Markéta Hrubešová o své kuchařce: Vařit se dá chutně, zdravě a rychle

!Exkluzivní rozhovor!Markéta Hrubešová je nejen známá herečka, ale také kuchařka. Své kulinářské umění představuje v nové kuchařce Tak vařím já. Markéta sestavila sto dvacet pět receptů pro vytížené ženy (ale samozřejmě i muže), kteří mají nedostatek času, ale přesto se chtějí vaření věnovat. V rozhovoru pro Topzine.cz také prozradila, jaký byl její největší kuchařský úspěch.

Markéta Hrubešová, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Nedávno jste vydala kuchařku Tak vařím já. Zkusila byste ji alespoň stručně charakterizovat?

Kuchařka se jmenuje Tak vařím já, protože tak opravdu vařím. Všechno to jsou recepty, které vařím pro sebe, moji rodinu, mé známé, mé přátele. Všechny recepty jsem se snažila dovést k dokonalosti, aby byl každý co nejlepší a zároveň co nejsrozumitelnější. Často se setkávám s tím, že spousta žen a mých kamarádek nevaří, protože si myslí, že je to složité a to je odradí už dopředu. Svou kuchařkou se snažím dokázat, že vařit se dá dobře a jednoduše, že člověk nemusí mít spoustu ingrediencí a spoustu komplikovaných postupů. Devadesát procent receptů je co nejjednodušších. Navíc jsem přidala i komentáře, ve kterých popisuji, na co by si měli dát lidé pozor, jak může která surovina reagovat, čím lze suroviny nahrazovat. Je tam i můj osobní vklad ve formě vzpomínek na to které jídlo.

Jsou to všechno vaše vlastní recepty?

Ano. Jsou to moje osvědčené recepty, které jsem vyzkoušela a několikrát uvařila. Vždycky říkám, že člověk už toho moc nevymyslí – dneska už bylo uvařeno snad všechno. Samozřejmě můžete vymyslet nějaký šílený recept, na který použijete ingredience z druhého konce světa. Ale ty zásadní chutě, které k sobě pasují, jsou tu už stovky let a nikdo je nezmění. Jde jen o to ctít surovinu a její základní chuť, nepřebíjet ji a neznásilňovat ji zbytečnými chutěmi. V kuchařce se objevují jenom suroviny, které ráda používám. Některé tam nejsou prostě proto, že je nemám ráda. (smích) Ale je to průřez jak světovou, tak českou kuchyní. Dneska už jsou všechny kuchyně promíchané. Je to zkrátka taková směs toho, co mi nejvíc chutná.

Vaše recepty jsou známé tím, že by podle nich příprava jídla neměla trvat déle než půl hodiny. Vážně se do tohoto časového limitu vejdete?

Snažím se, aby bylo hotovo do půl hodiny. Ale s tím, že když budete patnáct minut loupat brambory nebo naklepávat maso, musíte si k tomu ten čas připočítat. (smích) Příprava surovin něco zabere. Beru to zkrátka od té doby, kdy máte všechno plus minus připravené a startujete s vařením. Půl hodina je takové moje krédo. Většina žen dnes pracuje, ale zároveň pečuje o rodiny a domácnosti a potřebuje jídlo připravit rychle. Ale zároveň nechtějí připravovat pokrmy z mražených jídel nebo z polotovarů. Zkrátka servírovat své rodině něco dobrého. A já se snažím dát jim trochu inspirace. Myslím si, že ta půlhodinka přípravy jídla se dá vydržet.

Markétin recept na ribeye steak se zeleným chřestem, Zdroj: Tak vařím já

Jaký je váš nejoblíbenější recept z nové kuchařky?

Mám oblíbených všech sto dvacet pět, nebo kolik jich tam je. Já si moc nevybírám. Je fakt, že moc nejím sladké, protože dávám přednost masu. Maso, zelenina, těstoviny, ryby – to jsou potraviny, které mám nejradši. Ale že bych měla nějakého favorita… Nevím, myslím si, že velmi dobře dělám steaky a pokrmy z ryb. Ale vážně nemám jedno nejoblíbenější jídlo. Já mám opravdu ráda všechno. (smích)

Měla jste nějaký kulinářský úspěch, na který jste vyloženě pyšná?

Byla jsem na sebe hrozně pyšná, když jsem poprvé vykostila srnčí kýtu. Přede mnou ležela flákota a já jsem vůbec nevěděla, odkud mám začít. To bylo asi před deseti dvanácti lety. Tak jsem si vzpomněla na svoji babičku, která byla excelentní kuchařka. Děda byl myslivec, takže ta to dělala levou zadní – oškubala bažanta, stáhla zajíce. Když jsem byla před tou kýtou, modlila jsem se: babi, prosím tě, pomoz mi, co s tím mám dělat? Ale nakonec jsem si s tím poradila a jídlo bylo moc dobré.

