×
TOPZINE.cz

Megadeth budou v Čechách na festivalu Sonisphere. Jaká je jejich historie?

Rok 1983 nebyl pouze rokem, kdy se lidstvo poměrně nešikovně pokoušelo zkrotit nukleární energii a přeměnit jí v něco užitečného, ale byla to také doba, ve které jedna emotivní hádka v americkém Los Angeles razantně změnila historii tvrdé hudby. Co se tehdy stalo?

Maskot Vic Rattlehead, Zdroj: megadeth.com

Celá záležitost sahá ještě o dva roky hlouběji do historie k tehdy garážové kapele Metallica, která se skládala z dvojice mladých nadšenců Jamese Hetfielda a Larse Ulricha. Dva jsou pro jamování málo, a proto se v roce 1982 připojili Ron McGovney na basu a ambiciózní zrzavý mladík Dave Mustaine na kytaru. Nezměrné nadšení pro tvrdou a rychlou hudbu dalo vzniknout drtivým skladbám, které jsou dnes uctívány jako pevné základy stylu zvaného trash metal.

Bohužel zvlášť nezkrotný Mustaine vedl extrémní životní styl plný alkoholu a drog, což vedlo k vyhroceným hádkám a rozkolům v kapele. Tyto spory vyvrcholily právě v roce 1983, kdy byl Dave Mustaine z Metallicy vyloučen po rozkolu z Hetfieldem a odešel se slovy pomsty na rtech.

Vyřčení krvavé pomsty

„Chtěl jsem krev, jejich krev,“ vzpomíná Mustaine. „chtěl jsem svou kapelu, která bude tvrdší a rychlejší než oni.“ A tak založil Megadeth, svou vlastní kapelu, kde fonetická výslovnost názvu znamená smrt miliónů lidí, neboli počet mrtvých po výbuchu atomové bomby. Hledání vhodných hudebníků bylo a stále je u Megadeth velkým kamenem úrazu, protože Mustainova tvrdohlavost, houževnatost a nesmírná hrdost dávají vyniknout osobnosti, která se jen tak s někým nesnese. Velkou roli navíc v osmdesátých letech hrálo nezřízené užívání všemožných tvrdých drog a orgastické pitky, což v důsledku vedlo k nekompromisnímu vyhazování hudebníků i managerů v afektu.

První zářez na pažbu diskografie si komando pod zrzavým vedením udělalo v roce 1985, kdy za ubohý rozpočet 8000 dolarů nahrálo pod hlavičkou Combat Records první album s názvem Killing is My Business… and Business is Good! Toto první dílko zkloubilo elementy trash metalu a rychlého speed metalu v dodnes velmi uznávaný celek. Z obalu posluchače straší maskot kapely Vic Rattlehead, kostlivec s kovovými brýlemi, klapkami na uších a snýtovanou čelistí. Vic je od té doby neodvratně spojen se jménem kapely a miliónům fanoušků po celém světě se do paměti zaryl jako ikona.

Znetvořený maskot znovu udeřil

Rattleheadův ironický škleb ozdobil i obal následujících čtyř alb včetně druhého Peace Sells… But Who’s Buying? nahraného znovu pod Combat Records v roce 1986. Proč se maskot šklebí tak nepříjemně? Možná proto, že zvuk alba dost trpí nízkým nahrávacím rozpočtem a přestože se basová linka stala tématem MTV News, kapela nebyla s nahráváním úplně spokojena.

Megadeth dlouho nezaháleli a potěšily věrné fanoušky o rok později trashovou klasikou So Far, So Good… So What! Nahrávání zabralo téměř 5 měsíců, ale Mustaine opět nebyl s výsledkem vůbec spokojen. Od začátku do konce provázely nahrávání problémy a mnohé z nich byly způsobeny drogami. Mezi skladbami se objevila i předělaná verze Anarchy in UK od známých Sex Pistols. Veškeré události do této doby byly ale pouze předzvěstí něčeho velkého… něco dřímalo v temnotách a chtělo to ven.

Drogy jako hnací motor

Po nutném léčení z drogové závislosti pročistil v roce 1990 Dave Mustaine sestavu Megadeth a podnikl kroky, kterými si zajistil v hudebních vodách nesmrtelnost. Po neúspěšné apelaci u kytaristy Dimebaga Darella Abotta z Pantery, který nechtěl hrát bez svého bratra-bubeníka a odmítnutí 16-tiletého mladíka Jeffa Loomise kvůli věku, nastupuje na post druhého kytaristy talentovaný Marty Friedman. Friedmanovi se o konkurzu zmínil sám Loomis, který ho viděl na koncertu speederů Cacophony. Za bicí baterii nastoupil Nick Menza a takto kompletní thrashmetalová formace stvořila jeden z nejzářivějších ikonických klenotů historie metalu, Rust in Peace. Deska byla nadšeně přijata fanoušky i kritikou a hymny jako Hangar 18 a Holy Wars budí úctu i dnes.

