×
TOPZINE.cz

Klavírista Martin Hroch: Po prvních hodinách na konzervatoři jsem míval slzy na krajíčku

Klavír!Rozhovor! Martin Hroch začínal s hraním na klavír koketovat pozdě, až ve třinácti letech. Dnes ale tvrdí, že by hudbu za nic nevyměnil. Objíždí koncertní sály, studuje na prestižních kurzech v zahraničí a šéfuje interpretačním kurzům. Umělecký život je prý výzva i životní filozofie.

Martin Hroch
Martin (vpravo) se svým Ars Lyrica, Zdroj: archiv, Martin Hroch

Proč klavír?

Mně se ten nástroj strašně líbí. Původně jsem chtěl hrát na varhany, ale to nedopadlo. Mám k nim pořád dluh, i když na ně občas hrávám, ale nemám je profesionálně vystudované.

Klavír a cembalo ti nestačí?

Na kolik hudebních nástrojů umíš, tolikrát jsi hudebníkem… (smích)

Ty jsi začal hrát docela pozdě. Jak to?

Ve třinácti letech to bylo moje svobodné rozhodnutí. I když mám v rodině vazby třeba i do zahraničí, tak mě rodiče do té doby k hudbě nijak zvlášť nevedli. A ve třinácti letech jsem se prostě rozhodl, že chci hrát.

Jak to tehdy vypadalo? Často je to spíš naopak a děti hrají kvůli rodičům, to ale zjevně není tvůj případ.

Původní nadšení samozřejmě vystřídalo zděšení, že se na ten nástroj musí i cvičit a že ono to nepůjde úplně hned. Pochopil jsem, že si k tomu nestačí jen sednout. A tak nějak jsem se propracovával, až jsem k tomu získal dnešní vřelý vztah.

Většina dětí chodí do hudebky třeba už od pěti, šesti let. Cítil jsi někdy nějaké zpoždění?

Cítil a dodnes cítím. Protože v šesti letech získá člověk to, co už ve 13, 14 letech získat nemůže. Malé dítě se učí automaticky. Je to jako s jazyky. Když s tebou budou rodiče od malička mluvit dvěma jazyky, stanou se pro tebe obě řeči přirozeným prostředím. Ve třinácti to už ale bude dřina. (smích)

Nevadilo ti někdy, že místo na hřišti s balonem jsi musel sedět u klavíru a cvičit?

Nevadilo. Já jsem byl jako malý strašný pecivál. Takže hraní se pro mě stalo určitou formou sportu, u kterého se člověk zas až tak moc nenadře. Ale nemysli si, že jsem ve dvanácti letech cvičil od rána do večera na klavír! Byly doby, kdy jsem se tomu věnoval míň a kdy víc.

Martin Hroch
Schumannův Konzertstück G dur, op. 92 si Hroch zvolil pro absolventský koncert na konzervatoři

Proč ty výkyvy?

Když byla potřeba pocvičit a když mi teklo do bot, třeba před koncertem, to jsem prostě musel hrát od rána do večera.

Kdy se to zlomilo do té míry, že sis řekl, že budeš profesionálním hudebníkem?

Někdy na gymplu. Hudba má jednu obrovskou výhodu. Umožňuje člověku vyjádřit i to, co slova nedovedou. Člověk nemusí mluvit a přece ten zážitek, který svému okolí nabídne, je o dost silnější.

Kde hledáš motivaci k hraní?

U žen, samozřejmě! (smích) Člověk je tvor společenský a hudebka je skupina lidí, kteří mluví stejným jazykem. A stejně tak jako naši tátové vzpomínají na doby, kdy u táboráků balili holky brnkáním na kytaru, tak úplně stejně se já můžu bavit o klavíru.

Balíš na klavír holky?

Nebalím. Ale myslím si, že sbalil. Náhodou. (smích)

Překážela ti někdy hudba, klavír a cembalo?

Určitě ano. Ať už koníček nebo práce, je to životní filozofie, která bere strašně moc času. Člověk, který se chce postavit na pódium před stovky posluchačů, musí u nástroje strávit alespoň tři čtyři hodiny denně. A samozřejmě byly chvíle, kdy jsem musel volit mezi zábavou a cvičením, to je potom překážka.

Nelitoval jsi někdy toho, že sis vybral to, co sis vybral?

Litoval. Litoval jsem ve chvíli, kdy jsem si ty nástroje musel stěhovat. (smích) To jsem si říkal, že je škoda, že nehraju na příčnou nebo zobcovou flétnu nebo na housle. I to violoncello se dá, ono je přece jenom skladnější, než s sebou pořád tahat nějaké cembalo nebo klavír. Klavír se moc tahat nedá. Ale stejně bych nikdy neměnil!

Co bys dělal, kdybys nebyl hudebníkem?

Pravděpodobně bych byl zahrabaný někde v archivu a snil o tom, jak a v kterých dobách se žilo lépe a radostněji, a asi bych létal v oblacích ne hudby, ale historie.

