tak bych si určitě pořezal celou ruku.

Když trochu odbočíme a vezmeme tvůrčí proces obecně, dá se k němu přistupovat v zásadě dvojím způsobem – buďto se čeká, až si inspirace najde člověka sama, anebo se k celé věci přistoupí jako k řemeslu, které se zdokonaluje každodenní pílí, nehledě na agónii, jež je s tímhle postupem spojená. Jak to funguje u vás?

Praktikujeme oba způsoby. Někdy mě něco ťukne do hlavy a napíšu text za pět minut. Jindy zase vím, že máme dobrou píseň a je potřeba k ní dopsat text, protože ji třeba chceme nahrát ve studiu. Tak si musím sednout a vymýšlet. Někdy se stane, že nad písní sedím klidně půl roku a stejně mě nenapadne nic kloudného.

FOTO: Nebe
I pro nás je sen hrát po boku Coldplay nebo Biffy Clyro, je to ale utopie. | Foto: Ondřej Pýcha – Universal Music

Tahle bezradnost dokáže leckoho dohnat k úvahám, jestli by nebylo jednodušší se vším raději seknout. Stává se ti to ještě, nebo sis našel způsob, jak se podobným myšlenkám vyhnout?

Tohle mě ani jednou nepotkalo. Vždycky byl můj sen živit se kapelou a za tím si s klukama jdeme od prvopočátků.

V jednom ze starších rozhovorů jsi zmínil, že pokud byste měli ambice směřovat do zahraničí, spíš než na západ byste se vydali opačným směrem, což je zajímavá myšlenka. Co podle tebe dnes vede mladé kapely k touze dobýt především Anglii, popřípadě Ameriku?

Asi to bude to, že odtamtud pochází nejlepší kapely na světě. Pro mě je taky sen hrát každoročně na festivalech vedle Coldplay, Biffy Clyro, The Killers nebo The National. Ale je to utopie a nemyslím si, že se to z České republiky vůbec komu kdy povede stát se světovou kapelou. V New Yorku sice existují tací, na jejichž koncerty chodí tisíce lidí. Ale “jen” v rámci daného města. Mimo něj už je nikdo nezná, ale přímo tam mají více fanoušků než nejznámější české kapely.

Kdybyste se zrovna vy stali za pár let tou nejznámější a nejopěvovanější českou kapelou, splnil by sis tak všechno, čeho lze reálně v životě muzikanta dosáhnout?

Zatím tak daleko nepřemýšlím. Podle mě pořád existují hranice, které můžeš překračovat. Pro nás je teď prioritní dostat se do povědomí lidí po celé zemi tak, abychom si za pár let mohli dovolit jet turné, aniž bychom se strachovali, zda na něj vůbec někdo přijde.

A co když ani i navzdory vší snaze nakonec nikdo nepřijde?

Tak budeme looseři, o kterých se bude říkat, že jim pomáhal Krajčo, Universal a kdoví kdo ještě a stejně se jim to nepovedlo. A skončíme jako potulní muzikanti někde na předměstí Amsterdamu.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Adam Vrána
Autor je redaktorem rubriky Hudba. V minulosti působil jako editor této rubriky a hudba je současně i jeho největším koníčkem. Studuje obor Žurnalistiku na Univerzitě Karlově.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*