Milan Cyrus & Ladislav Kokeš: Nekomerční muzikanti, kteří hrají srdcem

„Svět není ten, co býval. Muži nejsou muži a ženy ženami.“ Dva kamarádi ze školy, narození ve stejném roce a dokonce i stejném měsíci. Milan Cyrus & Ladislav Kokeš, hudební duo, které vám zahraje, co budete chtít. Podmínkou je to, že si s nimi musíte (a vězte, že to uděláte z celého srdce rádi) zazpívat.

Zdroj: archiv Milana Cyruse & Ladislava Kokeše

Jeden v saku a klobouku, druhý v obleku a kravatě. Jeden hraje na harmoniku, druhý na trubku a housle. Jeden si říká Mike DeLongpre, píše básně, poslouchá Queen a čte Bukowského, druhý si říká Henry Degrelle, miluje jazz 20. let, hraje v dixielandové kapele a čte Kerouaca.

To je duo Milan Cyrus & Ladislav Kokeš. S těmito dvěma mladými gentlemany jsem se sešla v hospodě s příznačným názvem – Stará škola. Množství vykouřených cigaret a vypitých piv jsem nepočítala. Nepočítala jsem ani vteřiny, minuty a hodiny, které jsem strávila v jejich příjemné společnosti.

Snažila jsem se pokládat smysluplné otázky týkající se hudby, většina z nich však zanikla ve zhruba dvouhodinové nahrávce, která zachycuje vášnivou diskuzi o hudbě, životě, lásce, víře, politice, smrti a o Bohu. Mluvili jsme o starých zlatých časech, kdy muzikanti zakládali své první kapely, ženy nosily sukně a chovaly se jako dámy. Nicméně pár otázek se přesto zachovalo:

Jaké byly vaše hudební začátky? Proč jste si vybrali tuto retro hudební cestu? Máte také nějaké vlastní songy?

Kornetista Láďa: Pocházím z muzikantské rodiny a vždycky mě fascinoval jazz 20. let. Tohle je hudba mého srdce. Svou šestičlennou dixielandovou kapelu Ladislav Kokeš and his Hotentots gang se mi podařilo založit až na třetí pokus zhruba před rokem. Hrajeme v podstatě všechno možné, od jazzu 20. let až po Ivana Mládka. Hrajeme na koncertech, slavnostech města, folklórních festivalech a podobně.

Harmonikář Milan: Od malička jsem zpíval, chodil do folklórního souboru a účastnil se pěveckých soutěží. V roce 2006 vznikla skupina Parkinson, ve které jsem působil jako zpěvák a před více než dvěma roky jsme začali hrát spolu s Láďou. Chtěl jsem něco víc než jen zpívat, mít prostě v ruce nějaký nástroj, na který bych mohl balit holky. Tak jsem se naučil hrát na harmoniku. Hrál na ni i můj děda.

S Láďou máme zatím pouze jedinou vlastní písničku Ať nám nikdo neříká, která ale není ještě nahraná. Hudbu složil Láďa, text jsem napsal já.

Co vlastně všechno v seskupení Milan Cyrus & Ladislav Kokeš hrajete? Kde vás mohou fanoušci v nejbližší době slyšet?

Harmonikář Milan: Hrajeme všechno možné, co v kombinaci harmonika, housle a trubka jde. Převážně lidovky, folk, ale taky jazz i nějaké populární songy. Všehochuť. Co lidi chtějí a co je v naších silách. Jednou jsme hráli i Kabáty nebo Non stop od Michala Davida. Když si to lidi poručí, tak to zkrátka musíš zahrát. Musíš to umět. Jinak nemáš šanci v muzikantském světě uspět. A není to žádná procházka růžovým sadem. Vem si jenom, kolik textů si musíš pamatovat. Člověk to vždycky nějak zahraje, ale když neznáš text, je to v háji. Zatím máme v repertoáru, odhaduji, takových 300 písniček.

Kornetista Láďa: Hrajeme na nejrůznějších akcích, oslavách narozenin, zvěřinových hodech, poutích a slavnostech. Celkem pravidelně se poslední dobou vyskytujeme v Radegastově šenku v Nošovicích a v současné době také dokončujeme prezentační CD s písničkami. Letos opět, u příležitosti společných oslav našich narozenin, pořádáme tradiční party ve stylu 20. let.

Máte kromě hraní čas i na něco jiného? Co ženy? Zaznamenali jste nějaké změny, co se týká úspěchu u žen, od doby kdy jste se stali známými muzikanty?

Harmonikář Milan: Změny jsem rozhodně zaznamenal (smích).

Kornetista Láďa: Zajímavé je, jak žena dokáže člověka ovlivnit. Vždycky jsem si říkal, že budu prostě jen hrát a pařit, ale pokaždé když se v mém životě objevila nějaká žena, přehodnotil jsem naprosto úplně všechno a začal jsem uvažovat o tom, že začnu žít nějak normálně. Naštěstí mi ten pocit nevydrží moc dlouho.