Pamatujete si váš největší kuchařský neúspěch? Jestli vůbec nějaký byl.

(smích) Jak se říká u koní, kdo nepadá, nejezdí. Taky se něco stane, něco se nemusí povést a chutnat úplně tak, jak bych chtěla. Kuchařské faux pas bylo, že jsem špatně vymyla špenát a zůstal v něm písek. To bylo hodně nepříjemné, takže od té doby si na to dávám setsakramentský pozor. Protože i  nejlepší jídlo je nepoživatelné, když vám skřípe mezi zuby. Ale k vážnějším katastrofám snad nedošlo.

Měla jste v televizi vlastní pořad o vaření. Jaké bylo točit o jídle?

Byla to ohromná zkušenost, protože jsem se mohla setkat s těmi nejvyhlášenějšími šéfkuchaři, měla jsem možnost nahlédnout jim pod pokličku a leccos se naučit. Ale problém byl v tom, že jsem měla strašně málo možností ukázat, že opravdu vařím. Recept pokaždé přinesl kuchař, který byl se mnou ve studiu. Jídlo si sám uvařil a sám ho chtěl také představit. Navíc se všechno mělo stihnout do čtyř minut. Takže bylo potřeba říct základní postup a zároveň nechat kuchaře, aby vše náležitě vysvětlil. A já jsem tam vlastně stála, něco jsem občas podala, nakrájela nebo zamíchala… A pak mi lidé psali, proč tam vlastně jsem, když nevařím. Já jsem ale měla absolutně minimální možnost to změnit, protože takhle byl ten pořad koncipovaný.

Chystáte se v práci pro televizi ještě někdy pokračovat?

Ne, zatím ne.

Co pro vás znamená jídlo? Je to obřad, nebo jen nutnost?

Jde to ruku v ruce. Když se nenajím, jsem naprosto nesnesitelná. Hladová jsem přímo na zabití. Ale jím ráda. Jsou dny, kdy člověk musí jíst, aby neumřel hlady. Ale když to jde, preferuji ty dny, kdy se může z jídla udělat záležitost – sejde se rodina, povídáme si, hezky se nazdobí stůl a je to prostě prima. Takových společných chvil v rodinách hrozně ubývá, lidé pracují, děti jsou ve škole. A potom se sejdou doma, dívají se na televizi a večeří u ní. Dívat se na televizi a nevědět, co jím, mi připadá trochu škoda. Samozřejmě o Vánocích, o svátcích nebo u sešlostí s přáteli a známými je dobré jídlo přímo nutností (smích). A hlavně je skvělou příležitostí probrat spoustu věcí, zážitků a radostných okamžiků. Navíc jsem u jídla nikdy neviděla někoho se hádat. Jídlo je úžasná záležitost. Zkrátka držet dietu je otročina. Lidé, kteří ji drží, pořád počítají kalorie a přemýšlejí, co můžou sníst a co ne. A stávají se tak protivnými sobě i svému okolí. A život se jim tak nějak divně smrskne.

Dokážete si užít vaření, i když si vaříte třeba jen pro sebe? Nebo se jen odbudete nějakým polotovarem?

Jak kdy. Někdy nestíhám, ale to je dneska asi normální. Myslím, že většinou se ale neodbývám. Třeba včera jsem si udělala krevety s česnekovým špenátem a dala jsem si k tomu vínečko. Ale je pravda, že mi jídlo tolik nechutná, když jím sama. Mnohem radši stoluji s někým. Můžu se potom o svůj gastronomický zážitek podělit. Ve společnosti mi zkrátka chutná víc. Třeba když můj muž odjel na delší služební cestu, to jsem ještě neměla malou, byla jsem najednou bezprizorní. Najednou jsem nevěděla, co si mám uvařit. Přestalo mě to vlastně bavit, dokud se zase nevrátil.

Kdy jste se poprvé postavila ke sporáku a začala vařit?

Určitě jsem pomáhala už jako malá, stejně jako teď pomáhá dcera mně. Baví jí to. A navíc je to dobré v tom, že vidí, že jídlo potřebuje nějakou přípravu, že se to samo neuvaří, že maminka není služka. Malá hrozně ráda pomáhá, stejně jsem na tom byla v jejím věku i já – takže nějaké krájení zleniny a podobně. Ale opravdové samostatné vaření u mě začalo někdy kolem dvacítky (když nebudu počítat právě ty dětské pokusy, kdy jsem míchala nějaký pudink nebo něco podobného). V té době jsem se tak nějak postavila na vlastní nohy a najednou mi nikdo nevařil a restaurace už mě přestaly bavit. Začala jsem zkoušet vařit a ono to bylo vždycky dobré, tak jsem v tom pokračovala a najednou jsem zjistila, že vaření je věc, která mě baví. Stal se z něj koníček, vášeň.

