4 fotky 
Norská literatura může být pro některé čtenáře velkou neznámou. Abyste si rozšířili literární obzory, představíme vám nejen současné aspekty norské literatury, ale také autory, kteří vás svou otevřeností a upřímností rozhodně překvapí.
Loenvatnet, Zdroj: wikimedia.org
Historické počátky norské literatury jako takové můžeme hledat teprve v roce 1814, protože politické změny v tomto roce umožnily vznik nejen samostatného norského jazyka, ale také národní literatury. Do tohoto přelomového roku psali autoři výhradně dánsky a zpravidla v dánském kontextu. V dobách obnovy norského jazyka vznikaly dvě jazykové tendence, jejichž pomyslný boj se do literatury promítá a trvá prakticky dodnes.
Norština a dánština
První forma norského jazyka, bokmål, je verzí „ponorštěné“ dánštiny, kterou před politickým zlomem mluvila vzdělanější část obyvatelstva, a druhou je nynorsk, jazyk uměle vytvořený z norských dialektů Ivarem Aasenem. Obě větve jazyka se i dnes učí na školách a snaží se žít vedle sebe, avšak převahu získává bokmål.
Ilustrační foto, Zdroj: wikimedia.org
Současní tvůrci norské literatury, kterou můžeme datovat od počátku devadesátých let až dodnes, reagují na postmoderní literaturu 80. let, jež byla často čtenářsky nepřístupná, mnohokrát postižená nedůvěrou v příběh a intertextualitou. V 90. letech nastal nesmírný obrat a autoři se vracejí k aktuálnímu světu, k rodině či víře v příběh.
Sophiin svět
Opravdovým mezníkem se stal filozofický román Sophiin svět (Sofies verden), napsaný v roce 1991 Josteinem Gaarderem, u nás vydaný v českém překladu Jarky Vrbové. Tato kniha pozvedla dosud poměrně neznámou norskou literaturu na světovou úroveň, o čemž také svědčí četnost jejích překladů. Sophiin svět byl přeložen do čtyřiceti jazyků světa, vydán v nákladu bezmála dvaceti milionů výtisků. Sám autor neočekával takovou prestiž svého románu, což potvrdil i v Praze v roce 2000: „Předpokládal jsem, že kniha bude omezeným norským projektem. Vůbec jsem si neuměl představit, že by tato kniha byla přeložena do cizího jazyka.“
Melancholie, Zdroj: wikimedia.org
Norové svou literární tvorbu prosazují na světové úrovni, o čemž svědčí podpora překladatelské činnosti. Norské království aktivně podporuje překladatelské působení v podobě organizace NORLA, která finančně podporuje překlady norských knih do cizích jazyků. Zatímco do češtiny je ročně přeloženo až deset románů či povídkových sbírek, překlady českých autorů jsou minimální, což má také za následek „neznámost“ české literatury v Norsku. Mladí umělci v Norsku jsou také podporováni spisovatelským stipendiem, jež rovněž přispívá ke zviditelnění začínajících autorů.
Teorie a praxe
Kniha Teorie a praxe od Nikolaje Frobenia vyvíjí snahu, abychom uvěřili, že všechno, co je napsáno v této knize, je pravdou. Autor vypovídá o životě na sídlišti v blízkosti Osla, které pro něj přináší veskrze negativní aspekty života a bydlení. Po vydání této knihy se zvedla kritika ze strany obyvatel zmíněného sídliště a požadovali po autorovi vysvětlení, proč tak negativně zobrazuje život na sídlišti. Nikolaj Frobenius si však se čtenáři pouze pohrál a celý román je samozřejmě fikcí a dojem pravdivosti je jen sugerovaný.
Oslo - Norsko, Zdroj: Youtube.com
Další známou kulturní postavou v Norsku je Claus-Beck Nielsen, který si ve své knize – dokumentaci s názvem 1963- 2001 také pouze se čtenářem pohrává, ale v oblasti hledání své vlastní identity. Vypuštěním prostředního jména Beck vytvořil fiktivní postavu Clause Nielsena, do níž se ztělesnil a začal pod tímto jménem publikovat. Opustil manželku a dítě, zpřetrhal veškeré kontakty se světem a začal žít jako bezdomovec. Protože jméno Claus Nielsen v evidencích norských úřadů neexistovalo, nemohl tedy požádat o žádnou finanční či materiální pomoc. Tento čin vyústil až v medializovaný příběh, kdy norské noviny otiskly Nielsenovu fotografii s titulkem: Kdo jsem? Autor zjistil, jak lehké je mystifikovat celou veřejnost a rozhodl se tyto zážitky, už pod jménem Clause- Becka Nielsena, sepsat.
Melancholie
Jon Fosse, jenž je v Norsku znám především jako dramatik, ve svých knihách představuje obyčejného člověka v obyčejném světě, dále rodinné vztahy, anebo vztahy muže k ženě. Čtenářům nabízí netradiční vypravěčské perspektivy, což může vést až k zařazení mezi experimentální spisovatele. Překladatelsky je Jon Fosse velmi náročným autorem, neboť své romány píše právě formou nynorsk, jež v dnešních dílech už není tak běžná. Do češtiny byly přeloženy romány Melancholie I., II. (Melancholia I., II.), Ráno a večer (Morgon og kveld) a Mámení (Andvake).
Jednou z nejčtenějších norských autorek je Hanne Ørstavik, jejíž romány se zaměřují na vnímání těla, na nefungující vztahy v rodině či na pohled na ženu. Román Láska (Kjærlighed) popisuje nefungující vztah mezi matkou a synem, která pramení především z neschopnosti komunikace matky vůči osmiletému potomkovi, kdy na něj matka pohlíží jako na dospělého. Tradiční symbolika jako motiv domu či cesty a minimalistický charakter projevu dělá z jejích knih čtenářský zážitek. V češtině si můžete přečíst další román s názvem Ve skutečnosti (Like sant som jeg er virkelig).
Vilma vstává, sklízí talířky a sklenice ze stolu. Jon klečí na židli a natahuje se přes stůl, aby vidličkou napíchl poslední párek, jako harpunou. Vypráví anekdotu, kterou si sám vymyslel – o muži, jenž vyskočil z okna, ale nikdy nedopadl na zem. Vilma říká, že jeho vtip nemá pointu. Konečně vylovil párek, rozlomil ho vpůli. Jeden díl podává Vilmě. Usmívá se. Vždycky jedí poslední kousek tímhle způsobem, rozdělený na dvě půlky, jen tak bez přílohy. Opírá se o lokty, vypadá, jako by na něco čekal.
Naproti minimalistickému projevu stojí Dag Stolstad, jenž je znám jako „kronikář“ a kritik Norska. Zaměřuje se na kritiku norské společnosti, která je až s podivem velmi konzumní a tematizuje „malost“ norského člověka zaujatého sama sebou. Jeho literární smýšlení prošlo mnoha fázemi, kde hledá odpovědi na existencionální otázky života, zabývá se sociální problematikou a nevyjímaje také kritiku norské společnosti. Román Ostych a důstojnost (Genense og verdighet) popisuje život středoškolského učitele norštiny, zosobnění tradice proti modernímu světu – žákům.
Tématu všednosti, dospívání a rodiny se dotýká také Lars Saabye Christensen – preferující historii, vzpomínky a tradiční vyprávění z pozice vypravěč a pozorovatel. V češtině vyšly tři jeho romány: Beatles (Beatles), Poloviční bratr (Halvbroren), za něhož obdržel Cenu Severské rady a román Model (Modellen).