Martin HrochMartin Hroch (*1985) se klavíru věnuje od 13 let. Ze Základní umělecké školy v Zábřehu se přes Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži dostal až na Hudební fakultu JAMU v Brně. Zabývá se takzvanou poučenou interpretací barokní hudby na klavír a cembalo. Účastní se řady mistrovských kurzů pod vedením významných hudebníků od nás i ze zahraničí. Letos potřetí získal prestižní stipendium Společnosti J. Brahmse v Baden-Badenu. V roce  2008 se stal laureátem 3. ceny a „Honorary diploma“ za komorní hru a sólový klavír mezinárodní soutěže International Forum Musical Performance and Pedagogics. Založil soubory Ars Lyrica a Duo Atheneum. Spolupracuje s Filharmonií B. Martinů ve Zlíně a je členem The British Hapsichord Society. Mimo četné umělecké aktivity působí i jako pedagog na ZUŠ Zábřeh a je vyhledávaným korepetitorem řady umělců.

Jak moc složitá byla cesta do vyšší hudebnické třídy?

Já mám za sebou gymnázium a od absolventů gymnázia se čeká, že půjdou hned na vysokou školu. Já jsem si ale udělal malé mezipřistání na konzervatoři. A ono dostat se na konzervatoř s sebou nese nutnou dlouhou přípravu. Člověk už musí něco zahrát.

Vzpomínáš si na své první hodiny na konzervatoři?

Vzpomínám! Paní profesorka Vanda Jandová byla naprosto úžasná, dodnes spolu máme skvělý vztah a navštěvujeme se. Ale první hodiny pro mě byly úplně hrozné. Člověk tam šel s naivním pocitem důležitosti, myslel si Já už jsem někdo, já už něco zahraju, ale já, když jsem tam přišel, tak jsem zjistil, že vlastně vůbec nic neumím a že teprve teď začíná to pravé studium hudby, že teď musím začít něco dělat. Zjistil jsem, že to nepůjde hned a nemůžu hned jít koncertovat. Víceméně všechno studium a přístup začaly znovu. Vzpomínám si na svoje první hodiny, měl jsem strašnou trému. Míval jsem dokonce i slzy na krajíčku, když jsem z těch hodin odcházel. Ne proto, že by něco nebylo v pořádku nebo že by na mě byla paní profesorka přísná, ale proto, že já sám jsem se sebou nebyl spokojený. Pořád jsem měl pocit, že to, co jsem tam předvedl, nebylo to, co jsem chtěl.

Jak moc byla trnitá ta cesta od první hodiny do koncertních sálů?

Přišly samozřejmě menší úspěchy, musel jsem se naučit vystupovat a žít na pódiu. Něco jiného je cvičit takzvaně do šuplíku a něco jiného je pak vystoupit. Člověk jde s kůží na trh. Vždycky je to o tom, jak člověk dokáže ovládnout svoji psychiku a otevřít se publiku. Nejdůležitější je ale charisma. Úplně průměrný hráč s obrovským charisma může mít daleko větší úspěch, než člověk, který zahraje naprosto precizně a skvěle, ale už to nedokáže předat dál lidem. Jsou to jenom ty noty, není to on sám.

Co všechno tě teď v nejbližší době čeká?

V létě nás čekají zábřežské interpretační kurzy, které jsem si vymyslel, a hned po nich odjíždím na měsíční studijní pobyt do německého Baden-Badenu, kde se budu věnovat Brahmsovi. A budu si užívat inspirativního prostředí Baden-Badenu.

Co pak, co bude dál?

Chci dokončit první fázi svého vysokoškolského vzdělávání, to je bakalář v oblasti koncertní interpretace v obou oborech, jak v klavíru tak cembale. Tím pádem bych rád dokončil i pedagogické vzdělání a potom bych se poohlídl po nějaké dlouhodobé stáži. Láká mě Vídeň.

Učil, učí a učit nejspíš i bude, baví ho to totiž

Kde se vidíš tak za deset, patnáct let?

Baví mě hrát, koncertovat a komorní hudba. Celý život spolupracuji se zpěváky a strašně mě baví vymýšlet společné projekty. A dokážu si docela dobře představit, že u toho zůstanu. Další možnost je učení. Dneska jsou pedagogové v Čechách pořád vnímaní s takovým pejorativním přídechem. Dnes se ale bohudík vrací trend z první republiky, kdy rodiny mají na leccos soukromé učitele a i já mám s touto praxí dobré zkušenosti. Tím, že to není oficiální školní výuka, nemusí se bazírovat na studijním plánu, tak se můžeme věnovat jen tomu, co žáci chtějí. Chtěl bych také učit třeba cembalo na konzervatoři. Je toho hodně.

Jak se člověk hudbou uživí?

Těžko, v Čechách určitě těžko. Možná, pokud by se někdo věnoval spíš komerci. Hudba je ale hlavně výzva. Já taky nevím, jestli v životě budu dělat jenom hudbu. Kromě ní mě láká třeba management hudebních projektů.

Klavírista Martin Hroch: Po prvních hodinách na konzervatoři jsem míval slzy na krajíčku
5 (100%) 1 hlas[ů]


1 Komentář Klavírista Martin Hroch: Po prvních hodinách na konzervatoři jsem míval slzy na krajíčku

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.