8 fotek 
Prostor pro hledání hranic mezi dobrem a zlem, něhu projevovanou násilím, mlčenlivé postavy a skryté poselství zapletené do ironie lidských osudů. To vše nabízí drsná melodramata kontroverzního korejského režiséra Kim Ki-duka, ve kterých pro stereotyp a kýč není místo.
Kim Ki-duk, jméno nezávislého tvůrce již dobře známé fanouškům karlovarského festivalu či nočního klubu ČT2. V Koreji má pověst režiséra, který sbírá ceny po festivalech. Proslavil se zejména tím, že se ve svých filmech snaží bourat stereotypy, stírat hranici mezi dobrem a zlem a dokazovat, že nic není černobílé.
Kim Ki-dukovy filmy by rozhodně neměli opomenout příznivci nezávislých filmů nebo ti, kteří mají rádi netypické filmy s prostorem pro přemýšlení.
Přes strojaře, šikanu a malování k režii mrazivého melodramatu
Kim Ki-duk Zdroj: golem.es
Kim pochází z horské vesnice Bonghwa v Jižní Koreji. Když mu bylo devět let jeho rodina se přestěhovala do Soulu, hlavního města Jižní Koreje. Kim zde navštěvoval střední zemědělskou školu, kterou nedokončil a začal se živit jako tovární strojař. Na toto své období vzpomíná jako na dobrou školu života, zjistil alespoň jaké to je manuálně pracovat.
Ve dvaceti letech nastoupil u korejské námořní pěchoty, která ho po pěti letech zocelila každodenní šikanou a ovlivnila tak jeho pojetí násilí v pozdější filmové tvorbě. V době civilu pracoval v ústavu pro nevidomé a díky péči o potřebné měl příležitost začít rozvíjet svou duchovní stránku. Potýkal se s myšlenkou stát se mnichem, ale byl příliš poznamenán roky strávenými v pěchotě a jako mnich by nedokázal nalézt klid v duši.
Svou budoucnost tedy viděl v malování, od mládí vždy rád maloval a jeho snem bylo studovat umění ve Francii. V jeho filmech pak můžeme často pozorovat záběry na obrazy, které pocházejí z vlastní tvorby. Pobyt ve Francii se stává Kimovým zlomovým obdobím, živí se zde pouličním prodejem obrazů a studuje umění.
Díky studiu umění se Kim začíná zajímat o kulturu, ke které nikdy netíhl, a proto až ve třiatřiceti letech viděl svůj první film. Silně ho tenkrát ovlivnily snímky Milenci z Pont-Neuf a Mlčení jehňátek.
„Dobro a zlo jde spolu ruku v ruce a navzájem se vyživuje“
Cítil mezi těmito filmy jakési spojení něhy a násilí – dobra a zla, které později uplatňuje ve svých filmech. Kim o tomto zvláštním spojení prohlašuje: „Dobro a zlo jde spolu ruku v ruce a navzájem se vyživuje“, co tím měl Kim na mysli je znát hned z jeho prvního snímku, na kterém začal pracovat poté, co se vrátil do rodné Koreje.
Závěrečná scéna z Krokodýla. Zdroj: Distributor filmu.
Při natáčení vycházel pouze ze svých zkušeností se strojařinou, jeho debut Krokodýl (Ageo, 1996) však začátečnickým dojmem rozhodně nepůsobí. Již v tomto snímku můžeme zaznamenat typického Ki-dukovského hrdinu, mlčenlivý outsider, který skrze násilí projevuje něhu.
Hrdina přezdívaný Krokodýl se živí okrádáním sebevrahů, které nachází pod mostem. Jednoho dne zde zachrání topící se dívku, kterou druhý den znásilní a díky ironii osudu mezi nimi začne vznikat zvláštní intimní pouto.
Netypickou bezdomoveckou rodinku s nimi pod mostem tvoří ještě malý chlapec a starý muž. Film, kde toho hrdinové moc nenamluví, kde krev crčí z automatu na kávu a kde si hrdina vytváří byt na hladině řeky, aby v něm posléze mohl spočinout i se svou družkou, vyvolal ohlas. Již z tohoto debutu je jasně znát, že Kimovy filmy nejsou určeny pro každého a občas to chce silný žaludek.
