Literární zážitek. Knihu doprovází strašidelná sbírka původních fotografií

!Ukázka z knihy! Tajemný ostrov, sbírka zvláštních fotografií a podivné historky o ještě podivnějších dětech. Románová prvotina Ransoma Riggse se záhadným názvem Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme svým zpracováním. Knihu totiž bohatě doplňují strašidelné fotografie, u kterých se sám Riggs zaručil za autenticitu.

Celý příběh doprovází staré fotografie podivných dětí ze sirotčince., Zdroj: Nakladatelství JOTA

Právě když jsem se smířil s tím, že můj život bude obyčejný, začaly se dít neobyčejné věci. První z nich způsobila hrozný šok, a jako všechno, co vás změní jednou provždy, rozdělila můj život na dvě poloviny – na Předtím a Potom. Jako mnohé z dalších neobyčejných věcí, které měly přijít, byla i tato spojena s mým dědečkem Abrahamem Portmanem.

… … …

„Podivuhodní lidé jsou všude po celém světě,“ odpověděla, „ačkoliv se náš počet oproti dřívějším časům podstatně snížil. Ti, co zůstali, žijí v utajení jako my.“ Přešla v jemný a lítostivý tón. „Byly doby, kdy jsme mohli chodit mezi běžné lidi. V některých částech světa nás považovali za šamany a mystiky a obraceli se na nás v těžkých časech. V několika málo kulturách zůstal tento harmonický vztah s našimi lidmi zachován, i když pouze v místech, kde ani moderní styl života, ani hlavní náboženství nezapustily ostroví Nové Hebridy. Ale většina světa se dávno obrátila proti nám. Muslimové nás vypudili. Křesťané nás upalovali jako čarodějnice. Dokonce i pohanští obyvatelé Walesu a Irska nakonec dospěli k názoru, že my všichni jsme zlovolné víly a duchové, kteří na sebe berou různé podoby.“

… … …

„My podivní jsme obdařeni dovednostmi, které běžní lidé postrádají, a tyto schopnosti jsou co do kombinací a variant obdobou různé barvy kůže či rysů obličeje. Tedy, některé dovednosti mají všichni syndrigasti, jako například umění číst myšlenky, a jiné jsou zase vzácné, jako třeba to, jakým způsobem já dokáži manipulovat s časem.“

„S časem? Myslel jsem, že se měníte v ptáka.“

„Jistě, a právě v tom je klíč k mé dovednosti. Jen ptáci dokáží manipulovat s časem. Z toho plyne, že všichni ti, kdo manipulují s časem, musí být schopni vzít na sebe podobu ptáka.“

… … …

Když jsme se zastavili na okraji bažiny, abychom nabrali dech, Enoch sáhl do svého vybouleného kabátu a vytáhl nějaké balíčky zabalené ve fáčovině. „Vezměte si to,“ řekl. „Neponesu je všechny.“

„Co je to?“ zeptala se Bronwyn a sundávala obal, pod nímž se objevil kus zahnědlého masa, ze kterého trčely malé trubičky. „Fuj, to smrdí!“ vykřikla a odtáhla ruku, v níž tu věc držela.

Přečtěte si recenzi na knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

„Uklidni se, je to jenom ovčí srdce,“ řekl a hodil mi něco zhruba stejně velikého. Páchlo to formaldehydem a i přes fáčovinu jsem cítil nepříjemnou vlhkost.

… … …

„Potřebuju světlo,“ zašeptal jsem Emmě, která byla tak vyděšená, že se zdálo, jako by zapomněla na svou vlastní sílu.

Ruka jí vzplála a mezi tancujícími stíny jsem to spatřil vykukovat mezi koryty. Svoji noční můru. Hrbila se tam, bez vlasů a nahá, z kostry jí visela ve volných záhybech šedočerná kropenatá kůže, z očí jí kapala hniloba, nohy měla pokrčené, chodidla jako kyje a ruce zdeformované do nepoužitelných pařátů – každá část vypadala scvrkle a sešle jako tělo nějakého neskutečně starého muže – až na jednu. Tím hlavním rysem byly obrovité čelisti, vyboulená schránka na zuby tak dlouhé a ostré jako malé nože na steaky, které se nemohly vejít do úst, takže rty byly neustále stažené vzad v jakémsi nepříčetném úsměvu.

A pak ten strašlivý skus uvolnil, ústa se pomalu otevřela a vypustila ven tři hadovité jazyky, každý z nich silný jako moje zápěstí. Odvíjely se, až byly dlouhé přes půl místnosti, tři metry a možní i víc, a zůstaly tam viset, svíjely se, netvor nepravidelně dýchal dvěma leprózními otvory ve tváři, jako by ochutnával naši vůni a zvažoval, jak nás co nejlépe pozřít. Jediný důvod, proč jsme ještě zůstávali naživu, bylo to, že se zdálo tak snadné nás zabít. Jako když se gurmán chystá vychutnat si skvělé jídlo, neměl důvod, proč věci uspěchat.

… … …

Když jsme došli na konec lodního trupu, Bronwyn nás opatrně zavedla do otevřené vody a stále před sebou nesla masivní dveře. Zástup tanečníků se změnil v řetěz plavců. Jak jsme plavali, Emma mluvila na Millarda, nutila ho, aby jí odpovídal na otázky a neupadal do bezvědomí.
„Millarde! Jak se jmenuje ministerský předseda?“
„Winston Churchill,“ odpověděl. “Copak jsi zhloupla?“
„Jaké je hlavní město Barmy?“
„Panebože, nemám tušení. Rangún.“
„Správně! Kdy máš narozeniny?“
„Byla bys tak hodná, přestala na mě křičet a nechala mě v klidu krvácet?“