Hrdinové pochmurného světa Warhammeru jsou českým čtenářům známi již mnoho let, ovšem co do oblíbenosti je válcuje jednooký, potetovaný trpasličí pankáč s řetězem v nose a obrovskou, magií nadupanou sekerou v ruce. Už tento popis stačí, aby se každému fanouškovi světa válečného kladiva vybavilo jméno Gotrek Gurnisson.
Poprvé se čeští čtenáři mohli seznámit s trpasličím bijcem a jeho lidským kamarádem Felixem Jaegerem v roce 1992, kdy v nakladatelství Polaris vyšla úplně první do češtiny přeložená antologie povídek ze světa Warhammeru. Jednu z nich napsal i tehdy neznámý autor William King a její název se stal i jménem celé sbírky – Vlčí jezdci. Čtenáři tady mohli poprvé okusit putování věčně zachmuřeného trpaslíka a jeho přítele Felixe napříč územím Říše. V tomto příběhu přijde známý trpaslík o oko a kožená páska přes prázdný důlek se stane jedním z mnoha Gotrekových poznávacích znamení.
Po první ochutnávce následovalo osm let ticha po pěšině, než ve stejném nakladatelství vyšla další antologie, která však tentokrát obsahovala výhradně povídky W. Kinga o Gotrekovi. Právě Zabíječ trolů, v originále Trollslayer, proslavil celou ságu mezi českými čtenáři a od té doby se u nás začal Zabíječ skloňovat ve všech pádech.
„Minutku. Hej, vy vevnitř! Otevřete! Můj přítel má velikou sekeru, zato trpělivost má malou. Radím vám, abyste ho poslechli. Jinak přijdete o dveře.“
„Co že mám malého?“ Zajímal se Gotrek dotčeně.[1]
Gotrek je coby knižní hrdina velice originální a možná právě to může za jeho masový úspěch mezi čtenáři jak ve světě, tak v našem prostředí. Pod tíhou své viny se musel stát trolobijcem, fanatickým trpasličím bojovníkem, který se zapřísáhl, že bude neustále hledat svou smrt a to buď v boji s obrovskou přesilou či mnohem silnější nestvůrou. Jako symbol svého poslání si vyholil lebku až na pruh vlasů uprostřed hlavy a postupem času si jejich hřeben udržuje ve vztyčené poloze medvědím sádlem.
Důvod, proč se stal Gotrek trolobijcem, nikdo neví. Knih vyšlo již deset, v češtině devět a jedna se připravuje, ale čtenáři dosud netuší, proč a co vlastně vedlo trpaslíka k tomuto rozhodnutí. V každé knize je několik vět, které částečně poodhalí roušku tajemství, ale pouze tak, aby čtenář začal šílet vzteky, že ve zbytku knihy už nic dalšího není a jemu hlodá v mysli tajemství, o kterém se sice něco dozvěděl, ale místo odpovědí se vyrojilo spíše více otázek. A právě to je jedním kouzel celé knihy. Čtenáři prostě drží trolobijci palce, aby přežil následující boj, ale zároveň ví, že každá další zabitá nestvůra je pro trpaslíka jen oddálení jeho vykoupení z hříchů, které spáchal. Je to paradox, který vytváří jedinečnou atmosféru každé knihy, takže nelze říci, že Zabíječi jsou jen o zabíjení.
Co se týče vedlejších hrdinů, King vytvořil rozsáhlou mozaiku ryze originálních charakterů, které skvěle doplňují sice jedinečného, ale mlčenlivého a nespolečenského Gotreka. Felix je ten, kdo v příběhu mluví a provádí obvyklé společenské záležitosti. Na rozdíl od trpaslíka víme o jeho minulosti první a poslední, protože coby vypravěč ji mnohokrát zmiňuje a často se na ni odvolává. Povětšinou v takových případech, kdy jemu i trolobijci jde o život.
Dalším nezapomenutelným trpaslíkem je Snorri Nosohryz – mentálně pomalejší, spíše řečeno vysloveně tupý trolobijec. Díky své pomalosti je zesměšňován, tu a tam pronese v dané situaci neuvěřitelnou průpovídku, nebo se mu stane něco, u čeho se čtenář zasměje, ale zároveň užasne. Do třetice se nejde nezmínit ještě o Malakaim Makaissonovi, potřeštěném a zároveň geniálním trpasličí vynálezci a konstruktéru, kterému se ovšem ne vždy všechno podaří.
Najednou se desítky tisíc nájezdníků, bestií a válečníků Chaosu dalo do pohybu. Hnaly se sněhem k hradbám. Jejich jekot rval uši…. „Řekněte jim, ať se ztiší. Snorri má trochu kocovinu,“ ozval se Snorri.[2]
Po zahájení kariéry Zabíječem trolů vyšel ve stejném roce román Zabíječ skavenů, což je označení pro krysoidní humanoidy. Všechny další vydávané tituly jsou volně spojeny příběhem, a tak se dají číst v různém pořadí, protože každá kniha obsahuje ucelený příběh, který začne a skončí v témže svazku, ale lepší je brát romány popořadě – v každé následující knize je totiž mnoho narážek na všechny předcházející. Kdo si chce vychutnat velmi dobrý, epický příběh, který se vleče jako hodně krvavá ale vysoce kvalitní telenovela, ten by měl začít pěkně od začátku Zabíječem trolů. Jen tak bude vědět, co která narážka znamená, proč dělají tohle, či kde a jak se tam vzala ta divná postava.
Úroveň a kvalita knih by se dala nyní popsat na grafu, kdy po vydání prvního dílu začala strmě stoupat. King v zápletkách „tvrdil muziku“ čím dál víc a atmosféra houstla a houstla. Za vrcholné knihy celé série se dá bezesporu považovat díl třetí: Zabíječ démonů, protože masivní bitva mezi trpaslíky a hordami Chaosu korunovaná titánským soubojem mezi Gotrekem a mocným démonem Krvežíznivcem je vskutku nezapomenutelná.
William King na základě vlastního rozhodnutí opustil po vydání Zabíječe obrů svou rozjetou ságu nejenom o Gotrekovi, ale také zatím čtyřdílný seriál o Ragnarovi, který se odehrává v jiné časové rovině Warhammeru. Autorské otěže po něm převzal Nathan Long, který se českému publiku poprvé představil Zabíječem orků a následně Zabíječem lidí. Ač v těchto pokračováních trochu poodkryl něco z Gotrkeovy historie a posunul děj o deset let dál, jeho knihy už nedosahují předchozí úrovně W. Kinga. Loni byl oznámen název dalšího Zabíječe, tentokrát šamanů, jehož autorem bude opět Long.
Nezbývá tedy než čekat, než nakladatelství Polaris vydá Zabíječe elfů, protože už ze samotného názvu je jasné, že v tomto románu bude Gotrek konečně moci dát průchod svým silným antipatiím vůči elfskému národu.
[1] King, W.: Zabíječ trolů, Polaris, Opava 2000, s. 8
[2] King, W.: Zabíječ bestií, Polaris, Opava 2002, s. 210
Ohodnoťte tento článek:
