Literární průvodce. Poznejte neznámé autorky a autory z Německa

FOTO:
Památník Goetha a Schillera ve Výmaru připomíná zlatá léta německé literatury zdroj: en.wikipedia.org

Německá literatura, to není jen Schiller, Goethe a hrst postarších džentlmenů, kteří napsali svá nejslavnější díla mezi oběma světovými válkami. Náš literární průvodce vás tentokrát zve do rozlehlých německých lesů a šedivých trosek měst.

FOTO: Památník Goetha a Schillera ve Výmaru
Památník Goetha a Schillera ve Výmaru připomíná zlatá léta německé literatury. Zdroj: wikipedia.org

Na první pohled by se mohlo zdát, že toho o literatuře našich západních sousedů víme víc než dost. Podobně jako literatura francouzská či ruská dostává i ta německá dostatek prostoru v hodinách češtiny, a tak jména jako Erich Maria Remarque či Thomas Mann nejsou pro většinu knihomolů žádnou velkou neznámou.

Představovat tyto autory by tedy bylo jako nosit sovy do Athén, jak říkají sami Němci. Dáte však dohromady alespoň desítku německých autorů? Mrkněte na několik tipů od nás.

Kouzelná německá minulost

Pokud je pro Němce něco vyloženě typické, pak je to jejich až přehnaná fascinace vlastními dějinami. Snad vůbec nejraději se němečtí čtenáři věnují chmurnému 20. století, neboť řada z nich alespoň z části vyrůstala či stále ještě vyrůstá nepřímo obtěžkána vinou za ukrutné nacistické zločiny. Takzvané vypořádání se s vlastní minulostí je proto v současné německé próze pořád žádaným tématem, přestože stále hojněji musí soupeřit s dalšími náměty a proudy.

Náš výlet po literární řece času však začíná mnohem dříve, konkrétně ve 13. století, kdy podle historiků vznikl anonymní dvoudílný rytířský epos Píseň o Nibelunzích (Das Nibelungenlied), příběh udatného reka Siegfrieda a jeho manželky Kriemhildy, jenž sám padl za oběť nacistické propagandě. Základní stavební kámen německé literatury je přitom podstatně starší než nacistická ideologie a spojení s nacisty neprávem pošramotilo jeho image. Navíc se odehrává v blízkosti řeky Rýna, která má pro Němce téměř posvátný význam.

Příběh o lásce, zradě a pomstě, jenž se stal námětem čtyřdílného operního cyklu Richarda Wagnera či dvojdílného němého filmu Fritze Langa, čerpá ze severské mytologie a několika středověkých tematických cyklů a do češtiny jej v 70. letech převedl ze středohornoněmeckého originálu Jindřich Pokorný.

Ten, komu by se Pokorného originální verze nezdála dostatečně lákavá, má však další možnosti. Zejména ovládá-li člověk němčinu alespoň na středoškolské úrovni, může bez rozpaků sáhnout po některém z řadě převyprávění pro mladší čtenáře. Autorem jednoho povedeného útlého zpracování je kupříkladu Rakušan Michael Köhlmeier, jenž má s literaturou pro děti a mládež bohaté zkušenosti.

Prašná německá minulost

Už od dob Pruska platí Němci za národ válečníků a aktivní účast v obou světových válkách představu Němců coby agresorů jen posílila. Málokdo si však uvědomuje, že mezi obyčejnými občany byli i tací, kteří si válku nepřáli, a patří tak spíše k jejím obětem, nikoliv slavně poraženým.

Nechybí mezi nimi ani tací, kteří byli bez milosti naverbováni. Dokonce se traduje, že talentovaný mladý spisovatel Wolfgang Borchert, jehož literární rozlet zastavilo v útlém věku chabé zdraví a brzká smrt, si dokonce ustřelil kus prstu, aby nemusel bojovat na frontě.

Wolfgang Borchert (1921-1947) už od mládí psal básně a toužil se stát hercem. Krátké působení u divadla však náhle skončilo, když byl Borchert nejprve povolán do armády a později odvelen na východní frontu. Domů se vrátil roku 1945, o dva roky později zemřel ve švýcarské klinice na následky těžkého onemocnění jater.

Borchert si prošel peklem, byl několikrát zatčen a vězněn, dokonce mu hrozil trest smrti a po válce se s nalomeným zdravím vrátil do Spojenci rozbombardovaného Hamburku, jenž byl kdysi jeho domovem, nyní mu však skýtal pramalou útěchu.

