Magnesia Litera: Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval, říká Pavel Čech

FOTO: "Knížky dělám pomalu a jedna vzniká tak rok, dva." Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz
Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval, říká držitel Magnesie Litery Pavel Čech. FOTO: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz

Výtvarník a spisovatel Pavel Čech je čerstvým držitelem ceny Magnesia Litera. Jeho kniha s názvem Dobrodružství Pepíka Střechy porotu zaujala a získal ocenění za knihu pro děti. Jak se vlastně původním povoláním hasič dostal k literatuře? Čtěte v exkluzivním rozhovoru pro TOPZINE.cz.

FOTO: "Knížky dělám pomalu a jedna vzniká tak rok, dva." Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz
Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval, říká držitel Magnesie Litery Pavel Čech. FOTO: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz

Nejdříve mi dovolte pogratulovat k ceně Magnesia Litera. Očekával jste výhru?

Těžko říct. Pro výhru mluvil fakt, že kniha je z mého pohledu něco výjimečného, co jsem dělal dlouho. Proti naopak stálo to, že se v podstatě nejedná o literaturu, ale komiks, který zde byl donedávna opomíjen. Nechal jsem tomu volný průběh, moc jsem nad tím nepřemýšlel a jak už jsem říkal jinde, nezávodíme v běhu ani ve skoku do dálky. Je to subjektivní, někomu se něco líbí a jiný zas bude zklamán, když si knihu koupí a zjistí, že si představoval úplně něco jiného.

Pavel Čech se vyučil zámečníkem a poté pracoval několik let jako hasič, od roku 2004 je na volné noze a věnuje se výtvarné tvorbě a literatuře. Napsal a nakreslil hned několik autorských knížek pro děti a mládež, mj. Dědečkové (2011), Tajemství ostrova za prkennou ohradou (2009), O klíči (2007), O zahradě (2005) a mnoho dalších. Za svůj rozsáhlý a propracovaný knižní komiks Dobrodružství Pepíka Střechy získal letošní ocenění Magnesia Litera za knihu pro děti.

Potěšilo mě to však velice, jelikož mi tato knížka dala velikou práci. Navíc je to možná i jediná cena, která dokáže zviditelnit knihu natolik, že si ji koupí nějakých pár set lidí navíc.

V knize Dobrodružství Pepíka Střechy píšete: Třeba nic z toho, co se nám stane, není náhoda. To s kým se setkáme, co najdeme, o čem se nám zdá. Ztotožňujete se s touto myšlenkou, s určitým druhem fatalismu?

Ano, fascinují mě drobnosti, které mají tu moc, že nás nasměrují úplně někam jinam. Většinou jsou to detaily. Potkáte například člověka, který vám řekne jedinou větu, ale vzpomenete si na ni třeba následně, když jedete ve vlaku a přemýšlíte o ní, napadne vás příběh a z toho pak i celá kniha.

Vytvořil jste už příběhy o pavoukovi, o dědečcích, o klíči apod., zkrátka samá zajímavá témata. Kde berete inspiraci?

Většinou je to tak, že vidím určitý obraz. Třeba kniha o pavoukovi (Dobrodružství Pavouka Čandy; pozn. redakce). Původně jsem měl představu pavouka ve starých kukačkách, který tvoří labyrint mezi kolečky, přepážkami, dřívky prožranými od červotočů. Vše se hýbe a je od pavučin. Líbilo se mi to, protože mi to přišlo jako Meyrinkova stará Praha. Vlastně jsem nevěděl, co bude dál. Jen že hodiny budou v nějakém starém opuštěném domě, nikdo by tam nebydlel a pavouk by ty hodiny natahoval. Toto jsem měl v hlavě tak pět až šest let. Za takovou dobu mě až napadl konec příběhu a začal jsem ho vytvářet.

FOTO: "Začal jsem čmárat už ve školce. A zůstalo mi to." Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz
„Začal jsem čmárat už ve školce. A zůstalo mi to.“ Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz

Kniha Dědečkové vznikla hlavně proto, že se tak dobře malují. Portrét krásné ženy se maluje těžce, tedy třeba aspoň mně, ale dědečci ne. Stačí, když člověk udělá spoustu čárek, vrásek, propadlou bradu, vysedlé lícní kosti, brýle, pár chlupů na hlavě a je to hned dědeček.

Komiks o dědečcích vznikl v podstatě náhodně, napadl mě námět a začal jsem dělat obrázky. Mezi tím jsem dělal i jiné věci a dědečci byli spíše na druhé koleji, ale neustále přibývaly další obrázky, až jsem měl šedesát stran na komiksové album. Tak to mám rád. Tyto práce, čím lehčeji jdou, tak tím víc je na nich vidět, že nejsou vydřené, ale jakoby lehké. Takové knihy i rád čtu a myslím, že i na čtenáře to působí jinak, než když dílo, obraz nebo i každý jednotlivý obrázek v komiksu je, nenapadá mě jiné slovo, vydřený. Pokud u toho člověk neustále sedí a upravuje a upravuje, tak je to takové utahané a nemám to rád. Pak je třeba i utahaná celá knížka. Pepík Střecha je dlouhý, taky tam je nejspíš několik utahaných míst, ale už jsem neměl sílu, abych to dělal znovu.

