3 fotky 
Martin Vasquez se v osobním životě živí vystupováním, moderováním firemních akcí nebo výukou manažerských komunikačních dovedností. Jeho celoživotní láskou je ale improvizační divadlo. Začal se mu věnovat při studiu na pražské DAMU, napsal na toto téma i disertační práci na brněnské JAMU a nakonec mu zůstal věrný po 13 let.
Kdy jste založili Českou improvizační ligu?
Byla to reakce na první tým Praliny, který vznikl na podzim roku 2000. A protože začaly vznikat nové týmy, tak jsme si v roce 2002 řekli s Hankou Šimonovou a Janou Machalíkovou, že je potřeba udělat nějakou zastřešující organizaci a založili jsme Českou improvizační ligu.
Kde jste se nechali inspirovat?
Pravidla přinesla Míša Puchálková, která ve Francii v Marseille viděla týmy, které hrály improvizační ligu. Když se vrátila do Čech, tak s lidmi, kteří se věnovali divadlu, přeložila pravidla. Vznikl první improvizační tým, a to byly právě Praliny.
Co si myslíte, že diváky nejvíc láká na improvizacích?
Dvě věci. Zaprvé: všichni máme rádi ten moment, kdy vidíme někoho, jak se smaží na scéně a neví, jak dál. Když půjdete do divadla a někdo ze známých herců zapomene roli, tak se začínáte bavit. My si připravujeme půdu přesně pro tyto momenty. A druhá věc je, že se nedá dopředu říct, s jakým záměrem jsme to vytvořili. Když půjdete na normální představení od Dostojevského nebo Gogola, tak máte představu o tom, jaký bude režisérův záměr. Tady divák přijde a netuší, o čem to bude, a baví ho, jak to před ním vzniká.
Kolik má v současnosti improliga souborů?
To já přesně nevím, ale odhadl bych tak asi deset. Protože oni tak různě vznikají a zanikají. Teď mi zrovna napsal kluk z Brna, že tam vloni vznikly dva nové týmy. Poslal mi plakát, že budou mít první zápas.
Jak byste přiblížil našim čtenářům longformy improvizačního divadla?
Často jezdíme hrát do zahraničí – Švýcarsko, Francie, Německo a tak dále. Ve všech těchto zemích to mělo podobný vývoj. Oni začínali něčím, čemu se říká shortforms, což jsou krátké improvizace. Většinu lidí, co se tomu věnují pět nebo šest let, to pak už nebaví. Je to moc rychlé, má to málo prostoru pro tvorbu postav nebo pro delší příběh, a tak se rozhodli zkusit průnik klasického divadla a krátkých improvizací. Vytvořili něco, čemu se začalo říkat longforms.
Kam si myslíte, že se improvizace mohou dále vyvíjet?
Longformy mají různé podoby, některé jsou delší a mají průvodce. Hrál jsem ale i ve Vídni, kde jsme na začátku pozdravili publikum, představili se a nasbírali slova. Pak se hrálo hodinu a půl. Bez pauzy. A byla to bomba. My máme pocit, že k tomu by se dalo směřovat. Ve finále bychom mohli zahrát celé představení, které by bylo improvizované.
Kdybych si o improvizacích chtěla něco přečíst, existuje nějaká publikace?
Jo, moje disertace. Ne, to nečtěte, protože jsem to musel napsat složitým jazykem, takže je to nečitelné. Ale už pracuji na tom, aby z toho vznikla normální čitelná knížka. Tady v češtině nic nevyšlo, ale v zahraničí vyšly spousty knížek. Zásadní díla jsou od Keitha Johnstona, který to založil a vymyslel.
V srpnu jste se pokusili natočit improvizační představení ve formátu pro televizi. Jakto s ním v současné době vypadá?
Natočili jsme to v divadle La Fabrika a jmenuje se to Klub hráčů. Je to formát, který respektuje pravidla improvizační ligy. Natočila se hodina a půl a z toho se sestříhala jenom část jako pilotní díl. Teď to leží v televizích, které by to mohly vysílat, to znamená televize Prima a Česká televize. Složitě se vyjednává o tom, kdy to půjde do vysílání, protože každá televize je zavalena projekty. Takže momentálně je to tak padesát na padesát.
Existují v improvizacích mezinárodní turnaje?
Ano, v roce 2006 v Berlíně byl celosvětový šampionát v improvizacích. Vyhráli to Kolumbijci, kteří byli prý úžasní.
Účastnili jsme se i my?
Bohužel ne, protože za každý kontinent se mohlo účastnit asi jenom 5 nebo 6 týmů. Přiznejme si, že například Belgičané hrají výborně, Němci mají super týmy, takže my jsme se do užšího výběru nedostali.
Existuje věková kategorie lidí, kteří hrají improvizace? Nějaké věkové rozmezí od do?
Když jsme byli na festivalu v Regensburgu, tak jsme tam byli de facto nejmladší. V Německu je to seriózní umění. Lidé, které jsme tam potkali, byli ve věkové kategorii třiceti i padesáti let. Je potřeba říct, že v Německu to funguje daleko déle než u nás.
Stále občas hrajete v improvizačních představeních, co je pro herce na jevišti nejtěžší moment?
Když řekneš fór, ze kterého je ti pak špatně. Napadne tě, co by se tam hodilo, řekneš to a nikdo nezareaguje. Všichni včetně tebe, spoluhráčů a diváků ví, že to bylo špatné rozhodnutí, a tobě je pak z toho mizerně. Ono to bez těchto momentů nejde, ale je to ten nejhorší pocit, když to člověk netrefí. Nejhorší je, že diváci vidí daleko dřív než ty, že v tom nebyl nápad. Není v tom šťáva a je to nuda.
Čtěte také náš článek o improvizační lize.
