4 fotky 
Luboš Pospíšil už se na české hudební scéně pohybuje čtyřicet let. Letos oslaví šedesátku. O narozeninovém turné, začátcích, zpívání v jiné řeči a plánech do budoucna jsme si povídali v hospodě U chcípáka.
Luboš Pospíšil, Zdroj: archiv
V pondělí 26. dubna startujete v Malostranské besedě vaše narozeninové turné. Jak plánujete oslavit zářijové šedesátiny? Hudebně, nebo spíš s rodinou?
Protože budu šedesátiny slavit poprvé, nějaké oslavy asi budou, i když jinak na oslavy moc nejsem. Tentokrát to tedy bude výjimka. Spíš to budou hudební oslavy, máme toho s kapelou naplánováno hodně. Je pravda, že začínáme už v Malostranské besedě, která je zrekonstruovaná a moc pěkná, takže se tam těšíme, já jsem tam hrával odjakživa rád. Ale hlavně budeme hrát na podzim, máme v plánu i koncert, který bude přímo k těm narozeninám, to by mělo být na konci října v Akropoli.
Když se řekne turné, tak si představím spíš měsíce na cestách, noční přelety, kamióny s aparaturou… Jak to vypadá ve skromných českých poměrech, když se jede na turné?
My to máme takhle rozložené na delší dobu, protože to klasicky sevřené turné, jaké se tady dělá, bývá spíš u příležitosti vydání nové desky a podobně, tam se to směstná třeba do čtrnácti dnů. My jsme to takhle rozvolnili až do podzimu, takže je to vlastně spíš naše běžné hraní než turné. Vlastně jsme to tak nazvali hlavně proto, že ty narozeniny se k tomu hodí.
Ve vaší skupině 5P jsou kromě vás a Bohouše Zatloukala tři o hodně mladší muzikanti, vypadá tak nějak i složení vašeho publika?
To bych tak úplně neřekl. Já jsem takové ty zásadní desky měl spíš v osmdesátých letech, takže hlavní část posluchačů tvoří pamětníci této doby. I když i oni jsou vlastně oproti mně mladší, protože jsem začínal už v sedmdesátých letech v C&K Vocalu. Takže jak říkám, těchto lidí je v publiku nejvíc. Ale je tam i část mladých, kteří tu muziku objevili třeba přes rodiče nebo jim ji kamarádi muzikanti doporučili. A to, že jich přibývá, je příjemné a je to dobrá známka, že naše kapela zajímá i mladé lidi.
Projevuje se v kapele nějak ten velký věkový rozdíl?
Ani ne. My to nějak neprožíváme, jsme si vědomi toho, že jsme rozprostření do mnoha generací, ale v kapele máme demokracii, všichni mají stejný hlas.
Luboš Pospíšil se skupinou 5P, Zdroj: archiv
Vy jste začínal vystupovat už velmi brzy, ale vystudovanou máte pedagogickou fakultu. Nikdy vás nenapadlo, že byste šel učit?
Já jsem dělal nějakou pedagogickou výchovnou práci, ale nikdy jsem přímo neučil. Když jsem byl na fakultě, tak mě to samozřejmě napadlo, ale nikdy jsem se k tomu nedostal a potom už jsem se o to ani nepokoušel. Nejsem přesvědčený o tom, že bych byl dobrým učitelem.
A co na to říkali vaši rodiče, když jste se rozhodl pro hudební kariéru?
V podstatě jsem je postavil před hotovou věc a nikdy se to moc neřešilo. Hrál jsem v různých kapelách, už když jsem byl na gymnáziu, a rodiče věděli, kam to celé logicky směřuje.
O vašem hlasu se píše jako o naprosto jedinečném; kdy jste si poprvé uvědomil, že byste mohl jako zpěvák uspět?
Já jsem původně moc nezpíval, byl jsem spíš doprovodný hráč na kytaru, až v C&K Vocalu v 70. letech jsem se ke zpívání dostal víc. Potom jsem začal vystupovat sám a podařilo se mi vytvořit určitý repertoár, který posluchače poměrně rychle oslovil, takže jsem zpíval čím dál častěji. A tím, jak jsem hlas neustále víc a víc zatěžoval, asi získal nějaké charakteristické zabarvení, o kterém někteří lidé říkají, že je nenapodobitelné. I Bohouš Zatloukal, který umí napodobit opravdu kdekoho, tvrdí, že mě nedokázal napodobit nikdy.
Měli jste hudbu už v rodině, nebo jak jste se k ní dostal?
Někteří příbuzní sice hráli, ale spíš třeba v dechovce, nikdo nebyl profesionální muzikant a zpěvák určitě ne.
Pamatujete si svoji první kytaru?
To byla taková obyčejná španělka, na kterou jsem si přidělal snímač, to jsem dal do běžného rádia a ono z toho něco lezlo, což byla hrůza, ale tenkrát se to tak dělalo a byla to nutnost – jinak to nešlo.
Luboš Pospíšil a Bohouš Zatloukal, Zdroj: archiv
Mrzelo vás někdy, že žijete v komunistickém Československu, které populární hudbě přece jen moc nepřálo?
Musím říct, že mě to samozřejmě mrzelo. Tady to bylo opravdu nesmírně těžké, ale pokud člověk neměl nějaký osobní problém, který byl spojený s emigrací, tak si na to musel nějakým způsobem zvyknout a dalo se to nějak vydržet. Pravda je, že jsem o emigraci v roce 1968 uvažoval, dokonce jsem měl určitou nabídku, abych odjel do Německa, ale neudělal jsem to a potom už jsem to nikdy nezkoušel.