V závěru knihy o Pepíkovi Tomáš Prokůpek píše, že celý komiks vznikl z jediné ilustrace, která se nevešla do autorské knihy Dobrodružství pavouka Čendy. Jak původní ilustrace vypadala a jak se takový komiks rodí?

Na to bych už dávno zapomněl, kdyby mi to Tomáš nepřipomněl v té předmluvě. Já jsem pořád neuměl udělat ten starý dům, kde bude bydlet Čenda se svými hodinami. Vznikly tak asi čtyři obrázky. Vždy už jsem se v tvorbě dostal skoro na konec, než jsem ale pochopil, že to není ten správný barák. Bylo mi obrázků jaksi líto, neustále jsem se na ně díval a jakási jejich poetika, poetika starých domů, řeky atd. způsobila, že mě napadl příběh Pepíka Střechy.

Tak je to většinou. Namaluji jeden dva obrázky od nějaké knihy a následně mi tu dlouho jen tak leží a ve správný čas, správný den je vezmu a zase posunu dál.

Já jsem v tomto takový chaotik, ale jsem rád, že to tak je, jelikož to vše přichází shůry nebo z jakéhosi podvědomí a není to žádný kalkul. Kdybych si teď tady měl sednout a vytvořit nějaký příběh, tak toho vůbec nejsem schopný. To vždy přijde po takových kapičkách, mozaikách a skládá se to, skládá, že to ani nemohu nijak uspěchat. Buď to přijde, nebo ne a čím víc tlačím na pilu, tím víc to nejde.

Užil jste jako kulisy příběhu Pepíka Střechy nějaká konkrétní místa, nebo je to jen o fantazii?

Ne, vše je to fantazie. Hodně lidí v tom hledá třeba starou Prahu a určitě jsem se inspiroval z fotografií, ale nejedná se o konkrétní místa. I když rád bych je znal, například zákoutí se zahradou, tam bych byl často, nejspíš opřený o opadanou zídku. Jenže oni by tam dnes už postavili něco jiného.

Kniha je v podstatě o tom nebát se stát se hrdinou a vydat se za dobrodružstvím, které nemusí být jen v knížkách, ale i kolem nás. Koho jste jako malý považoval za svého hrdinu?

Nenazval bych to úplně hrdinou, protože to bych skončil u Zorra mstitele, Vinnetoua a podobně. Ale hrdinů v té době kolem mě byla spousta, ale já jsem o nich jako kluk vůbec nevěděl. Například o nějakých letcích z druhé světové války jsem neměl ani ponětí.

Jsem jedináček, ale můj bratranec je o šest let starší a byl jako můj bratr. Vždy jsem k němu vzhlížel. Po škole vždy přišel k nám, pořád jsme malovali, vyráběli z hlíny, vytvářeli štíty, meče a vlajky. Byl taková studnice nápadů.

FOTO: „Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval,“ říká Pavel Čech v rozhovoru pro Topzine. Zdroj: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz
„Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval,“ říká Pavel Čech v rozhovoru pro Topzine. Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz

Vždy jsem rád četl o indiánech a jako kluk jsem při čtení úplně brečel nespravedlností a říkal jsem si, jak rád bych jim pomohl s tím svým malým lučíkem. Hltal jsem příběhy o Sedícím býkovi, Rudém oblakovi, Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, ty knihy jsem četl nesčetněkrát. Dva divoši byli moje bible. A také Záhada hlavolamu, co bych za to dal, kdybych mohl chodit do Stínadel. Naši mě nechtěli pouštět po setmění ven, což se teď už nedivím.

Pepík Střecha tráví většinu času v knihovně zabořený v nějaké knize. Je to i Váš případ? Čtete rád?

Jako malý jsem četl dost, všechnu dětskou literaturu jako Maye, Verna a Foglara. V současnosti čtu čím dál tím míň nebo se vracím ke knížkám, co už jsem četl dříve. Teď ale žádný velký čtenář nejsem.

Pojďme však k Vašim začátkům. Dříve jste pracoval jako hasič, jak jste se nakonec dostal k výtvarné tvorbě a literatuře?        

Začal jsem čmárat už ve školce a asi mě to bavilo více než jiné mé spolužáky. Pokrýval jsem svými kresbami pijáky a stránky knížek. A zůstalo mi to. Až na několik pauz, například v pubertě, kdy jsem asi rok na nic ani nesáhl, jsem v podstatě pořád něco vytvářel na papír jako perokresby a podobně.

K těm hasičům. Jak je koloběh života takový zamotaný, tak by mě to ani samotného nenapadlo. Potkal jsem kamaráda ze základky a ten říkal, že dělá u hasičů a že mají volné místo. Nakonec jsem tam nastoupil a zůstal pět let. Když zrovna nehořelo, tak jsem maloval. Byly to v podstatě takové moje studie, tehdy jsem se promaloval ke svému uměleckému výrazu. Díky tomu, že jsem měl tolik let čas, jsem se snad i někam posunul.