Bestie ovšem nedřímala a o dva roky později přišlo další, komerčně ještě úspěšnější deska Countdown to Extinction, které se stalo prvním albem na kterém hudebně přispívali i ostatní členové kapely. Do té doby psal všechny skladby Mustaine, zde však obměnil taktiku. Produkce alba se od undergroundového pojetí zvuku vzdalovala a začala se přiklánět spíše k uhlazené rádiové podobě. Tak Megadeth získali více fanoušků a opusy Symphony of Destruction a Foreclosure for a Dream okupují vlny rádií i 18 let po jejich napsání.

Milosrdná eutanazie?

Další odměřená dvouletá pauza byla naplněna hojným koncertováním a psaní nového materiálu. Nahrávací proces s přiměřeným rozpočtem vyprodukoval album Youthanasia s ještě komerčnějším a stravitelnějším zvukem. Kapela stoupla ještě výš a členové si užívali nevídaného boomu. Rádia a MTV začala omílat dokola hity A Tout Le Monde, Youthanasia nebo Train of Concequences, ale jako obvykle se Mustainovo kvarteto nevyhnulo okázalé kontroverznosti. Obal na kterém věší žena nemluvňata na šňůru místo prádla byl zakázán v několika zemích podobně jako videoklip A Tout Le Monde, který byl zakázán vysílat na MTV díky misintepretaci; vedení MTV se domnívalo, že nabádá k sebevraždě.

Oslněni komerčním úspěchem vydali Megadeth v roce 1996 album Cryptic Writings, které se ale ukázalo být špatným krokem. Nesetkalo se u kritiky s úspěchem a přestože obsahuje schopné skladby, produkce alba neoslovila metalové publikum. S podobným problémem se setkalo v roce 1999 album Risk, které bylo velmi rozpačitě přijato u široké veřejnosti a dokonce razantně odmítáno metalovou komunitou. Kapela podle mnoha názorů moc experimentovala se zvukem a v tvorbě se objevovaly odvážné a nevídané prvky flirtující s bluegrass, country nebo elektronikou.

Šokující pád do hlubin

Po dvou neúspěšných albech se Mustaine rozhodl vrátit se ke kořenům a v roce 2001 nahrál s obměněnou sestavou The World Needs a Hero. Singl z desky s názvem Moto Psycho si získal svoje publikum a zdálo se, že by mohlo dojít k nápravě předešlých přehmatů. Jak už to ale bývá přišel drtivý pád ke dnu…

Rok 2002 znamenal neočekávaný rozpad metalové ikony Megadeth a miliony fanoušků po celém světě byly šokovány. Důvodem bylo zranění frontmana, který si při spánku přeležel ruku a zranil si radiální nerv, jenž prochází celou paží až do ramene. Diagnóza byla zdrcující – doktor oznámil Mustainovi, že už nikdy nebude hrát na kytaru, ba bude mít štěstí, když po letech sevře opět ruku v pěst. To by ovšem nesměl být kalifornský buldozer Mustain aby bral diagnózu vážně. Plné dva roky, 5 dní v týdnu navštěvoval intenzivní fyzioterapeutický kurz a rozhýbával téměř ochrnutou končetinu, den co den se probojovával pralesem problémů a pomalinku ukrajoval čas kdy znovu vezme do ruky kytaru.

Comeback vytrvalého krále

O dva roky později se neuvěřitelné stalo skutečným, Dave Mustaine obnovil funkčnost své ruky a doslova se znovu naučil hrát na kytaru. Přišlo album The System Has Failed, které mělo být původně Daveovým prvním sólovým albem, leč kvůli smlouvě s nahrávací společností musel znovu otevřít kapitolu Megadeth a legenda znovu povstala. Perfektně čistý zvuk a nové nápady byly přijaty s nadšením a kapela započala svou cestu znovu na vrchol.

Anno 2006 znamenalo mimo drobné personální změny i album United Abominations. Kostlivec Vic Rattlehead se v obměněné podobě s andělem za zády vrátil rozdmýchat uhlíky hněvu. Z desky srší agresivní, ale zároveň čistý metalový zvuk a devastační fazóna trash metalu zůstala zachována. S Chrisem Broderickem na postu druhé kytary přesvědčila eskadra o svých kvalitách i české fanoušky na Metalmanii v Ostravě v roce 2008.

Hra končí… a nebo ne?

Zatím posledním smrtícím úderem se stal v roce 2009 kolos Endgame. Svěží, tvrdé a vyvážené album obsahující nové hity chytlo srdce nejednoho metalistu. Nebývá totiž běžné, že kapela neztrácí kvality a energii ani po 12 albech a 27 letech své pohnuté existence, ve které se objevilo vše co je s rockem potažmo metalem spjato, ženy, alkohol, drogy… Dave muzikanti míhající se kolem něho měli a stále mají toto všechno. Miliony nadšenců po celém světě přísahají na Megadeth jako na modlu jež neztratila tvář a nic ze své tvrdosti.

Nelze se samozřejmě vyhnout srovnání s Metallicou přestože přes veškeré rivalství už jsou vztahy uhlazeny milosrdným předivem času. Objektivní posudek si musí udělat každý sám a právě pro tuto příležitost je tu letošní festival Sonisphere, kde se největší trashoví titáni předvedou ve své doufejme nejlepší formě. Let’s Rock!



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..