Bydlíte teď u Kutné Hory, ale narodil jste se v Jeseníku. Kde je vaše doma?
Celé moje příbuzenstvo pochází z Českomoravské vrchoviny, takže tam jsou pocitově mé kořeny. V Jeseníku jsem se narodil víceméně náhodou, protože tam mí rodiče přechodně byli. A v Kutné Hoře jsem až od roku 1967 (se smíchem), ale stejně pro ty rodáky jsem pořád svým způsobem přivandrovalec.
A máte Kutnou Horu rád?
To rozhodně, je to krásné město, hlavně v poslední době – zásadní část města je výborně opravená, takže je to tam nádherné. Kutná Hora je na tom podobně jako třeba Český Krumlov nebo Litomyšl.
Texty většiny písní, které hrajete, napsal básník Pavel Šrut. Jak tato spolupráce vznikla?
Já jsem se na konci sedmdesátých let dostal ke sbírce básní od Roberta Gravese, kterou Pavel Šrut přebásnil, do té doby jsem ho neznal. Tato sbírka mě opravdu oslovila, hned jsem si ji začal zhudebňovat. Sehnal jsem si na Pavla Šruta kontakt, přímo jsem za ním šel s tím, že mu vlastně zhudebňuju jeho přebásněnou poezii, což ho nadchlo. A od té doby spolupracujeme až do dneška.
A píše někdy něco přímo pro vás, nebo si z toho, co on napíše, vyberete?
Je to kombinované. Většina témat vychází od něj, ale je tam určitá část, kterou jsem si vymyslel já, a Pavel mi potom vždycky řekl, jestli to chce udělat, nebo nechce. A existuje i několik zásadních písní, které nakonec neskončily u mě. Pavel třeba otextoval některé věci Petra Skoumala a ty zpívá Michal Prokop.
Vy vystupujete sám, v duu s Bohoušem Zatloukalem nebo s kapelou. Vnímáte mezi tím nějaký rozdíl, nebo je to koncert jako koncert?
Repertoár úplně stejný není. Některé skladby jsou aranžérsky postavené tak, že je tam nutné využít víc nástrojů nebo hlasů, takže ve dvou lidech se to hrát nedá. A zase jsou naopak písně, které tomu našemu dvoučlennému obsazení vyhovují víc než kapele. A když hraju sám, mám výhodu v tom, že se nemusím omezovat na to, co je nazkoušené, můžu si hrát kdykoli, co chci. Takto si můžu i testovat, jak budou lidi reagovat na písně, které ještě nikdo nikdy neslyšel.
Máte nějaké místo, kde byste si rád zahrál, ale ještě se vám to nepovedlo?
To asi ani ne. Já jsem vlastně ve všech důležitých sálech u nás hrál…
A co nějaký zahraniční sen?
My jsme hráli s Bohoušem Zatloukalem takové malé turné ve Španělsku, jenom takhle ve dvojici, a bylo to velmi příjemné, publikum nás tam bralo úplně nádherně. Takže na tom asi něco je, že bych zahraničí možná ještě zkusil, ale nějak zásadně o to neusiluju, protože ta jazyková bariéra je veliká, já nejsem jazykově vybavený. Do Španělska jsem dělal intenzivní kurz španělštiny a naučil jsem se pár písní španělsky a prý mi i rozuměli.
Já jsem dokonce v roce 1984 nazpíval jednu desku anglicky, to bylo pro společnost, která ale vyvážela hlavně do Polska, do Maďarska a podobně. Navíc to pro mě bylo strašně náročné, protože ty texty, které píše Pavel Šrut nebo které psal Láďa Kantor, jsou velmi obsažné a je v nich spousta slov. A v překladech do angličtiny těch slov bylo nakonec ještě víc. V současné době bych si nahrávat v angličtině nedovolil – jak říkám, nejsem na tom vybavený.
V březnu 2011 by mělo vyjít vaše nové řadové album, prozradíte o něm něco?
My jsme právě teď skončili zkoušku, takže jsme jednu novou píseň zase otevřeli, několik jich už máme nazkoušených, několik už jich hrajeme i na koncertech, takže bychom to průběžně do konce letošního roku měli mít všechno hotové. Ale to je pokaždé takový plán, ono se nakonec stejně zjistí, že je na poslední chvíli ještě spoustu věcí potřeba udělat, a bude to zase hektické jako vždycky.
Plánujete nějaký rockový důchod, nebo budete hrát, dokud to půjde?
Asi takhle; dokud to půjde. Jde hlavně o zpívání, takže dokud to bude fungovat, tak to nebudu nijak zdržovat.
Luboš Pospíšil se narodil 6. září 1950 v Jeseníku. Vystudoval sice pedagogickou fakultu (aprobace matematika a zeměpis), ale k učení se nikdy nedostal. Už v roce 1969 začal vystupovat s C&K Vocalem. Od sedmdesátých let koncertoval stále častěji i sólo.
Mezi jeho nejdůležitější alba patří Tenhle vítr jsem měl rád (1982), … a nestřílejte na milence (1986) a Jsem v tom (1987).
V roce 2007 obnovil skupinu 5P a od té doby střídá vystoupení sólo, v duu s Bohoušem Zatloukalem a s kapelou. 26. dubna začíná v Malostranské besedě narozeninové turné a vychází Best Of 2CD.
