3 fotky 
Kdo by neznal Monetova plátna hýřící mnohými tóny. Škála barev a celkový vzhled malby se měnily v závislosti na tom, jak viděl. Část života dokázal spatřit i ultrafialové záření.
Od svých 62 let byl Claude Monet postižen šedým zákalem. Zežloutlá a zakalená čočka oka propouštěla méně modrého záření, a na sítnici tudíž dopadalo větší množství červeného světla. Malíř tak vnímal mnohem více teplých barev než člověk zdravý, a to se odrazilo i v jeho dílech.
Malíř Claude Monet (1840 – 1926) vešel ve známost především svým dílem Imprese, východ slunce nad přístavem, vystaveným na pařížské výstavě v roce 1874. Plátno dalo jméno skupině zprvu velmi kritizovaných výtvarníků a nakonec i celému uměleckému proudu – impresionismu.
Obrazy světoznámého impresionisty se postupem času zabarvovaly hřejivými tóny a zároveň ponořovaly do stále větší mlhy. Ta představovala přímou úměru k zhoršování se Monetova zraku. Jedním z vrcholných děl tohoto období je dílo Chodník s růžemi, Giverny (1920). Veškeré obrysy se ztratily, zůstaly jen jásavě barevné skvrny, jež se staly předznamenáním abstrakce.
Obraz Chodník s růžemi by jako dílo Clauda Moneta určil málokdo.
V roce 1922 byl Monet nucen kvůli zdravotním stavu s tvořením přestat. Rok na to podstoupil dvě operace očí, kdy mu byla z pravého oka vyjmuta čočka. Ta běžně zabraňuje UV záření dopadnout na sítnici. Do malířova oka po zákroku pronikala část ultrafialového spektra.
Jak může operace oka ovlivnit umění?
Lidský zrak dokáže zpracovat tři typy záření (modrofialové, zelené a červené), člověk tak vidí od fialové po červenou. Nicméně ultrafialové světlo se vlnovou délkou blíží modrofialovému záření a určité čípky na oční sítnici mohou být aktivovány z části i tímto světlem.
Co to znamená? Tím, že Monetovo pravé oko nemělo čočku, jež by zachycovala určité UV záření, dopadalo toto záření na sítnici a čípky aktivovalo. Monet mohl vidět pro ostatní neviditelné světlo. Po operaci tak pro něj svět nejen nabyl jasnějších obrysů, zbarvil se také do modra.
Japonský most by modravou barevností odpovídal teorii vědců – vznikl však v několika barevných variantách.
Zde by mohl skoro pohádkový příběh, jak proslulý umělec vnímal vše tak trochu citlivějšíma očima, šťastně končit. Ono tomu však tak nebylo. Monet začal opět malovat, tentokrát plátna zaplavená přílivem studených tónů. Zrak se mu však nadále zhoršoval a pár let před svou smrtí oslepl.
Jak velký vliv na Monetův způsob tvorby jeho zrak měl, se budou vědci a umělci nejspíš stále dohadovat. Živé a nespoutané tahy štětce jsou však těžko důsledkem zrakové vady. Za tím vězí mnohem víc.
