2 fotky 
Dramatik první poloviny dvacátého století, ale i bravurní pisatel povídek a psychologických románů s nezaměnitelným smyslem pro humor a citem pro jazyk. Tak bychom mohli velice zjednodušeně charakterizovat spisovatele Luigiho Pirandella – sicilského rodáka a nositele Nobelovy ceny za literaturu.
Sicilský spisovatel Luigi Pirandello, Zdroj: pirandelloweb.it
Dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu (1943), Luigiho Pirandella, lze rozdělit do tří myšlenkových okruhů. Jsou jimi absurdně laděná dramata a romány, eseje a realistické povídky. Tyto tři roviny jsou organicky propojeny jeho přístupem k popisu reality jakožto divadelního jeviště, na kterém se odehrává tragikomedie lidského bytí.
Tři rozměry Pirandella
Každá ze jmenovaných částí díla má svůj geosociální dosah a význam. Zatímco Pirandellova dramata jsou nadčasová, mohou promlouvat i k publiku ve vzdálených zemích a ovlivnila svými novátorskými postupy světové divadlo, jeho povídky jsou výsostně regionální a vyrůstají přímo ze světa, ve kterém se narodil a ve kterém vyrostl – ze sicilského Agrigenta. Z jeho drobných radostí, velkých křivd a maloměstského života.
Čtěte také: Italo Calvino. Věčné dítě s nekonečnou fantazií
Do češtiny bylo v posledních dvou desetiletí přeloženo jen několik málo děl, většinou sbírky povídek a esej Humor. Větší nabídku mívají antikvariáty, které nabízí edice z 60. a 70. let. V současné době lze také zakoupit český překlad divadelní hry Šest postav hledá autora, tragikomické hry divadla v divadle, která se považuje za jeden ze základních kamenů moderního dramatu. Šest postav se zde vydává na zkoušku divadelního souboru nalézt autora, který by vyprávěl jejich příběh, jejž chtějí sdělit světu. A v rámci tohoto hledání rozehrává Pirandello svou osobitou hru s realitou plnou ironie.
Který autor bude jednou moci říci, jak nebo proč se v jeho fantazii zrodila jistá postava? Mystérium umělecké tvorby, to je to samé jako mystérium zrození.
PIRANDELLO, Luigi: Sei personaggi in cerca d’autore. Milano: Mondadori 1990. Překlad: Jitka Svobodová
Pirandello dosáhl mistrovství ve schopnosti sdělovat i ty nejsložitější psychologické pochody jednoduchým a srozumitelným způsobem – čtenář jako by se najednou ocital přímo v ději knihy a přemítal nad dilematy jejích hlavních hrdinů. Všechna jeho díla se navíc vyznačují jasným a vytříbeným jazykem a citlivě udržovanou rovnováhou mezi tragikou a komikou, což ukazuje nejen na velkou zralost vypravěčskou, nýbrž i lidskou.
Sicilský spisovatel Luigi Pirandello u psacího stroje
„Kdo jsme? Jsme ta tvář, kterou vídáme v zrcadle? Nevidí nás ostatní jinak? Mohli bychom vidět sami sebe byť jen na maličký okamžik očima někoho jiného? Vidět se zvenčí a nikoliv zevnitř?“ Ptá se v dalším z Pirandellových děl Jeden, nikdo a sto tisíc Vitangelo Moscarda a pouští se do boje s maskami, skrze které ho vnímají jeho blízcí. Zčásti tak naplňuje moto, kterým bychom mohli charakterizovat celé autorovo dílo: Přesto, nebo spíš právě proto, že je náš pobyt na zemi nedobrovolný a mnohdy hraničí s nevolnictvím, je třeba si nad ním držet nadhled a umět se mu zasmát.
Koketování s fašismem: Hra nebo zaslepenost?
Možná se dnes pozastavíme nad zvláštním Pirandellovo hnutím, které ho přimělo vyznat v jeho slavném dopisu věrnost Musollinimu a fašismu. Dodnes není zcela jasné, zda to byla jen další z projevů jeho svérázného humoru, nebo to byl důsledek momentální osobní slepoty vůči despotismu a neudržitelnosti fašistického režimu. Jisté ale je, že v závěti výslovně odmítl státní pohřeb s poctami a dal přednost kremaci a rozprášení. Pro režim, který si liboval v okázalosti a teatrálnosti, to snad bylo jasné poselství.
