!Ukázka z knihy!Po úspěšném debutu Lovec draků přichází Khaled Hosseini s románem nazvaným Tisíce planoucích sluncí. Americký lékař afgánského původu vypráví příběh dvou žen, které pojí silné pouto. Dokáže toto přátelství obstát v nehostinném prostředí Afghánistánu po tom, co se moci chopí Tálibán.
Ilustrační foto, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
Přistoupil k ní blíž a jejich dlaně se zlehka vzájemně dotkly, jednou a pak znovu. Když se Tárikovy prsty začaly váhavě proplétat s jejími, Lajla je nechala. A když se k ní zničehonic naklonil a políbil ji na rty, opět si to nechala líbit.
V tu chvíli veškeré máminy řeči o pověsti a vrabčácích připadaly Lajle neskutečné. Dokonce absurdní. Uprostřed všeho toho zabíjení a rabování, uprostřed vší té ošklivosti bylo docela neškodné sedět tady pod stromem a líbat se s Tárikem. Nic důležitého. Snadno odpustitelná slabost. Nechala se od něj tudíž líbat, a když se odtáhl, naklonila se k němu sama a líbala na oplátku jeho, srdce jí bušilo až v krku, tváře jí hořely a v hlubinách jejího břicha ji stravoval oheň.
V červnu onoho roku 1992 se v západním Kábulu odehrávaly těžké boje mezi paštunskými silami vojenského velitele Sajjáfa a vahdatskou frakcí Hazárů. Střelba přerušila rozvody elektrického vedení a zdemolovala celé bloky obchodů a obytných domů. Lajla se doslechla, že paštunští milicionáři přepadají hazárské příbytky, vtrhnou dovnitř a postřílejí celé rodiny, jako by šlo o popravy, a že Hazárové se mstí unášením paštunských civilistů, znásilňováním paštunských dívek, ostřelováním paštunských čtvrtí a nevybíravým vražděním. Denně se nacházela těla přivázaná ke stromům, někdy spálená k nepoznání. Oběti mívaly často prostřelenou hlavu, vyloupnuté oči, uřezaný jazyk.
Bábá se opět pokusil přemluvit mámu, aby z Kábulu odjeli.
„Však oni to vyřeší,“ řekla máma. „Ty boje jsou dočasné. Posadí se spolu a něco už vymyslí.“
„Faríbo, jediné, co tihle lidi znají, je válka,“ řekl bábá. „Když se učili chodit, měli v jedné ruce flašku s mlíkem a v druhé pušku.“
„Jak si to představuješ, a právě ty!“ vyštěkla máma. „Bojoval jsi snad v džihádu? Opustils všechno, co jsi měl, a riskoval život? Kdyby nebylo mudžáhidů, byli bychom dodnes otroky Sovětů, na to nezapomínej. A teď bychom je měli zradit?“
„My nikoho nezrazujeme, Faríbo.“
„Tak si běž. Vezmi si svou dceru a uteč. Pošli mi pohled. Ale mír je na dohled a aspoň já na něj hodlám počkat.“
Ulice začaly být natolik nebezpečné, že bábá provedl neslýchanou věc: vzal Lajlu ze školy.
Vzdělávací povinnosti se ujal sám. Lajla chodila každý den po setmění do jeho pracovny, a zatímco Hekmatjár odpaloval z jižního předměstí rakety na Masúda, rozebírali s bábou Háfizovy ghazaly a dílo oblíbeného afghánského básníka Ustáda Chalílulláha Chalílího. Bábá ji učil řešit kvadratické rovnice, předvedl jí, jak se rozkládají na polynomy a graficky znázorňují parametrické křivky. Když bábá učil, byl jako proměněný. Uprostřed svých knih byl ve svém živlu a Lajle připadal najednou i vyšší. Jeho hlas jako by vyrůstal z jakéhosi klidnějšího, hlubšího místa, a zdaleka tolik nemrkal. Lajla si představovala, jak asi musel kdysi působit, když elegantními rozmáchlými pohyby utíral tabuli a přes rameno pozorně s otcovskou starostlivostí sledoval své studenty.
Jenže nebylo snadné dávat pozor. Lajlu neustále něco rozptylovalo.
„Jak se vypočítá objem jehlanu?“ zeptal se bábá a Lajla dokázala myslet pouze na plnost Tárikových rtů, na horkost jeho dechu na jejích ústech, a jak se mu sama zrcadlí v jeho oříškově hnědých očích. Od chvíle pod hrušní ho políbila ještě dvakrát, byly to delší polibky, vášnivější a domnívala se, že i méně nemotorné. V obou případech se s ním potají sešla v tmavé uličce, kde tenkrát během máminy oslavy spojené s obědem kouřil cigaretu.
Převzato z knihy Khaleda Hosseina: Tisíce planoucích sluncí. Vydalo nakladatelství LEDA/Rozmluvy, Voznice/Praha, 2008.
