Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem: Pavel Kohout vypráví v Divadle Viola

Na vlastní oči jsem viděl Pavla Kohouta. Vyprávěl mi svůj životní příběh, a pak řekl jen sorry. Divadlo Viola hostilo premiéru dramatického čtení posledního díla Pavla Kohouta Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, počinu plného sebeironie a vnitřní kritiky, jehož prostřednictvím se spisovatel omlouvá za své přešlapy.

O. Kavan,P. Kouhout, M. Černý- Tři aktéři vystoupení Zdroj: Divadlo Viola

Jak sám autor popisuje: „Byl jsem požádán příslušníky generace střední a mladé, abych prozkoumal, najdu-li v archivu zasuté stopy své činnosti básnické. Když jsem objevil pár textů schopných života, dopustil jsem se i nových, abych uzavřel svůj kruh“. Zhruba tak vznikl dvojsvazek, který shrnuje Kohoutovo celoživotní dílo, skládající se z jeho stěžejních prací (Z deníku kontrarevolucioáře, Kde je zakopán pes, To byl můj život? a Předběžná bilance).

Verše vypráví

Spisovatel a poeta vstupuje do života deset let před ustanovením Protektorátu Čechy a Morava a impulsem, který rozebíhá jeho dospělý život, je atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Tehdy se jako mladík nechá inspirovat komunistickou ideologií. S nadhledem a snad až sarkasmem prochází následně etapami svého života, ale i dějinami českého státu, jimž byl přímým svědkem.

Nikdy to ovšem nevyzní jako suchopárná kritika doby zasmušilého pamětníka, který vzpomíná, jak tenkrát svět vypadal a jak se žilo. Je to sebeironie, kritika sebe sama. A nevytrácí se ani s postupným střízlivěním Kohoutovy osoby, která ztrácí důvěru v revolučně smýšlející bratry z východu. A nevyprchá ani po Sametové revoluci, zkrátka ironie je všude a hýří se s ní, jak to jen jde.

P. Kohout představil v divadle Viola své nové dvousvazkové dílo

Celé čtení je doprovázeno recitováním básní z Kohoutovy tvorby nebo zpěvem jejich zhudebněných verzí. Při tom mu sekundoval herec Ondřej Kavan a hudební doprovod zajistil Miloš Černý. Vytvořili tak dohromady velmi osobité představení pojednávající mnohdy humorným způsobem o nešťastných událostech. Nevyhýbají se kontroverzním tématům. Ba právě naopak, vyzbrojeni ironií a vtipem zasahují ta pravá místa.

Kohout se tak vrací znovu do Violy, kde v sedmdesátých letech sedával spolu se svým přítelem Václavem Havlem, jemuž je věnována poslední část memoárů. Celé vystoupení je zakončeno jemnou dávkou melancholie a stejně jako na začátku Kohout sebezpytavě říká: „Sorry.“