Lion Feuchtwanger a jeho Židovka z Toleda

V roce 1955 vyšel německému autorovi Lionu Feuchtwangerovi historický román Židovka z Toleda. Sám o něm prohlásil, že když začal psát příběh o lásce a smrti milenky kastilského krále Alfonsa VIII., tak chtěl psát nejen o historii, ale také osvětlit a odhalit problémy naší doby.

Lion Feuchtwanger ,Zdroj: cs.wikipedia.org, Foto: Le Corbeau, 16. 10. 2007

Židovka z Toleda (Die Jüdin aus Toledo) je určena především milovníkům historických románů. Lion Feuchtwanger v knize ponechal historické pravdivé jádro, ovšem obohatil ji i trochou fantazie. Kniha pojednává o tom, jak muslimové obsadili Španělsko, jež bylo pod nadvládou křesťanských Vizigótů. Ti se však nevzdávali a s muslimy dál pokračovali v boji, až se jim podařilo získat zpět polovinu poloostrova.

Děj, který vás chytne za srdce

Kniha vypráví o židovském chlapci Ibrahimovi z rodu Ibn Ezra ze Sevilly, kterého rodina zanechala ve Španělsku. Z Ibrahima se postupem času stává bohatý kupec, jenž se i přes svůj židovský původ snaží dodržovat islámské zvyky. Proti muslimům však válčí panovník Alfonso VIII. Když se v jedné bitvě nestanou vítězi, uzavřou s muslimy příměří na radu Ibrahima.

Ten se po nějaké době přestěhuje do Toleda. Jeho snem je dlouhodobý mír v zemi. Změní si dokonce jméno na Jehuda Ibn Ezra. Stane se královým rádcem díky velkému obnosu peněz, jež Jehuda králi vypůjčí.

Jenomže Jehudův sen je v nedohlednu. Alfonso byl panovník, který si ve válce liboval. Chtěl zaútočit na Aragonii, neboť jejich baroni dělali v Kastilii nepokoje. Dříve než stačí zaútočit, aragonský král umírá. Na jeho místo se dostane Pedro – Alfonsův synovec. Při pasování Pedra za krále se na hostině král setkává s Raquel a Alazarem (Jehudovy děti). Alfonso si s Alazarem padnou ihned do očí, neboť Alazar přijímá křesťanskou víru a krále obdivuje, čímž u něj stoupá v ceně. Co se týče Raquel, ta je zatvrzelou Židovkou a nehodlá nic měnit. Alfonsově ženě Leonoře se narodí syn – Alfonsův následník.

Zlatý maravedí Alfonse VIII., Foto: Carlomorino

Alfonso však stále více touží po Raquel. Postará se o to, aby jí opravili muslimský palác, v němž s ní začne přebývat. Oba se do sebe skutečně zamilují. Užívají si naplno své lásky, ale osud je od sebe na chvíli odloučí, neboť vypukne svatá válka. Alfonso odjíždí sjednat mír, avšak marně. Stane se neštěstí, jeho jediný syn zemře. Alfonso se domnívá, že je tak potrestán za to, že jej i svou ženu opustil a začal žít s Raquel. Alfonso chce od Raquel odejít, ale ukáže se, že ona s ním čeká dítě. Žijí spolu tedy šťastně i nadále.

Svatá válka není pořád u konce. Křesťané útočí na muslimy i na Židy. Ačkoliv vznikají různé dohody, na konec k boji přece jen dojde. Jehuda ukrývá svého vnuka na neznámé místo, aby ho nikdo nenašel. Umírá mnoho lidí, bohužel i Jehudův syn Alazar.

A tím to nekončí. Královna nechá z žárlivosti zavraždit Jehudu i Raquel. Mylně se totiž domnívala, že se k ní Alfonso vrátí. Ten ji však začne nenávidět a nemůže ji ani vidět. Válka je u konce a je uzavřen mír.

Žánrové zařazení

Židovka z Toleda je, podobně jako řada dalších Feuchtwangerových děl (Lišky na vinici; Goya; Bláznova moudrost; Josephus Flavius; Nepravý Nero), historickým románem. Mezi hrdiny jsou křesťané i Židé, kteří se k této víře hlásí. Lion Feuchtwanger dokázal napsat řadu těchto historických románů velice poutavě, neboť krom skutečných událostí, uměl dokonale pracovat se svou fantazií. Často také čerpal ze židovských dějin.

Dobový kontext

Díky Feuchtwangerovi byla německá literatura 20. a 30. let značně obohacena. Otevřeně kritizoval fašismus. V roce 1933, kdy se moci ujali nacisté, se ocitl na tzv. černé listině, musel tedy emigrovat. Žil v zahraničí, kde se živil jako novinář. Za své dílo o poválečné socialistické literatuře obdržel v roce 1955 od Německé demokratické republiky Národní cenu.

Právě v roce 1955 vyšla i Židovka z Toleda, příběh o lásce Alfonsa a Raquel. Lionu Feuchtwangerovi se podařilo mistrně vylíčit podobu středověkého Toleda, jeho hrdiny, kteří bojují za spravedlnost a mír.

Raquel byla málomluvná, ale její mlčenlivost připadala Benjamínovi výmluvnější než slova. Pokusil se ji nakreslit. Byla to troufalost chtít se měřit s Bohem, který ji stvořil. I kdyby to byl mistr všech mistrů, kdo by se opovážil zachytit vnitřní harmonii Raquel, ten hluboký soulad postavy, tváře i pohybu? Na ni platilo Platónovo učení: ,Krása není povýšena nad ostatní ideje, ale prozařuje zrakem, nejjasnějším z našich smyslů, tělesností, jasněji než všechny ostatní ideje.´ Raquel byla podobenstvím, podobenstvím toho, co člověka obšťastňuje a povznáší. Každý, kdo ji jen viděl přejít kolem, musil se stát lepším. Onen surový a rytířský král je jediný, který se skrze ni lepším nestal – a proto byl i jediný, koho Benjamín toho dne nenáviděl. S bolestí pochopil, jak Raquel stále ještě doufá, že tohoto nečlověka učiní člověkem, a cítil pro tuto její dětskou, nezničitelnou víru lásku tím větší.