Scéna s háčky z filmu Ostrov. Zdroj: Distributor filmu.
Skutečně průlomový byl až mrazivý snímek Ostrov (Seom, 2000), který se stal senzací filmového festivalu v Benátkách. Na pozadí scenérie plovoucích chatek a lyrické hudby se odehrává bizardní příběh lásky. Kim Ki-duk rád ve svých filmech zobrazuje vodu, vlnobití má symbolizovat proměny života.
Z Ostrova se proslavily především šokující scény s rybářskými háčky, které zde představují poněkud morbidní nástroj lásky.
Hrdina filmu si v jedné ze scén vloží háčky hluboko do úst a potopí se s nimi do vody s úmyslem spáchat sebevraždu, jeho družka ho prutem vyloví a sama poté si háčky vloží do vagíny, aby zase mohl on zachraňovat ji. Jedná se skutečně o scény pro silnější povahy, jedna z novinářek na filmovém festivalu při nich dokonce omdlela.
Kim Ki-dukovo stylistické očištění
Po filmech Adresa neznámá (Suchwiin bulmyeong, 2001), Drsňák (Nabeun namja, 2001 a Pobřežní hlídka (Hae anseon, 2002), které jsou podobného rázu jako Krokodýl či Ostrov, přichází se svým dvanáctým filmem Jaro, léto, podzim, zima a jaro (Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom, 2003), kterým se stylisticky naprosto očišťuje od předešlých děl.
Za krásné scenérie, absence drastických scén a duchovní život představitelů získal film nejvíce ocenění ze všech. V lyrickém snímku symbolizujícím koloběh života si Kim Ki-duk také poprvé zahrál roli buddhistického mnicha.
Hlavní postavou je zde malý chlapec vychovávaný mnichem. Chlapec zbavuje svou duši hříchů, což vrcholí vynesením velkého balvanu na vysokou horu. Kim Ki-duk zde vycházel ze své dřívější touhy očistit svou duši od bolestných vzpomínek a stát se mnichem.
Kim Ki-duk v roli mnicha v Jaro, léto, podzim, zima a jaro Zdroj: Distributor filmu.
„ Jsme jako prázdné domy, čekáme na někoho, kdo odemkne zámek a vysvobodí nás.“
Ve své očistě pokračuje i snímkem se zvláštním názvem 3-Iron (Bin jip, 2004). 3-Iron v překladu trojka železo je název nejsilnější golfové hole, která symbolizuje nástroj pomsty. V první části filmu je ústřední postavou mladý muž doručující letáky, které věší na kliku domů a tím si typuje, zda je nebo není někdo doma. Když leták zůstane na svém místě, vkrade se do bytu, kde pár nocí přespí a nají se.
Na oplátku vypere prádlo a spraví rozbitou věc. Zlom přichází, když v jednom z domů nalezne týranou ženu, se kterou se začne sbližovat a mstít se golfovou holí na jejím manželovi.
Druhá část filmu se pak zaměřuje na proměnu hrdiny v neviditelného ducha, aby mohl pobývat v bytech i s jejich majiteli. Film má působit trochu snovým dojmem, a proto se zabývá otázkou, zda existuje vůbec nějaká hranice mezi realitou a fantazií. Kim Ki-duk se zde zaměřuje na různorodost korejského života, zobrazuje luxusní vily i klasické staré korejské domky.
Plakát k filmu 3-Iron - scéna s proměněným hrdinou v ducha Zdroj: Distributor filmu.
„Jsem hodný člověk, který točí zlé filmy.“
Styl Ki-dukových filmů je skutečně jedinečný, minimum dialogů, působivé záběry na detail a atmosféra, která vás naprosto pohltí. Tématem bývají extrémní vztahy mezi muži a ženami. Ženy jsou zde znásilňované, trpící, nepochopené a vnímají to jako svůj úděl, jejich postavení má symbolizovat odsouzení stávajících poměrů.
