Populární nu-metalová kapela dřívějších let vystoupila v Praze ve svém nejsilnějším složení. Stojí ještě chlapíci okolo Freda Dursta za zhlédnutí, nebo patří do starého železa?
Nějaká ta voda totiž utekla od vydání jejich nejslavnější desky Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water z roku 2000 (i když kritici z ní moc odvaření nebyli). Od té doby se vyklubalo na svět několik písní s nálepkou Limp Bizkit, ty však záhy vyšuměly a nezanechaly po sobě téměř nic (vyjma předělávky Behind Blue Eyes). Poslední jejich album z roku 2005 (nahrávalo se v Praze) je pak sice zajímavě temné a připomíná industriální náladu zabalenou v líném a pomalém hábitu, hitový potenciál však skladby na této desce příliš nemají. Není se pak co divit, že z tohoto počinu nezazněla na pražském koncertu ani jedna píseň. Jinak si ale fanoušci mohli smlsnout na pestré míchanici starších kousků s jejich největšími hity. Hodinku a půl dlouhé představení na to bylo tak akorát.
Koncert začal něco po osmé v pražské O2 aréně populární My Generation, kterou Fred Durst a jeho banda zvládli na výbornou. Dlouholetým fanouškům této kapely svitla naděje, že se osmnáctý červen zapíše do jejich srdcí jako znovuzrození jejich spící hvězdy.
Kapela zasypala publikum dalšími peckami, mezi kterými nechyběl ani hit, který MTv ve své době omývala neustále dokola – Rollin‘. Obligátní gesto „točení volantem“ samozřejmě nechybělo. Stejně jako další neotřesitelné symboly této americké bandy – kytarista Wes Borland ve své masce a Fred Durst v červené kšiltovce. Především tito dva pak byli pilíři celé show. Oba pobíhali a skotačili do rytmu a při přechodu do silných basových a řízných kytarových refrénů se neskutečně uvolnili a řádili. Bylo z nich cítit, jak své hudbě věří a proniká jimi stejně jako publikem.
Prostor na stání byl plný lidí, kteří během show vytvořili perfektní kulisu: chvílemi zpívali, chvílemi skákali jako zběsilí a chvílemi svítili mobily k podpoření atmosféry. Co se týče míst na sezení, tolik jich prodáno nebylo a tribuny vypadaly trochu poloprázdně. I tak při posledním přídavku, kterým byl Take a Look Around ze soundtracku k Mission Impossible II, poskakovali i ti a společně s celým stadionem a kapelou dovedli koncert do zlatého finále, při němž se nejvíce řádilo, řvalo a hopsalo.
Výkon Limp Bizkit ve výsledku překvapil. Ostré kytary, silné riffy a jednoduché, ale úderné melodie zabraly a pětice je umí pořád dobře prodat. Fred Durst neztratil hlas, i naživo zní dobře, návrat kytaristy Borlanda jenom prospěl a DJ jako třešnička na dortu dotvořil obraz klasických Limp Bizkit k úplnosti. Chvílemi se sice některé písně lehce ztrácely ve špatné akustice arény (ach ta ozvěna), Behind Blue Eyes však znělo i přesto melancholicky a procítěně.
Limp Bizkit předvedli solidní show, propadák se nekoná, nebáli se odvázat, komunikovali s publikem (Durst dokonce dvakrát řekl česká slova: Pra-ha-ha-ha-ha a Díkyy) a po hudební stránce rovněž nezklamali. Otázkou je, jakým směrem se bude ubírat jejich avizované album. Pokud zvolí návrat k úderným riffům a těžkým a takřka zabijácky rytmickým refrénům, můžou překvapit a po letech se opět dostat na výsluní. To však ukáže až čas.
V úterý 9. června vystoupili v Praze nu-metaloví Korn, přečtěte si, jaký byl jejich koncert!