Markéta Hrubešová při rozhovoru, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Navštěvujete nějaké kurzy vaření, nebo se vše učíte sama?

Nikdy jsem v žádném kurzu nebyla. Musela jsem si všechno sama odvařit, všechno jsem si sama vyzkoušela. Aby měl člověk nějakou jistotu ve vaření, opravdu si tu cestu musí projít. Já už vařím aktivně nějakých patnáct let. To znamená, že už jsem v kuchyni klidná – kouknu a vím, jaký čas mám dát masu na pánvi a kdy začít připravovat přílohu. A čím začít, aby mi všechno klaplo na podávání.

Jak jste na tom s vařením pro více osob?

Dneska už mě nepřekvapí, když přijde nečekaná návštěva nebo se odněkud vrátíme a máme všichni hlad. Nedělá mi problém pohostit pět šest lidí, kteří přijdou bez ohlášení. Vaření mě vážně baví, takže si stoupnu ke sporáku, povídám si s nimi a připravuji večeři. Během té půlhodiny jsem schopná pro všechny udělat dobrotu.

Jaká je vaše nejoblíbenější kuchyně?

V kuchařce mám asi nejvíce jídla inspirovaná Středomořím. Jak jsem už říkala – hodně těstovin, ryb, masa a zeleniny. Zelenina je geniální věc. Opravdu se z ní dá dělat spousta věcí a bohužel na ni zapomínáme. Když někdy slyším, že člověk dělá z brokolice mozeček nebo brokolici obaluje, naskakuje mi husí kůže, protože si myslím, že je to škoda. Těch možností, jak ji připravit chutně a rychle, je spousta. Ale abych se vrátila k otázce – nejbližší mi je Středomoří. Tamní jednoduché chutě. Mám ráda i asijskou kuchyni, ale jenom jednou za čas. Dám si ji třeba jednou do měsíce, je v ní totiž na mě už příliš mnoho koření. V takovém jídle se potom trochu ztrácím.  Asi bych tahle jídla nemohla jíst každý den. Mnohem radši mám kombinaci pouze několika surovin a koření.

Markétin recept na vepřové kotlety s kapustičkou, Zdroj: Tak vařím já

A co česká kuchyně?

Ono záleží, jak se takové české jídlo připraví. Já ji samozřejmě občas také vařím, ale pro mě je strašně dlouhá na přípravu. Například svíčková – aby bylo všechno tak, jak má být, musíte dva dny nakládat maso, pak dělat omáčku. Já jsem ji teď nedávno dělala a opravdu jsem s tím strávila asi dvě hodiny. Uvařit omáčku, upéct maso, propasírovat. Je tam strašně moc technologických postupů. Určitě to jednou za čas stojí za to, jídlo je bezvadné, ale právě ten čas zkrátka někdy není. Když jdete domů z práce, vyzvednete dítě za školky a za půl hodiny má být jídlo na stole, tak za tu dobu dobrou svíčkovou neuděláte. Nebo třeba zelí – jenom než se vám podusí dobré zelí, je to minimálně půl hodiny. Tyhle věci nejsou na české kuchyni úplně pozitivní. Ale určitě patří do naší chuťové paměti.

Kromě dlouhé přípravy je česká kuchyně i dost těžká…

… to záleží hodně na tom, jak ji uděláte. Já třeba dělám českou kuchyni trošku odlehčenou. Nemám moc ráda tučná nebo kalorická jídla. Mně to nechutná, úplně mě to zabíjí. Takže když dělám třeba tu zmiňovanou svíčkovou, trochu si recept poupravím. Vím, že tam patří smetana a že ji vynechat nemůžu. Ale přidám třeba trošku víc zeleniny a uberu na smetaně, nebo použiji nízkotučnou. Vážně to nikdo nepozná. Myslím, že to je jenom předsudek, že smetana do svíčkové musí být třicetiprocentní. Česká kuchyně se dá opravdu vařit i lehčím způsobem.

Ochutnala jste nějaké velmi neobyčejné jídlo? Třeba nějaké přímořské speciality?

Neochutnala jsem nic vyloženě výjimečného. Když jsem v zahraničí, vždycky se snažím jíst místní jídlo. Vážně mě fascinuje, jak lidé vyjedou do Řecka a jedí tam místo gyrosu nějaké sendviče nebo jdou na pizzu. To mi připadá úplně mimo. Pak nevědí, jak chutná pravé tzatziki, pravý balkánský sýr nebo grilované jehněčí kotlety. S každou zemí je spjatá nějaká chuť a nějaké specifické jídlo. Ale po specialitách, jako jsou třeba pražení cvrčci, hadi a jiná podobná zvířátka, vůbec neprahnu.