Vlastní zkušenost vojáka a nechtěného navrátilce z fronty zvěčnil Borchert v celé řadě krátkých povídek a především ve svém jediném dramatu Venku přede dveřmi (Draußen vor der Tür), které na německých středních školách patří k povinné četbě stejně jako u nás Hrabal či Lustig. K neméně významným dokumentaristům války a jejích krutých následků však patří i další němečtí autoři v čele s Heinrichen Böllem či Arno Schmidtem.

S láskou dětem

Přestože to na první pohled nemusí být z jeho tvorby pro děti znát, nacismus výrazně zasáhl do života i pacifisticky smýšlejícího spisovatele Ericha Kästnera, jehož knihy roku 1933 skončily společně s mnoha dalšími v plamenech. Kästner sám tomu přihlížel z bezprostřední blízkosti.

Přesto tento vyhlášený satirik na literaturu nezanevřel a už roku 1949 publikoval svůj možná nejznámější příběh Luisa a Lotka (Das doppelte Löttchen). Dvojice dívek, které se náhodně setkávají na letním táboře, aby si s překvapením uvědomily, že jsou dvojčata, okouzlil dětské čtenáře po celém světě a prakticky ihned se dočkal filmové verze.

FOTO: Erich Kästner - Luisa a Lotka
Kästnerovy hrdinky Luisa a Lotka na plakátě animovaného snímku z roku 2007.

Kästner však ani zdaleka není jediným německým autorem, který cílí převážně na mládež a literární dorost. K těm nejznámějším patří i populární Karl May, Michael Ende či Ottfried Preußler, v jejichž stínu by se pak jistě krčila další jména jako to Ursuly Wölfelové (Ohnivá Bota a Sandál Větroplach) či Gundrun Pausewangové (Mrak: Teď už nebudeme moci říci, že jsme o ničem nevěděli). Zejména román Pausewangové o atomovém nebezpečí přitom neztrácí ani po letech nic za své aktuálnosti a je jen škoda, že dnes leží pouze pozapomenutý v knihovnách.

V náruči žen

Soudě dle dosavadního výběru to trochu vypadá, že německá literatura je až na čestné výjimky výsostnou doménou mužů. Aby čtenář tomuto dojmu nepodlehl, měli bychom naši procházku po zákoutích německé literatury zakončit ve společnosti pozorných a pozoruhodných žen.

Ženská literatura přirozeně zpracovává obdobná témata jako ta mužská, a tak se i celá řada autorek věnuje traumatům minulosti. Pomyslnou královnou korunovanou Nobelovou cenou za literaturu by v tomto směru byla rodačka z rumunského Banátu Herta Müllerová, která v řadě svých knih zobrazila život v Ceaușeskově Rumunsku.

Herta Müllerová (nar. 1953) se narodila do německy mluvící menšiny v rumunském Banátu. Vystudovala germanistiku a rumunistiku na univerzitě v Temešváru, poté se živila jako překladatelka. Odmítla však spolupracovat s rumunskou tajnou službou, čímž se stala v rodné zemi nežádoucí a roku 1987 emigrovala do Německa.

Její vůbec nejslavnější román Rozhoupaný dech (Atemschaukel) má však s Rumunskem pramálo společného. Zpracovává totiž vzpomínky německého spisovatele, básníka Oskara Pastiora, který byl jako sedmnáctiletý mladík po válce násilně odvlečen do sovětského pracovního lágru, aby se tam coby banátský Němec podílel na resuscitaci Sovětského svazu.

Téma života v nesvobodném státě spojuje Müllerovou s východní Němkou Christou Wolfovou, která platí za svědomí bývalé NDR. Prozaická tvorba Christy Wolfové se sice rozpíná přes pět desetiletí a zahrnuje známé příběhy Rozdělené nebe (Der geteilte Himmel) či Kassandra, v překladu ji však překvapivě potkal opačný osud než její mladší kolegyni. Jakkoliv patří k nejvýznamnějším německým spisovatelkám 20. století, od revoluce od ní vyšla v češtině jediná kniha. Práší se tak na ni stejně jako na Borcherta či Pausewangovou.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Jakub Ehrenberger
Vystudoval bakalářský cyklus anglistiky-amerikanistiky a německého jazyka a literatury na FF UK. Ve studiu německé literatury pokračuje v zahraničí. V rámci své publicistické činnosti se soustředí zejména na současnou anglo-americkou a německy psanou beletrii, z žánrové produkce se věnuje také historické próze, scifi, fantasy a komiksové tvorbě.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*