2 fotky 
V pátek 21. ledna byla hodinu před polednem v kavárně nakladatelství Academia pokřtěna kniha rozhovorů nazvaná Věda v Čechách po 20 letech. Autorem rozhovorů se šesti předními českými vědci je Pavel Kovář. Na křtu byl přítomen nejen on a zpovídaní vědci, ale také profesor Jiří Drahoš a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět.
Ilustrační foto, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
„Interview s těmi, kteří o něco usilovali a dále usilují, není prvotním cílem, je hlavně prostředkem k pokusu poodhalit individuální cesty myšlení těch, kteří se nějak podíleli či významně podepsali na úseku historie v činnosti, jež vyžaduje štafetu, respektive vhodné osoby v pravý čas na správném místě,“ píše v doslovu autor knihy, Pavel Kovář. Těmi, kdo zmíněnou štafetu přebírali, byli tři porevoluční předsedové Akademie věd ČR a tři děkani Přírodovědecké fakulty UK. Funkci děkana PřF UK ostatně zastával v letech 2003 – 2009 i sám Kovář.
Ve spirále, nebo na kruháči?
Kniha je zajímavým příspěvkem v době, kdy se česká akademická obec potýká nejen s reformou financování vědy, ale i s ekonomickou krizí. Kovář v doslovu mimo jiné zmiňuje akt Jiřího Grygara, který roku 2009 odmítl Cenu Rady pro výzkum, vývoj a inovace ČR, jež se uděluje v rámci projektu Česká hlava a je štědře finančně dotována. Tehdy byl Grygar redakční radou časopisu Živa požádán o text vyjadřující se k vývoji české vědy. Ten článek se jmenoval Česká věda po 20 letech na kruhovém objezdu. A právě odtud čerpal Kovář inspiraci pro podtitul své knihy Věda v Čechách po 20 letech: Ve spirále, nebo na kruháči? Ale abychom české politice a (ne)financování vědy jenom nespílali, citujme dalšího dotazovaného, jenž byl křtu přítomen: Vladimíra Kořínka. Ten zmínil, že „každá perioda je ve vědě důležitá“.
S jakými přírodovědci v akademických funkcích si Pavel Kovář povídal?
Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR 2001-2005
Petr Čepek, děkan PřF UK 1991-1997
Vladimír Kořínek, děkan PřF UK, 1990-1991
Václav Pačes, předseda AV ČR 2005-2009
Karel Štulík, děkan PřF UK 1997-2003
Rudolf Zahradník, předseda AV ČR 1993-2001
Aby byla představa o rámci, v němž těchto šest rozhovorů vyšlo, kompletní, je nutné zmínit se ještě o předmluvě Daniela Kroupy, politika, filozofa a vysokoškolského učitele. Bylo by složité, neřku-li nemožné shrnout obsah několikastránkové předmluvy do pár řádků. Kroupa se v ní nezabývá pouze vývojem české vědy v posledních 20 letech, ale (zjednodušeně řečeno) klade si otázku, co je to vůbec věda, jak se chápání tohoto pojmu vyvíjelo a jak se proměňovalo postavení vědy ve společnosti, navíc nijak neakcentuje rozdělení vědy na přírodovědeckou a humanitní větev. Celou knihu pak vlastně otevírají závěrečná slova Kroupovy předmluvy:
„Kdo hledá smysl života jako předem určený úkol, bude zklamán absencí odpovědi i životem. Stvořil-li Bůh člověka jako svobodnou bytost, proč by jeho svobodu ihned zrušil tím, že mu naplánuje a předepíše, co musí v životě udělat? (…) Údělem života, který zůstává vůči smyslu otevřený, je tedy napětí a problematičnost. A právě tak je to i s dobrými příběhy. Zejména tehdy, jsou-li vyprávěny lidmi, kteří je prožili.“
Ostatně: něco podobného jako v Kroupově předmluvě zaznělo i během křtu, a sice že věda je jedním z pilířů společnosti a tyto rozhovory by měly přispět k uvědomění si toho, že se neodehrává jen za zdmi ústavů. Helena Illnerová se zmínila o své obavě, podaří-li se k danému tématu vymyslet různorodé otázky. Avšak i letmý pohled do knihy napoví, že se to podařilo. Jí samotné se například Kovář ptal, jak vnímá uplatnění žen ve vědě. To mě inspirovalo k otázce, jestli jí vadí, pokud je titulována jako vědec. Nejen jako budoucí překladatelka se s problematikou politické korektnosti setkávám často a snažím se ji respektovat, ale pokud ke mně na návštěvu přijde žena, odmítám ji titulovat jako hostku. Na tom, že zrovna v případě oslovování je dobré respektovat zvyklosti jazykového společenství, jsme se s profesorkou Illnerovou shodly. Důležitější je podle ní to, aby žena nebyla znevýhodněna tím, že chce mít děti a tudíž její kariéra – zcela přirozeně – začíná později. Právě tehdy by ji společnost měla podpořit.
Zmíněno bylo také další populární téma: mladá generace. Podle bývalého předsedy AV ČR Václava Pačese by bylo dobré, kdyby vznikla podobná kniha obsahující rozhovory s mladými vědci. Jak oni nahlížejí na vývoj ve vědě? Co je pro ně důležité? Bylo by to zajímavé i kvůli tomu, že čeští mladí mají o akademickou kariéru zájem a přinejmenším mnozí mladí přírodovědci se i po několikaleté stáži v cizině opět vrací do Česka.
I když jde o šest rozhovorů s významnými českými přírodovědci, je tato kniha přínosná i pro ty z nás, jejichž znalosti z oblasti chemie, biologie a fyziky končí u středoškolských učebnic. Jedná se totiž o dokument zaznamenávající a reflektující paměť šesti lidí, kteří zásadním způsobem spoluvytvářeli českou (akademickou) společnost. Bylo by dobré, kdyby někdo kromě mladých vědců vyzpovídal také akademické kapacity z oblasti humanitních věd.
