4 fotky 
Děj Mužů v říji se odehrává v malé moravské vísce s poetickým názvem Mouřínov, což je snad ten největší zapadákov na světě asi o dvaceti obyvatelích (plus mínus) a nemá ani pořádnou silnici. A POŘÁDNÁ silnice je přesně to, co by si Mouřínováci přáli. Rozhodnou se toho docílit tím, že uspořádají na svém území Mistrovství Evropy ve vábení jelenů, kam se má dostavit kromě ministra (Jiří Lábus) i sám premiér (Igor Bareš). S vydatnou pomocí tamější slivovičky se starosta (Pavel Zedníček) a jeho přátelé pokusí premiéra přesvědčit, aby jim jejich vysněnou silnici zainvestovala státní pokladna.
Ráda bych se tímto omluvila za poněkud kostrbaté nastínění příběhu. On ten příběh je sice opravdu originální, ale také naprosto o ničem. Režisér Robert Sedláček film označil za „veselou komedii“, což mě velice udivuje. Za necelé dvě hodiny jsem se od srdce zasmála snad dvakrát, a z toho jednou to bylo tím, že jsem dostala zábavnou esemesku. A troufám si tvrdit, že smysl pro humor mi zrovna nechybí.
Muži v říji jsou Sedláčkovým druhým hraným filmem, první se jmenoval Pravidla lži a byl obdařen cenou Českého lva za scénář. Tak jsem tedy zvědavá, jak si povede jeho druhotina. Nic velkého neočekávám.
Muži v žíji
Jednotlivé postavy proplouvají filmovým dějem bez ladu a skladu, divákovi se ani pořádně nepředstaví, nepřesvědčí ho, proč zrovna ony a ne někdo jiný. Mezi sebou vedou nic neříkající dialogy, které kdyby nebyly, nestalo by se vůbec nic. „Vždyť jsme snad byli všichni vožralí, ne?“ „Jo, ale ty první.“ Tři, dva, jedna – smích! Ha, ha, ha.
Nebylo by od věci se o trochu více zaměřit na hlubší rozbor nejen charakterů postav, ale také všech částí děje. Možná jsem poněkud dětinská, když se v průběhu filmu neustále ptám „proč“. A stejně tak potom mám až dětskou radost, když na tuto otázku dostanu odpověď. Když je ale v příběhu neustále zmiňováno, že nějaký agresivní a cholerický René fotí ryby pod vodou, což je vlastně úplně zbytečná a nepodstatná informace, mám sto chutí začít dupat a mlátit svými dospělými pěstičkami do sedačky.
Jsem ale nucena uznat, že jedna figura je doopravdy líbivá. Je to věčně zfetovaný Dan (Petr Váša) s rozcuchanými vlasy a lidskou kostí, jíž mává nad hlavou. Dan je osobitý, má styl a celému snímku dává alespoň nepatrnou kapičku humoru. Docela ráda bych se někdy podívala na film o něm.
Chléb a sůl nebo prase a slivovice?, Zdroj: Bontonfilm, a.s.
Nerada to říkám, ale česká kinematografie jde v poslední době opravdu víte kam. Mám dojem, že naši filmoví autoři se tak moc snaží přiblížit západním telenovelám a britskému humoru, až přitom zapomínají, že český národ má také své typické vlastnosti, jež by se daly docela dobře použít. A mám na mysli i jiné než zloděje, pivo a zabíjačky.
Na druhou stranu je pravda, že se scénář o nějaké to „češství“ pokouší. A to jazykem, který je v něm použit. Všechno je v hajzlu (ty vole), život je tak nahovno, že se asi půjdu vožrat (ty vole) a polibte mi všichni prdel! Hlavně, že jsme drsní. Jen nevím, jestli je zrovna tahle vlastnost hodna obdivu.