Je vůbec možné se v dnešní době a hlavně v Čechách uměním uživit?

Ano, uživí se i spoustu ilustrátorů. I když to je velká řehole, to bych já nedokázal, protože knížky dělám pomalu a jedna vzniká rok nebo dva. Mezitím ale dělám obrazy, které nás živí. Občas udělám výstavu a vzájemně se to vše doplňuje. Knížky dělají v podstatě reklamu. Když si někdo koupí knížku, případně se následně ozve, že si chce koupit i obraz.

Stále se věnujete i ilustracím knižních obálek?

Když přijde nějaká nabídka, tak ji udělám. Hlavně když se jedná o autora, kterého mám rád, třeba jako to bylo s panem Ajvazem a panem Kratochvilem, ty jsem dělal opravdu rád. Pár už jsem jich ale i odmítl. Nijak cíleně je nevyhledávám.

Pracujete momentálně na nové knize?

Připravuji dvě. Jednu jsem ilustroval a jmenuje se Stoupání na horu od Ernesta Thompsona Setona. Bude to taková malá knížečka, asi dvacet obrázků. Příběh by to byl obyčejně tak na jednu stranu, ale v knize je rozfázovaný do komiksu. Obrázky už mám namalované, jen dodělám obálku.

Ještě připravuji dětskou knížku, která je dělaná úplně jinou technikou: proškrabávaná tuž na bílém papíře. Ta bude o kocourovi, co chce zakousnout myšáka. Obě dvě postavy jsou vlastně ilustrace a honí se v jedné dětské knihovně.

Vydáváte komiksy a knihy orientované na dětské čtenářstvo. Neplánujete také něco pro dospělé nebo nějaký klasický komiks se superhrdinou?

To vůbec ne. Já jsem vyrostl na Saudkových komiksech, Rychlých šípech, Kocouru Vavřincovi, na časopisech Stripotéka, které vycházely v bývalé Jugoslávii, a na francouzských Pifech. To je úplně jiný druh komiksu, než je ten americký. Vůbec nemám ambice dělat něco podobného.

Pepík Střecha podle mě není klasická dětská knížka, mám to i potvrzeno z různých stran, z mailů od čtenářů i od kamarádů, kteří knížku čtou se svými potomky. U knížky setrvají většinou dlouho, protože děti se jich pak ptají na spoustu věcí. Snad je tam i složitější zápletka než v mých předchozích knížkách. O Mráčku nebo O Klíči jsou třeba takové klasické dětské knížky, ale Tajemství ostrova za prkennou ohradu a Dobrodružství Pepíka Střechy by mohl číst i dospělý.

FOTO: Magnesia Litera 2013
Pavel Čech o ceně Magnesia Litera: „Nezávodíme přeci v běhu ani ve skoku do dálky.“ Foto: Kateřina Houfková, TOPZINE.cz

Předčítáte synům své knížky?

Oni jsou u toho, když knihy vznikají, řeším je s nimi a ptám se na jejich názory. Ale snad nikdy jsem jim je nečetl, jen když vyjdou, tak jim je dám na knihovnu. Ve chvíli kdy přijde balík od nakladatele, tak to společně s velkou slávou otevřeme. Myslím, že se radujeme všichni, takže oni podlehnou tomu kouzlu, že tam je nová knížka a podívají se do ní a čtou. Mám pak radost, když přistihnu syna někde v koutě s mojí knížkou, ale spíš se zase odplížím.

Ale jinak čteme veliké množství jiných autorů. To se až musím pochválit. Od útlého dětství jim čtu, včetně takových pro děti tlustých knih jako Dva roky prázdnin a Dvacet tisíc mil pod mořem.

Jste fanoušek Rychlých šípů, myslíte si, že zaujmou i dnešní dětské čtenáře?

Myslím, že ano. Záhada hlavolamu je na stránkách čítanek, což je prý to nejhorší, co se může knize stát. Nedávno jsem dělal obrázky do čítanky pro 4. ročník, takže mě opravdu překvapilo, když jsem tam viděl právě Záhadu hlavolamu. Kdysi dávno jsem ji četl ve škole pod lavicí a myslel jsem, že mě za to pomalu zavřou. A dnes je v čítankách.

Reálie v Rychlých šípech jsou zastaralé, ale všechno ostatní platí. Kamarádství, odvaha, čest atd. I když jsem byl malý, tak ty reálie byly v podstatě zastaralé a spoustu věcem jsem tam nerozuměl. Ale mě právě to spíš přitahovalo, bylo to ještě tajemnější. Myslím, že i dnes se najdou děti, kterým nebude vadit, že v knize nejsou mobily a podobné věci.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Kateřina Houfková
Redaktorka literární rubriky a studentka českého jazyka a literatury na Masarykově univerzitě v Brně.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*