Menu
TOPZINE.cz
Hudba

Naděje britského mainstreamu Florence and The Machine

Redakce

Redakce

14. 10. 2009

FlorenceJméno, které se za poslední rok (a dokonce ještě před vydáním debutu) skloňovalo na blozích a hudebních serverech ve všech pádech. Pojďme si představit jeden z největších objevů britského popu – éterické Florence And The Machine.

Zdroj: florenceandthemachine.net

Zdroj: florenceandthemachine.net

Skupině se nedá upřít silné marketingové cítění. Jak jinak se prodávat než jako Florence a „ti druzí“ – jméno, o které tady běží ze všeho nejvíc, musí být vidět, když jde o někoho s hlasem a charismatem Florence Welch. Je jí teprve dvacet jedna, při síle jejího hlasového projevu byste se ale klidně s kámošema vsadili, že si tahle Angličanka vyrovnává doma sošky Grammy, Brits apod. už hezkých pár let. Přitom ještě nedávno zobala v Camdenu extázi.

Jako čtrnáctiletá o úspěchu pouze snila a léta puberty byla všelijaká, jen ne růžová. Ve zkratce: matka si domů přivedla přítele se třemi otravnými dětmi, dědeček zemřel a babička spáchala sebevraždu. A jak už to tak bývá u talentovaných dětí se zkaženým dětstvím, vzala rusovlasá Florence z deprese mikrofon do ruky. Po nevydařených hudebních zkušenostech ve dvou kapelách si kolem roku 2006 kolem shromáždila zkušené kvarteto muzikantů a budoucí držitel ceny Brit Award 2009 se klubal na svět.

Informované hudební kruhy debut (Lungs)napjatě očekávaly už od loňského roku, kdy vyšel první oficiální singl Kiss With A Fist. Ten sliboval Florence jako novou hvězdičku na popovém nebi, kterou sice nikdy nezahlédnete na obálce Vogue (na to bude vždy příliš svá), ale která bude vždycky představovat chytřejší pop než Little Boots, bude víc rock’n’roll než Kate Nash, přesvědčivější než La Roux a její pusinka bude méně prořízlá než ta Lily Allen.

A skutečně. U Florence and The Machine zaznamenáváme přesah za hranice bezpohlavního mainstreamového popu, který slýcháme ze všech stran. Nabízí vlivy soulu, alternativy i novodobého folku. Repertoár je vystavěn tak, aby uspokojil hitového konzumenta a zároveň na něj alternativnější jedinec neplival, protože hovory o potenciálu větším, než je NME schopno popsat na stránkách jednoho čísla, zde nefungují jen jako teoretické bláboly. Informace o tom, že Florence obdivuje hudbu Toma Waitse, Nicka Cavea a Velvet Underground, tady taky není úplně navíc.

Kdyby si Florence do práce nechala o něco méně kecat od producentů a firmy, kteří její debut zpřístupnili masovému posluchači, nemuseli bychom ve vychvalování téhle sebevědomé holky z Londýna narážet na mantinely kontextu masového popu. Kdo si užívá Bat For Lashes a jí podobné alternativní krásky, bude o Florence vždycky pochybovat. Faktem ale je, že lepší ladies pop při nákupech v H&M nezaslechnete.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Naděje britského mainstreamu Florence and The Machine