×
TOPZINE.cz

Mokrá buchta Antonína Mareše skrývá mnohé – přečtěte si příběh nazvaný Karavan

Nově vyšlá povídková kniha Antonína Mareše, kterou vydává nakladatelství Petr Štengl, je souborem sedmnácti krátkých příběhů, jejichž názvy vás jistě zaujmou. Mokrá buchta, Řezníci z Marsu nebo třeba Dva jsou párty – tři už les… Prapodivné názvy vzbuzují úsměv, a možná i některé otázky… O čem autor asi píše? Jaký je jeho styl? Alespoň přibližné odpovědi můžete získat přečtením první povídky souboru, kterou vám tento týden předkládáme jako ukázku.

FOTO: Mokrá buchta
Mokrá buchta, Zdroj: archív nakladatelství Petr Štengl

Muž vychází z karavanu pouze k večeři. Později se vrací. Na noc nanovo z karavanu vystupuje a jde spát. Brzy ráno vstává, umyje se ve společné umývárně azylantské ubytovny, vyčistí si zuby. Je na záchodě. Každého rána je zakaboněný, pak mlčky schází po schodech. A to se má smát!?

Přejde celkem poklidnou ulici a vstoupí do karavanu pod mírným, listnáči porostlým svahem parku. Listí už pozvolna žloutne, hnědne a místy i rudne, vždyť i zde mají už pozdní říjen. Co jinak kdo má či nemá, je muži jedno. Přibouchl dvířka; vydala plastový zvuk.

Někdy si vzpomene na ledničku doma v Mladé Boleslavi. Ach jo. Ve střeše karavanu otevře výklopné okénko, protáhne se otvorem ven, otevře střešní nástavbu. Pak tam má ještě střešní box, ten taky otevírá. Není podstatné, co si ten který den ze svých skrýší spustí na lanku, tu shodí či neobratně snese dovnitř. Mnohdy jsou to knihy a časopisy, jindy jsou to alba s fotkami, pak psací stroj a denně tranzistorák.

Každý den muž zkontroluje počet konzerv. Má ještě čínské nudlové polévky. Fasovaly se, nikdo to nechtěl, tak jich má celý karton. Potřepe plynovou bombičkou. Vaří mu čaj, kafe a prostě – jídlo uvaří taky. Močit chodí na svah za stromy. S postupem podzimního řídnutí zeleně musí co týden o trošinku výš do svahu. Aby jej nikdo nemohl nařknout. Na velkou stranu přes den nemusí, a tak na ni ani nechodí. V nejhorším případě by si prostě odskočil do azylhajmu.

KOLÁŽ: Karavan v poušti
Ilustrační foto, Zdroj: Topzine.cz, Autor: Marián Luha

Ale to už se autor povídky Karavan zabývá technickými a narativními zlozvyky, k nimž například náleží: co a jak vysvětlit, kde stojí mužovo auto, s kterým se emigrovalo, et cetera. Jak se to má s manželkou, která má třeba milence… Děti chodí do školy… Anebo manželka milence nemá! Anebo nemá milence zatím… Děti ale do školy chodí! A že muž co týden přijíždí s autem ke karavanu a dobije akumulátor, aby si mohl svítit.

Muž má deprese. Proto opouští po ránu azylhajm, přejde ulici, uzavře se na zbytek dne v karavanu. Občas tam dokonce i spí. A odtud by mohla pocházet dějová zákruta o případném milenci. Ale proč furt hned sex.

Obyvatelé azylového domu jsou mu velmi nepříjemní. Věčně dobře naladění Poláci. Večer pak zas ti Rusáci. Tedy vlastně Němci, nebo vysídlenci? Nejsou to dokonce ani Rusáci? Bulhaři, nebo co?

Ten božský klid, když zaklapnou dvířka. Pustí si stanici s klasickou hudbou. Sem tam projede auto, po obědě trochu vřískají děti. Jeho to nejsou, jeho si smějí hrát až dál v parku. Domluvili se.

KOLÁŽ: Karavan v poušti
Ilustrační foto. Zdroj: Topzine.cz, Autor: Marián Luha

Muž tráví dny v karavanu, v přívěsu zařízeném na dovolenou, jak přejeli hranici i s dětmi do Jugoslávie. Pak v řadě holandských a belgických přívěsů do Rakouska jak s ovcemi pastýř, prostě jel a na nic nemyslel.

