Ladislav Fuks. Autor Spalovače mrtvol měl i své temnější stránky

FOTO: Kniha
Baudelaire nepsal veršíky o lásce.

Autor psychologické prózy, který se k úspěšným a uznávaným spisovatelům zařadil už po vydání své prvotiny v roce 1963. Během života musel skrývat svou homosexuální orientaci, křesťanskou víru i nesouhlas s režimem.

FOTO: Kniha
Ladislav Fuks dnes patří do povinné četby. Zdroj:sxc.hu

Život Ladislava Fukse rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Neustálý strach, úzkost, obavy. To vše jej provázelo a promítlo se do jeho literární tvorby. Hlavními tématy jeho děl jsou zejména vědomí blížící se katastrofy, zločin, totalitní bezpráví a vyčleněnost hlavní postavy z chodu normální společnosti.

Život podivínského cizince

Tak jako tajil své soukromí, obestíral tajemstvím řadu postav a samo tajemno a temnota jsou pro něj jako autora tak specifické, že působí, jako by se do české prózy vracely prvky romantické poetiky. Psychologická próza Ladislava Fukse navazuje na tradici kafkovské absurdity. Jeho knihy plné temnoty a úzkosti mu vynesly pověst podivínského cizince, která mu zůstává dodnes.

Narodil se 24. 9.1923 v Praze jako jedináček a syn vyššího policejního úředníka. Tento jemný, skoro až přecitlivělý chlapec tak vyrůstal v přísné atmosféře. Jak vzpomíná ve svých pamětech, jeho otec byl „velký policajtský zvíře“.

Právě to mu činilo jisté problémy při hledání přátel a zařazení se mezi své vrstevníky. Svou roli zde však sehrála také homosexualita, kterou už v pubertě musel před rodiči i okolím úzkostlivě skrývat.

Snad pro tyto pocity osamělosti a vydědění se přátelil zejména se spolužáky ze židovských rodin, již se podobně jako on – zejména po sílících signálech ze sousedního Německa – cítili osamělí a vyloučení z normálního života. V prvních letech války však Fuks tyto jediné přátele ztratil. Někteří z nich emigrovali, jiné však čekala hrůza koncentračních táborů. Jejich osud se ho hluboce dotýkal, o čemž svědčí i významná část jeho tvorby.

Studia a zaměstnání

Ladislav Fuks studoval na reálném gymnáziu v Praze. Místo vyučování občas chodil za školu a volný čas pak trávil nejraději četbou na Olšanských hřbitovech, kde se prý cítil lépe než v kolektivu. Po maturitě v roce 1942 byly vysoké školy uzavřeny, proto pracoval nejprve u známého v účtárně na pozemkovém úřadu v Bubenči a později v Hodoníně. Po skončení války studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze psychologii, pedagogiku, dějiny umění a filozofii (mimo jiné navštěvoval přednášky Jana Patočky).

Náhled na vnější koncentrační tábor
Fuks psal také díla s židovskou tematikou, ač sám Žid nebyl. Zdroj: KZ Gedenkestätte Dachau

V roce 1949 získal titul PhDr. Poté pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem, ve Vinohradských papírnách a v papírenském závodě v Holešovicích. Později se mu naskytla příležitost práce ve Státní památkové správě a jeho pracovištěm se stalo mnoho českých hradů a zámků, z nichž se mezi jeho nejoblíbenější řadí Kynžvart, o kterém v roce 1958 napsal monografii. A právě na Kynžvartu začal psát svou románovou prvotinu Pan Theodor Mundstock.

Úspěšný debut

V 50. letech vyšlo Ladislavu Fuksovi časopisecky několik povídek, jež byly později vydány knižně v souboru Smrt morčete. První vydanou prózou je však Pan Theodor Mundstock, román, který po několika úpravách vyšel v roce 1963. Tato kniha se stala velmi úspěšnou, přestože zpracovávala téma, kterého tehdejší kritika zaznamenala až nadprodukci – v té době totiž vrcholila druhá vlna válečné prózy s židovskou tematikou.

U Fukse sice nešlo o autentické životní zkušenosti (jako například u Jiřího Weila či Arnošta Lustiga), avšak kniha byla přijata s nadšením. Ještě v roce 1963 podal Ladislav Fuks výpověď a stal se spisovatelem na plný úvazek.

Povídková kniha Mí černovlasí bratři, jež rovněž pojednává o osudu židů za války, byla sice napsána ještě před Panem Theodorem Mundstockem, vyšla však až o rok později, tedy v roce 1964. V roce 1966 vyšel román Variace pro temnou strunu, který se autorovi prý psal nejlépe, neboť si (podle vlastních slov) nemusel moc vymýšlet, protože psal sám o sobě.

V této knize si Fuks mistrně pohrává s rolí vypravěče. Stírá hranici mezi snovými představami a realitou a čtenář je na pochybách, co se v románu skutečně odehrává a co se děje jen v myšlenkách hlavního hrdiny Michala (což je i druhé jméno Ladislava Fukse při křtu).

