4 fotky 
V listopadu vyšel dotisk Rudišova posledního románu Konec punku v Helsinkách. Název nás sice odkazuje do Finska, ale Helsinky tohoto díla jsou arkádií hlavního hrdiny – stárnoucího punkera z NDR Oleho. Místem, které téměř navštívil, ale sešlo z toho.
Ilustrační foto, Zdroj: wikipedia.org, Foto: Rainer Theuer
A také se tak jmenuje jeho hospoda, bod, do kterého je situována přítomnost příběhu. Hrdinova (a autorova) volba Helsinek jako odepřeného ráje umocňuje studený, kaurismäkovský (vlastní asociace spojené s Finskem nechť si čtenář libovolně dosadí) dojem ze světa Konce punku.
V této přítomnosti je Ole vypravěčem zastižen jako stárnoucí muž v koloběhu každodenních stereotypů, vzpomínek a banálních situací. Jeho největší životní dramata se odehrávají mimo hlavní proud vyprávění. Některá vytanou retrospektivně, jiná jsou jen naznačená. Čtenář však není postaven před čistě nedějovou prózu, neboť i nad zdánlivě prázdným a zbytečným životem Oleho se klene cosi jako horizont smíření, k němuž Ole směřuje.
Jaroslav Rudiš, Zdroj: wikipedia.org, Foto: Michael Werner
Další časoprostorovou rovinou příběhu je proud navztekaných slov české punkerky Nancy, která ze sebe chrlí znechucení z doby (1987) a místa (pohraničí) ve formě spontánního deníku. Ač od sebe roviny vyprávění příběhu Oleho a Nancy dělí přibližně dvacetileté období, nejsou bez spojitosti. Třetí rovinou je hlas Oleho dcery Evy. Její výkřik v textu působí jako exploze.
Polopatická konstrukce
Vševědoucí vypravěč zaujímající nadčasovou pozici (kterou ale zruší na konci knihy – k tomu se ještě vrátím) konstruuje příběh skrze Oleho vnímání. Užívá prézenty sloves související s vnímáním a myšlením: Ole si myslí, Ole vidí, Ole ví. A ty, čtenáři, věz, že od počátku příběhu ti budou explicitně předkládány jisté situace, myšlenky a repliky jako typické, každodenní, a ty se rázem octneš v pozici nesamostatného tvorečka, kterému je třeba vše vysvětlit.
„Jak je?“
„Listopad.“
Ole ví, že kdyby byl srpen, Frank řekne srpen, a kdyby byl duben, řekne duben.
(s. 14)
Jinou funkci této věty, než udělat ze čtenáře nepozorného lempla, nevidím. A tu esteticky ambiciózní už vůbec ne. Jako způsob vyvolání dojmu každodennosti či stereotypnosti je vyjmenování podobných upozornění na úvod knihy zbytečné, když je potom ze zbytku knihy patrné, že se tyto činnosti opakují. Kniha tím čtenáři příliš usnadňuje konstituci světa – mantinely jsou rozvrženy hned od počátku.
Čím více je svět upevňován, převládají v knize dialogy s minimem komentářů a dílo tím dostává spád. Proto ze začátku působí deníkové pasáže ve statické části textu osvěžujícím dojmem. Čím více se dynamizují pasáže o Olem, tím jsou tyto paralelní linie rovnocennější. Když se zdá, že tyto příběhy zajely do kolejí, struktura se rozruší vloženým manifestem – proudem vědomí Oleho dcery.
Dalším rysem díla, který vede čtenáře za ruku, je naprosta zřetelnost metafor/přirovnání. Vyplavou z textu jako bublinka, mají nádech drsné životní moudrosti a vždycky praští do očí. Svou neohrabaností. Což není mínus. To je punk. (Tuším.) Mínus je, že čtení čtenáři nijak nekomplikují, jen vytančí na povrch a volají: podívej se, jaká jsem.
Známka punku?
Těžko a zbytečno posuzovat, nakolik Rudišovy postavy, svět a koneckonců celé dílo souvisí se skutečným punkem. Je ale důležité zmínit, že rysy, které postavy přiřazují k určité subkultuře, jsou převážně vnější a nápadně tematizované. Samotné názvy kapitol (včetně názvu knihy) odkazují k nezbytným punkovým rekvizitám. Postavy tak v důsledku působí jako rezignovaní/vzteklí/šílení vyvrhelové oblepení známkami punku.
Podobně vyznívají i z různých myšlenkových systémů vyrvané fráze, neustále přemílané: Všechno souvisí se vším. Samota zesiluje. Do nového kontextu však nejsou vetkány, nýbrž připomínají spíš placku s proslulým heslem o nesmrtelnosti punku.
První a poslední kapitolka psaná kurzívou a tvořící mýtický rámec knihy se lopotně snaží vyvolat dojem návaznosti na „vysokou“ literaturu. Obávám se, že přes chvějící se koruny stromů a louku, která se vlní jako moře, cesta nevede.
Bez pochyb?
Jak už jsem naznačila, původně vševědoucí vypravěč se přizná k tomu, že je součástí světa postav. Ale nedá se mu věřit. Vždyť svojí konfesi zahajuje(!) poslední větou románu, načež následuje ještě mnoho vět, které se týkají jeho ukotvení ve světě postav a dovyprávění Oleho příběhu. Věřte pak takovému hlasu! Dílo se tím posouvá do hlubší úrovně fikce a co bylo řečeno, je náhle zpochybněno hlasem postavy pragmaticky založené, která sice hrdinu zná, ale na jeho život nazírá shovívavě.
V této kapitole poprvé čtenář zapochybuje nad tím, cože to vlastně celou dobu četl. Fikční svět se zachvěje a v knize se poprvé objeví rušivý element na hlubší rovině než doposud. Tento úsek textu vůbec není pěkný: čtenář může mít pocit, že je podveden, že to autora už nebavilo, tak to rychle utnul. Netroufám si posuzovat autorovu intenci, ale narušení a shození vítám, byť není učiněno nejnápaditějším prostředkem.
I přes depresivní tématiku, implicitní otázky, které se táží po smyslu revolty, motivy vzteku (až rezignace) jako modu vivendi, příběh nerušeně kráčí (byť s občasným poskočením), neklade překážky při čtení a kompozice je zdařile vystavěná. A to je trochu problém: tato nekomplikovanost formy není až tak signifikantní, aby s obsahem kontrastovala, ani není obsahu zcela odpovídající. Hrany jsou příliš zaoblené.
Název: Konec punku v Helsinkách
Autor: Jaroslav Rudiš
Počet stran: 268
Vazba: Pevná s přebalem
Rozměr: 20 x 13 cm
Doporučená cena: 285,- Kč
Vydalo: Labyrint, Praha 2010Hodnocení: *** (60%)
