Klaus si své cesty zapsal po klausovsku

Václav Klaus sepsal své zápisky z cest. Jedni se smějí, druzí uznale přikyvují. Nic překvapivého. Knížka může být zajímavým počtením z pohledu jedné perspektivy. Zajímavější pojetí u ní však chybí.

Václav Klaus, Zdroj: Fragment

Václav Klaus si tentokrát zkoušel hrát na Karla Čapka. K jeho půvabným a vtipným cestopisným črtám z různých koutů světa má ale daleko. Na každé stránce vás bude provázet pocit, že hlavním hybatelem je pan prezident, nikoliv země, které navštívil. Na druhou stranu získáváme povětšinou jasné myšlenky autora. Nevyhýbá se ani jistému patetismu a radosti ze života, například když píše o Izraeli a staré mapě světa, která jej ukazuje jako trojlístek.

Panu prezidentovi nelze upřít, že dokáže i pobavit. Především tím, čeho si vůbec na svých cestách všímal. Chybí mi detaily i volné asociace a bez některých poznámek bych se bez problémů obešla. Naopak naivita, s níž popisuje třeba trávu zelenější než zelenou, kterou mají v Anglii, mě přivádí do rozpaků a nemohu se ubránit myšlence, jestli to myslí fakt vážně.

Z knihy doslova prýští Klausovy názory. Všichni je známe, i tak neustále provokují a někdy rozčilují. Kritizuje Evropskou unii, zároveň i českou malost, opět se distancuje od opíraného oteplování planety a neodpustí si narážku na novináře. V zápiscích z nedávné konference OSN ve Spojených státech uvádí: „Pondělí bylo v New Yorku dnem „oteplovací“ konference OSN a naše média toho byla – po svém – plná. Dnes je obyčejný den a v médiích očekávám non-reporting. Den jako by nebyl. Prožívám to jinak. Mýlím se?“

Václav Klaus se nebál ani svých oblíbených jazykových berliček a vsuvek. Texty se hemží jazykovou vatou. Leccos je neobyčejné, mimořádné, fascinující a neuvěřitelné. Nutně musíme ale uznat, že bez nich bychom jeho řádky jen těžce identifikovaly, proto můžeme kvitovat, že i v knize zůstal sám sebou. Pan prezident možná navazoval také na Bohumila Hrabala a na jeho slavnou prózu Taneční hodiny pro starší a pokročilé napsané jednou větou. Nekonečná souvětí na půl stránky čtenáře unaví a odradí. Lehké strojenosti a umělosti prezidentova jazyka by také neuškodilo uvolnění. I občasné vtípky a přirovnání by hned získala na zábavnosti a jistému šarmu.

Ukázka: Jarní Anglie

„Anglický konzervatismus je nám v mnohém blízký a domnívám se, že je tento pocit oboustranný. Úspěchy České republiky za poslední čtyři roky jsou tam skutečně velmi příznivě oceňovány a míra vzájemného pochopení je neobvykle vysoká.

Pronáším-li projevy k tamnímu publiku (tentokráte to bylo v Royal Institute of Affairs), musím naše úspěchy „prodávat“, musím se pokoušet o dobrou publicitu naší země. Doma jsem za to sice kritizován, ale jsem přesvědčen, že to dělám v podstatě správně.“

Zápisky z cest Václava Klause jsou sebrané za sedmnáct let politikovy kariéry, a to z období ministerského předsedání i dnešního prezidentování. Některé psal až po návratu domů, proto v nich asi chybí jistá bezprostřednost. Jindy zase volil formu deníkového záznamu, a právě ty jsou asi nejcennějším zdrojem postřehů a dojmů.

Útlá knížka je plná barevných fotografií s Václavem Klausem stokrát jinak.