Pastýř? Trochu se mu to přirovnání nezdá, nicméně karavany byly bílé. A zase masel: na další hranici v největším frmolu skutečně prostě projeli.

Situace je to nevymyšlená, ale nezdá se mi to… zvažuje autor.

A muž v karavanu si čte román.

V románu žije ztroskotanec na malém ostrově. Pomalu zapomíná svou řeč, protože je sám na cizím ostrově, který však časem začne vnímat jako svůj. Jednou za rok připlavou želvy velké jak malé náklaďáky. Pak si měsíc vaří želví polévku. Lžičkou z želvoviny cpe se, místo misky používá půlky skořápek kokosových ořechů. A tu, vždy v souladu s počátkem nových existencí, dostává muž třítýdenní záchvat smíchu, uvědomí-li si, kolik by stál kokos želví polévky v Los Angeles nebo v Miami! Sice tam ještě nebyl, ale zní to. Směje se vždy s malými přeryvy ránem počínaje až do západu slunce. Pak zcela vysílen a s vyschlým a zaníceným hrtanem usíná v písku.

Byly dny, ve kterých se zaobíral obecnými předpoklady, kreslil si dispozice do písku: Jak jsem se sem dostal? Ztroskotala loď! Zachránil jsem i dost nářadí, jako třeba sekeru a lopatu. Ale asi už nikdy nebudu řídit auto.

A tak se jednoho dne rozhodl, že až zase připlavou želvy, přinutí tu největší z nich, aby mu posloužila jako dopravní prostředek. Auto!

Jen se trápil zvažováním, zda želva, když jí zakryje třeba levé oko, ona doprava pak poleze a naopak. Anebo, jak spíš asi, želva se bude řídit svým instinktem a po nakladení vajec se bude chtít vrátit do moře. Rozhodl se pro sichr, že když želvu ovládat nebude moci, zabije ji, maso sní – a nerozseká krunýř, nýbrž nechá ho vyžrat mravenci a hmyzem.

KOLÁŽ: Marián Luha
Ilustrační foto, Zdroj: Topzine.cz, Autor: Marián Luha

Odešel do lesa, pokácel rovný strom, aby mu vyschlo dřevo do jara. Sice nevěděl, který měsíc zrovna má, ale měl je v podstatě všechny pro sebe. A tak někdy v březnu rozřezal peň na kolečka, jež pak pracně provrtal otvory o průměru hrubého bambusu. To bude náprava.

Použil ke všemu švýcarský nůž, a tady… přerušil práci, protože jej napadlo: Budu-li jednoho dne zachráněn, navrhnu výrobci nový reklamní slogan. Ne! Reklamní film. Ztroskotá-li kdokoli na opuštěném ostrově, svistem z nebe krátce poté jako meteor zaryje se švýcarský nůž o pár metrů dál do písku… a ztroskotanec poděkuje očima v sloup. Vrhá se v reklamním šotu k místu dopadu, asi bude spíše mírně klopýtat… začíná vyhrabávat předmět, o kterém samozřejmě ještě neví, co to bude…

A jak nůž vyhrabe a omyje jej v příboji, tu znovu svistem z nebe dopadá další předmět… A tu on již vyklopil nejdelší střenku švýcarského nože darem… Běží k místu nového úderu… Hrabe již obratněji a rychleji… a vyhrabe další švýcarský nůž! Tentokráte jiný model, ještě lepší, i se lžící a malou lupou… a zase svist z nebe…

Muž v karavanu odložil román. Za plastovými stěnami občas pozorně naslouchal zvukům okolí, kradmo pozoroval přes clonu záclonek většinou vlastně nic. Chvílemi projelo sice auto, tu vyšel někdo z azylhajmu ani ne třicet metrů vzdáleného.

Ale muž záměrně snažil se nevydávat nijaké zvuky uvnitř, jen rádijko nechá hrát klasickou hudbu. A tu, jak naslouchá rádijku a dbá na analýzu zvuků zvenčí, tu najednou napadá jej, že je sám na opuštěném ostrově.

Uléhá na palandu. Oddává se smyčcům a klavírům a symfoniím, jež se mu najednou jeví jako příboj. Ten vždy sám sobě podobný, kudrlinkatý; ve většině případů, ano. Prý příboj umí znít i jako nákladní vlak. To prý se v Jutsku v noci hosté probouzejí a mají pocit, že si ještě nezakoupili jízdenku, vlak ale už jede.

Mokrá buchta Antonína Mareše skrývá mnohé – přečtěte si příběh nazvaný Karavan
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.