V roce 1967 byl publikován legendární Spalovač mrtvol, jenž byl o rok později zfilmován Jurajem Herzem. V roce 1969 vyšel již zmiňovaný povídkový soubor Smrt morčete, za rok Myši Natálie Mooshabrové, v roce 1971 Příběh kriminálního rady, za další rok Oslovení z tmy a Nebožtíci na bále.

Krátké manželství

Ladislav Fuks kromě své homosexuality tajil i svou víru, která v něm však působila rozpor právě s jeho orientací. Skrýval svou přirozenost, jež byla v té době absolutní tabu. Jeho pocit rozpolcenosti, strachu a úzkosti vzrůstal a sám se přiznal k tomu, že u sebe pozoruje schizofrenní rysy. Pokusil se nejen o únik z osamělosti a nesvobody, ale také z Československa, a to když se v roce 1964 oženil s Italkou Giulianou Limiti.

Jeho manželka pocházela z významné a vlivné rodiny, o čemž svědčilo i blahopřání k svatbě od předsedy italské komunistické strany Palmira Toglattiho, ale i papeže Pavla VI. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Po několika dnech se Ladislav Fuks vrátil z Itálie do Prahy, čímž vzbudil veliký mezinárodní poprask.

FOTO: Římské Colosseum
Jeho maželka pocházela z Itálie.

Ladislav Fuks se skutečně chtěl v Itálii usadit, nechal si tam přestěhovat řadu věcí, mimo jiné i část své knihovny. Chtěl se vymanit z temné výjimečnosti a žít normální život. Avšak svou přirozenost potlačit nedokázal. Arnošt Lustig ve své knize O spisovatelích dokonce píše, že se Fuks vytratil již během svatební hostiny (údajně za nějakým rumunským číšníkem).

Když přijel z Itálie do Prahy, nechal se hospitalizovat na psychiatrii u svého známého Miroslava Plzáka, a to jednak proto, že u sebe skutečně pociťoval schizofrenní sklony, ale také proto, že ho manželka přijela do Prahy hledat.

Nevydařený sňatek

Situace kolem Fuksova sňatku se řešila na vysokých místech. Do případu se vložilo ministerstvo vnitra, ministerstvo zahraničních věcí, vedení Svazu Československých spisovatelů a nedlouho poté byl Fuks kontaktován Státní bezpečností. Pozoruhodné ale je, že i když bylo jejich manželství zrušeno papežským dispenzem, občanský rozvod podle našich zákonů nikdy neproběhl, tudíž Ladislav Fuks umřel jako ženatý muž.

Ladislav Fuks věděl, že za to, aby jeho knihy mohly vycházet, bude muset zaplatit vysokou cenu. Neměl zřejmě povahu na to, aby se uchýlil do exilu či samizdatu, proto volil jinou cestu – předstíranou loajalitu k režimu. Bojoval zbraněmi sobě vlastními – nadsázkou a skrytou ironií. Dělal určité kompromisy a ještě více se uzavíral do vlastního světa. Mezi největší „úlitby bohům“ patří zejména Křišťálový pantoflíček, román o dětství Julia Fučíka, vydaný v roce 1978.

O dva roky později vydal Obraz Martina Blaskowitze a v roce 1983 svůj poslední román Vévodkyně a kuchařka, v němž dokázal, že je velkým spisovatelem a nejen hlásnou troubou režimu a tvůrcem schematických braků.

Ještě v roce 1983 sám oznámil, že s literární prací končí. Měl v té době sice rozepsaný ještě další román, který se měl jmenovat Podivné manželství paní Lucy Fehrové, ale napsal z něho pouze jednu kapitolu. Dále nepokračoval, neboť, jak sám přiznal, už mu nesloužila paměť dostatečně na to, aby v hlavě udržel kompozici a přenesl ji na papír.

Normalizační autor?

Po sametové revoluci byl hozen do jednoho pytle s prorežimními autory z doby normalizace, a to zkrátka proto, že jeho knihy mohly vycházet. Ladislav Fuks tomu nerozuměl a chápal to jako křivdu. Po roce 1989 jako by se na něj zapomnělo a jeho knihy prakticky nevycházely, protože na řadě už byli jiní. Až v roce 2003 vyšel v Odeonu Spalovač mrtvol a poté i další knihy.

I když Ladislav Fuks ohlásil konec své literární práce, začal z iniciativy Jiřího Tušla psát v roce 1991 své paměti, které však vyšly až posmrtně. V té době již pořádal svou pozůstalost pro Památník národního písemnictví. Vše, co nějak vypovídalo o jeho soukromí, zničil, protože byl přesvědčen o tom, že jediné, co po něm má zůstat, jsou jeho knihy.

Ostatní prý není důležité a nikdo kromě Boha není povolán do jeho soukromí nahlížet. Stejně jako knihy a postavy Ladislava Fukse tak i jeho život je zahalen rouškou tajemství. Konec svého života Ladislav Fuks prožil sám ve svém dejvickém bytě, kde také 19. srpna roku 1994 umřel. Svět se o tom dozvěděl až o dva dny později, protože i v tomto těžkém okamžiku byl Ladislav Fuks docela sám.

Zdroj: Forst, Vladimír a kol. Lexikon české literatury, Praha: Academia, 1985.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*