Narodil se v Paříži, ovšem se španělskou krví. Vyrůstal jako bilingvní dítě a během svého pestrého života nasával další cizí jazyky jako houba. Jeho hudba hýří tisícem barev, vůní a nálad a se svou kytarou zcestoval kus světa.
Manu Chao při vystoupení ve Velké Británii v roce 2007, Zdroj: oficiální myspace
Manu Chao se narodil ve francouzské metropoli španělským rodičům v roce 1961. Jako náctiletý našel zalíbení v britském punku, ale protože mu byla dána do vínku podivuhodná mnohotvárnost, byly mu blízké mnohé další hudební styly. Brzo zatoužil do tohoto hudebního mišmaše přispět svou troškou, a tak se zrodila jedna z originálních person francouzské alternativní scény.
Kde řádila Černá ruka
V osmdesátých letech se podílel na vzniku kapely Les Hot Pants, jejíž produkce se komíhala kdesi na pomezí rocku a latiny. Dále poctil svou přítomností stylově příbuzný projekt Los Carayos. Nato se spolčil s bratrem Antoinem a bratrancem Santiago Casariegem a založili skupinu Mano Negra, s níž dosáhli do té doby asi největšího úspěchu.
Mano Negra – Mala Vida:
Francouzi si živelnou smršť temperamentních rytmů a nesouvislých výkřiků celkem oblíbili, a tak se Mano Negra rozhodli zkusit štěstí i za hranicemi. Vydali se do Jižní Ameriky, k jejíž kultuře měli bratři Chaovi bezpochyby blízko dík svým hispánským genům. A nebylo to ledajaké turné.
Kapela náležela k dobovému undergroundu, nepředstavujme si tedy mamutí pódiové konstrukce, promítací plátna ani davy zaměstnanců. Abychom uvedli věci na pravou míru: zaměstnance neměli Mano Negra ani jediného. Starali se o sebe sami a podmínky, v nichž putovali, byly mnohdy docela dobrodružné.
Jihoamerické expedice
Po Latinské Americe cestovali společně se spřáteleným hereckým ansámblem. Lépe řečeno spíše putovali kolem kontinentu – obeplouvali ho na lodi. Nemajíce sponzorů, s povděkem přijímali příspěvky mimo jiné od různých politických sdružení více či méně legálního charakteru. Publikum se jim podařilo zaujmout, nicméně vztahy mezi hudebníky chladly.
Po jihoamerické epizodě se kapela přesunula do Španělska, kde se nedlouho poté dočkala zániku. Manu Chao opět zvedl kotvy a vydal se na druhou latinskoamerickou výpravu, z níž si přivezl hodnotný suvenýr – nahrál tam album Clandestino. Psal se rok 1998 a schylovalo se pro Chaa k velké události – o rok později rozezněl rádiový éter jeho první velký hit Bongo Bong.
Lingvistova potěcha
Kromě francouzštiny, španělštiny a angličtiny na Chaových deskách zní arabština či třeba exotická wolofština. S grácií přitom přeskakuje z jedné řeči do druhé i v rámci jediné skladby. Stejně nenuceně míchá i nejrůznější žánry – od rocku přes latinu až po reggae a ska. Náměty textů bývají mnohdy poznamenány jeho levicovými postoji, nechutí ke komerci a globalizaci a láskou k pestrosti.
Další významný kariérní posun Chao učinil roku 2001 s deskou Próxima Estación: Esperanza. Ozdobil ji například rozverný popěvek Me Gustas Tú. Následovaly desky Sibérie m’était contée, La Radiolina a Estación Mexicó, z nichž poslední vyšla v roce 2008. Už z názvů některých Chaových výtvorů na nás dýchá exotika, prach cest, vůně jízdenek na vlak či starých kufrů. Cestování a množství cizokrajných kultur je pro Manu Chaa bezpochyby oblíbeným zdrojem inspirace.
Příští rok oslaví nevšední umělec padesátiny. Vitalitu a hravost by mu ovšem stále mohl závidět leckterý dvacátník. Obavy z tvůrčí krize by u tohoto světoběžníka nejspíše byly liché. Zdá se, že má svou hudbou stále co říct.
