KoresponDance 2012 ukázal kořeny tance. Spojil baroko a postmodernu

Tanec magnetické balerínkySdružení Se. S. Ta (Setkávání současného tance) sestavilo letošní dramaturgii festivalu KoresponDance pod tématem historických inspirací současné choreografické kreativity. Programu v této linii dominovaly zejména postmoderní tanec a barokní tanec.

Tanec magnetické balerínky
V Tanci magnetické baleríny využila Andrea Miltnerová znalosti barokního tance. Zdroj: Vojtěch Brtnický, Se.S.Ta

Zájemci se měli možnost obeznámit s postmoderním tancem na interaktivní přednášce jedné z čelních představitelek Marthy Moore. Moore situovala postmodernu v tanci do New Yorku šedesátých let, traktovala její zdroje již v padesátých letech a od roku 1973 naznačila fragmentaci hnutí individuálním směrováním jeho významných tvůrců.

Martha Moore představila hlavní teze, pohybové výzkumy a slavné projekty, jejichž zjednodušené verze si mohli účastníci přednášky vyzkoušet pod jejím lektorováním na vlastních nohou.

Performance ve formě eventu
Po vlastním vystoupení předvedla Martha Moore performanci ve formě eventu i pro netanečníky.

Moore přivezla do Prahy i projekt john and jane installation vytvořený spolu s Félixem Perrotinem. Do projektu zapojila různé zájemce i netanečníky, s kterými nazkoušela krátkou předehru k performanci. V instalaci zkoumali danosti a z nich vznikající věci. Performance byla vystavěna na současné estetice odlišnosti smyslů, strukturace vidění a neprostupnosti obrazu, slova a hudby.

Andrea Miltnerová: Fractured a Magnetická balerína

Další večer patřil Andrey Miltnerové, britské tanečnici a choreografce českého původu žijící v Praze. Miltnerová je uznávanou odbornicí na barokní tanec. Představila dva projekty, mezi které na žádost Se.S.Ty včlenila krátký ryze barokní tanec podle původního pohybového zápisu. Diváci mohli vysledovat, jak Miltnerová přenáší svoji znalost barokní techniky a estetiky do současných choreografií.

Fractured
Ve Fractured se roztančily svaly na hřbetě, performerka připomínala hmyz.

První krátké sólo, Fractured (tělo ve vysokém rozlišení), představilo fascinaci tělem, hřbetem baletky. Miltnerová se v hlubokém předklonu opřela hlavou o zem a pohledu dominoval hřbet tanečnice, na kterém se detailně roztačila muskulatura. Pohybu dominovaly ze začátku ruce, viděli jsme zpodobněný hmyz. Hudební design vnášel do Bachovy skladby šum, aby dotvářel prostředí rozrušeného stvoření, které před námi ukrývalo tvář. V závěru šum ustoupil, zřetelně jsme slyšeli artificiální hudbu a ono stvoření jako by se polidšťovalo.

Magnetická balerína navázala na Fractured estetickým minimalismem a malým prostorem, který se už nejevil tak stísněný, i když se balerína téměř nehnula z místa. Jestli by nás Fractured mohlo alespoň vzdáleně odkazovat na Kafkovu Proměnu, Magnetická balerína se jevila jako přímá příbuzná Andersenova Cínového vojáčka.

Tanec magnetické balerínky
Magnetická balerínka byla osvětlována pohádkově.

Hudební dramaturgie byla intertextuální, podložena drum and base. Nabita různými odkazy a přechody, na něž balerína reagovala jednou svůdně, jindy s obsesivní nutností až do mechanického porouchání. Za světelný design v obou případech odpovídal vynikající Jan Komárek, který uměl světlem dotvářet obrazy, zpomalovat jejich plynutí nebo znásobovat emoce. Světlo bylo v Magnetické baleríně velmi patřičné.

Alban Richard: Tři etudy o odloučení

Poslední večer v Praze nabídl festival tři duety Albana Richarda, a to Lointain, Luisance a Lacis. Jako divák jsem tentokrát dost tápal a nejvíc jsem se o choreografiích dozvěděl z následné diskuse.

U jádra Richardovy tvorby je jistý konceptualizmus. V mužsko-ženském duetu Lointain, který je zpracováním druhé scény druhého dějství Wagnerova Tristana a Isoldy, si předsevzal, že udělá partituru o čtyřiceti figurách. Ty pak vytvářel s tanečníky v pařížském bytu v konfrontaci s nábytkem (noha na židli, ruka se natahuje pro něco apod.). Následně se programově snažil o nazkoušení otevřené struktury.

Tři etudy o odloučení
Figury Lointain vznikaly z interakce s nábytkem, přimyslete si pod bradu židli.

Pro duet dvou žen Luisance byl Richardovi inspirací Charcotův fotografický archív hysterických pacientek z konce devatenáctého století. Napodobování fotografických momentek tanečnicemi se mi nezdálo nijak zvlášť užitečné. Duet v mých očích ožíval až napojením na zdroje dobové náboženské imaginace u pacientek-tanečnic.

V Lointain a Luisance převažovala sošnost nad pohybem. Třetí duet, Lacis, se promítal na velké plátno. Šlo o film, duet dvou mužů, kteří zápasili. Gesta se natáhla v čase, spojení erotiky s násilím bylo víc než zjevné.

Tři etudy o odloučení
Zpodobnění vznikala na základě starých fotek psychiatrických pacientek.

Alban Richard v diskusi vyjádřil své politické přesvědčení o rozhodující aktivitě publika a jeho účasti na díle. V Lointain jsem neocenil ani světelný design, který měl místy podobný účinek jako přeblikávání filmu a zatmění v Lacis, uspával mě. Při snaze o otevřenou strukturu prvního duetu bych viděl problém v tom, že Wagnerova hudba je docela uzavřená struktura.

V druhém duetu koncepce převážně mimického zpodobnění hysterických pacientek nebyla přesvědčivá, autentičnost fotografie zůstala ta tam. Zdálo se, že právě na ní Richardovi záleží. V předvedených choreografiích stála póza nad pohybem a Richard v diskusi zdůraznil ve své nynější práci časovost nad prostorem. Jen na okraj, uměním času byla pro Lessinga, ze kterého tohle rozdělení nakonec vychází, poezie.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tomáš Kladný
Narozen v roce 1984 na východním Slovensku. Studoval v Bratislavě marketing a divadelní dramaturgii/režii. Pro Topzine.cz píše od prosince 2011 v rubrice Divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*