Muži jsou zobrazováni jako násilníci či zvrhlíci, kteří pod tvrdou slupkou skrývají něžnou duši, kterou jinak neumí dát najevo a násilím řeší nelehký život. Ačkoliv se to tak může zdát, režisér nechce svými filmy šokovat či moralizovat, spíš se snaží o rozbor a pochopení násilného chování, odtud pochází jeho inspirace šikanou zažitou v pěchotě.
Kim Ki-duk o svých filmech prohlašuje : „Na první pohled jsou plné násilí, ale když se podíváte pozorně, naleznete v nich hodně lidskosti.“ Poselství jeho filmů tkví také v tom, že své hrdiny nenechává očistit se od hříchů, chce, aby si je diváci vyřešili sami ve svých životech.
„Dialogy v mém pojetí nemusí nutně znamenat větu plnou slov.“
Nejtypičtější scénou Kim Ki-dukových filmů je muž a žena sedící mlčky vedle sebe. Fotografie je z nejnovějšího filmu Sen (Bimong, 2008) Zdroj: Distributor filmu.
Sdělování obrazem a mlčenlivost hrdinů má také svůj význam. Důvodů absence dialogů je hned několik, za prvé se mohou diváci lépe soustředit na detaily, za druhé rozvíjí to diváckou představivost- domýšlení dialogů, za třetí mlčenlivost je reakcí postav na něco, co je hluboce ranilo a za čtvrté se Kim trochu bojí nepřesného překladu.
Zajímavé na tom je, že při sledování Kim Ki-dukových filmů vám dialogy vůbec nechybí, díváte se na postavy, které skoro celý film mlčí a ani vám to nevadí, protože to nepůsobí jako němý film. Postavy se vyjadřují gesty, činy, pláčem či smíchem. Dialogy se vyskytují pouze na nezbytných místech nebo při vysvětlování minulosti (ve filmu Čas – Shi gan, 2006).
Film natočený za 13 dní, nízký rozpočet, štáb pracující bez odměny a vše na první pokus
Kim Ki-dukova práce je pozoruhodná také svou efektivitou. Kim sám prohlašuje, že na vše má přibližně měsíc – měsíc na scénář, měsíc natáčení, měsíc střih a měsíc postprodukce, film je tím pádem hotový během několika měsíců a tak Kim natočí občas i dva snímky ročně. Natáčení někdy trvalo jen 13dní (3-Iron) nebo dokonce pouhých 200 minut (Pravá fikce – Shilje sanghwang, 2000), hlavním důvodem byl drahý pronájem kamery.
Scény se natáčí v chronologickém sledu podle scénáře, aby se herci lépe vžili do svých rolí a film působil silněji. Vše je natočeno hned na první pokus a chyby se upravují až střihem.
Kim Ki-duk při natáčení. Zdroj: zabriskiepoint.net
Největším problémem je však financování, aby se film zaplatil musí se štáb někdy dokonce vzdát veškerých honorářů s tím, že má nárok až na případné zisky. Hrdinové Kim Ki-dukových filmů bývají často začínající neznámí herci, kteří jsou vděční za roli a stejně tak i kameramané bývají začátečníky.
Výhodou je, že začínající kameraman se striktně řídí režisérovými radami, Kim tak má větší kontrolu nad filmem a díky neznámým hercům může stále překvapovat novými neokoukanými tvářemi.
Kim Ki-duk má dosud na svém kontě patnáct „poloabstraktních“ filmů, jak je sám nazývá, protože se pohybují na hranici reality a abstrakce. Často diváky izolovaných titulů osloví především brutalita, proto má Kim pověst šokujícího režiséra. A říká se, že čím více jeho filmů vidíte, tím víc vás přitahují.
Pozn. : Kim Ki-dukovy filmy lze vidět v nočním filmovém klubu na ČT2. Snímek Dech byl nedávno k vidění na projekci korejských filmů v ústřední pražské knihovně. Jinak jeho filmy také vycházejí jako levná dvd z časopisů, vyšlo již dvd Čas, Dech, Samaritánka, 3-Iron a Jaro léto podzim zima a jaro.
