Současné divadelní publikum si začíná zvykat na chuť všemožných divadelních her současného umění. Se svým repertoárem experimentuje nejeden divadelní spolek a diváci to oceňují. Jediné, čemu ještě nepřišli na chuť, jsou loutky a jejich dar symbolismu. Zůstávají i nadále odloženy ve světě dětí.
Jenže z čeho se děti mohou radovat, z toho některé loutky pláčou a mistrům loutkářům s umělečtějšími záměry úspěch u dětí nepřijde dostačující. Divadelní loutkové soubory by se rády cítily plnohodnotnými a snaží se zařadit do svého repertoáru i představení pro dospělé. Ti ale loutkám stále moc nedůvěřují, přenechávají je na hraní dětem a v závislosti na jejich nezájmu mnohé soubory tento boj s neoblomnými dospěláky často předem vzdávají. Především v České republice loutkových představení pro dospělé obecenstvo moc nenajdeme.
Herci hračkami
Všeobecný divácký zájem o loutkové divadlo začal upadat na počátku 18. století, za což mohlo šíření osvícenství mezi tehdejší společností. Loutková představení byla podvědomě vyčleněna dětem, zatímco dospělí začali vyžadovat celistvé hry s živými herci, kteří by jim lépe přiblížili emoce a dokreslili příběh. Dospělé publikum se rozhodlo, že chce mít hry naservírované v co nejreálnější podobě a takové požadavky loutky nemohly splnit. Příhodnější situace k jejich opětovnému prosazení nastala až s přelomem 19. a 20. století. Počátek 20. století odstartoval éru moderního experimentálního umění, což neminulo ani divadelní scénu.
Přelom století, přelom v umění
Nové hry byly plné abstrakce, děsu, ironie, absurdních asociací a přirovnání. A kdo by se do hlavních rolí, mnohdy až groteskních představení, hodil lépe než loutky? Původní názor o jejich omezenosti byl náhle dramatiky nahrazen opačným míněním, tedy že loutky mají svou vyjadřovací schopnost neomezenou. V hrách plných sexuálních fantazií a snů nabízela takováto představení nový umělecký rozměr a celkový dojem byl dotvářen užitím divákovy představivosti.
Loutková představení určená zralejšímu publiku si samozřejmě prošla dalším vývojem. Často se objevuje i spojení loutkového a činoherního divadla, čímž se ve světě proslavil především kočovný divadelní sbor Théâtre de Complicité. Jeho tvorba se stala od založení roku 1983 téměř legendární a Complicité musí na svých stránkách neustále upozorňovat potenciální diváky na nedostatek lístků.
Všechny hry režíruje herec Simon McBurney a zároveň určuje i momentální složení hereckého sboru. McBurney povětšinou vybere hru, kterou nastuduje a určí herecké i technické složení spolku, s nímž pak po nacvičení hry vyráží na turné. Na jevišti o minimálních rozměrech 12×12 metrů mohou diváci zhlédnout strhující a efektivní představení, která bývají krutá i něžná, ponurá i radostná a vždy plná absurdních asociací. Ve svých inscenacích nešetří prostorovými ani světelnými efekty, loutky i herci mohou během představení třeba i létat.
Nejúspěšnějšími českými experimentátory v této oblasti jsou Buchty a loutky, divadelní spolek založený roku 1991. V repertoáru mají šest her pro děti, tedy o dvě méně, než pro dospělé. Na rozdíl od Complicité mají Buchty a loutky stálou sestavu a útočištěm jim je Švandovo divadlo, kde jsou jejich inscenace ke zhlédnutí šestkrát měsíčně.
Námětem her jim jsou literární, filmová a antická díla. Momentálně budí největší zájem jejich nová hra Lynch, inspirovaná filmovou tvorbou režiséra Davida Lynche. Buchty a loutky ji popisují jako nové komické mysterium a dále o hře na svých oficiálních stránkách pro upřesnění píší: „Koláž ne, mozaika motivů ne. Nové dílo, nový příběh, nové postavy.“ V roce 2006 vypustili do světa i celovečerní film Chcípáci a v současné době by měla být aktuální premiéra filmu Sedmnáct, který popisuje jejich dosavadní tvorbu.
Ohlasy na moderní loutková divadelní uskupení jsou prozatím vesměs pozitivní, je ale dost dobře možné, že si vzhledem k jejich nedostatku nezískají pozornost řadového diváka. Minimálně pro znuděné fajnšmekry je to však způsob, jak upustit uzdu bezbřehé fantazii v trochu jiném dramatu.
Napište komentář